ČT: jasně postaru, spolehlivě po povrchu
První dubnovou sobotu přetekla má poslední kapka shovívavosti s novou podobou zpráv v České televizi. Tou poslední kapkou byla zpráva (respektive její komentář) o možném rušení tří ministerstev, mezi nimi i Ministerstva kultury. Tady se ČT zachovala nejen populisticky, ale i aktivisticky (ani jedno ani druhé ji samozřejmě ze zákona nepřísluší): jako nejvyššího „arbitra“ problému si přizvala Jana Hrušínského, který prohlásil, že on ve svém soukromém divadle žádné ministerstvo a jeho dotace nepotřebuje. Smysl byl jasný: milý občane, zrušme to, sám vidíš, že to jde i bez dotací. Co na tom, že do kultury už takto dáváme z rozpočtu ve srovnání s našimi sousedy ostudně nejmenší procento (brzo už jen promile)? Nám přece vystačí namísto moderní činohry konfekčně zahraná konverzačka a namísto opery nám levněji zazpívá Michal David. K čertu s Shakespearovým Hamletem, nám stačí ten Ledeckého! Poměřovat vážný problém státně řízené nekulturnosti podnikateli z oblasti zábavní industrie je totéž, jako kdyby potřebnost Chateau-neuf-du Pape posuzovali výrobci krabicového vína.
ZPACKANÁ PREMIÉRA
Ale už týden předtím o premiéře bylo zjevné, že se nová podoba vlajkové lodi veřejnoprávní televize, jak s oblibou a pýchou nazývají hlavní večerní zpravodajskou relaci na Kavčích horách, moc nevyvedla. Změnilo se pouze vnější aranžmá, práce s rekvizitou, scénografie a choreografie, vlastní obsah, tj. předváděná hra na události, zůstal ve vyježděných kolejích oddaného (auto)servisu politikům. A výkony protagonistů se v rukou neschopné režie a choreografie dokonce změnily k horšímu: bývá zvykem na ochotnickém jevišti dávat hercům, kteří nevědí co s rukama, do rukou nějaké pomocné rekvizity – v tomto případě se toporně stojící herci informací křečovitě drží jakýchsi reklamních destiček s nápisem U. (Aby i méně chápaví, jimž je inscenace zřejmě určena, pochopili, že sledují Události, a nikoli třeba Zprávy či Televizní noviny: že se jedná o opravdové Události s velkým U se totiž ze samotné inscenace nepozná, proto ten polopatismus). Nejmarkantnější změnou namísto dřívějšího vcelku přirozeného kontrastu sedícího moderátora a pochodujícího reportéra je to, že nesedí nikdo – pochodující reportér připochoduje posléze až do studia a rozpačitě (bez vnitřní herecké motivace) postává vedle hlavního nositele informací. Při premiéře nové inscenace první dubnovou neděli připochodoval takto do studia k dynamicky stojící Marcele Augustové Jakub Železný s reportáží o prodloužených dojezdových časech záchranářů, která divákům neřekla nic víc a nic míň, než co už řekla v ohlášení – že jsou místa, například Praha, jimž prodloužení nevyhovuje, a naopak jiná, například Šumava, kde prodloužení vítají.
Možná je na definitivní soudy ještě brzo. Neboli - jak říkají s oblibou ze studia nevyhoditelní kolovrátkáři, které letitý omyl inscenačního týmu Kavčích hor (nebo spíš tamní z dřívějších časů geneticky vrozená servilita vůči moci?) napasoval do nepatřičných rolí hlavních komentátorů, přesněji hrajících kritiků politiky, totiž politici samotní – nepředjímejme, vyčkejme, nevěšťme z křišťálové koule. A hlavně: neposílejme si vzkazy přes média. To totiž bývá v nejrůznějších debatách s politiky jádrem jejich sdělení: přijdou do média proto, aby nám tajnosnubně řekli, že v médiu nic neřeknou (nebudou si přece posílat vzkazy přes média). Smyslem jejich pobytu na scéně není totiž informace (jak se naši zpravodajci zpozdile domnívají), ale právě jen jejich pobyt: The Medium is the Massage (Marshall McLuhan). Nebo také, méně vědecky řečeno, princip podprahové reklamy na prací prášky, kdy se předpokládá, že voliči se u urny zachovají jako v supermarketu: volí podle známých tváří a sloganů z obrazovky či billboardů (koupí si sekačku z Mountfieldu kvůli Bohdalové; v případě ČT jde ovšem o reklamu o to nemravnější, že bezplatnou, zdarma poskytovanou servilním mediálním servisem, placeným občany). Zmíněný princip byl hlavním principem i recenzované premiéry: návrat disidentky Su-Ťij do politiky byl klipově odbyt sotva půlminutou (mimochodem týž den na Nově, kde podle zákonů trhu by klidně mohli upřednostňovat domov před zahraničím, byla sekvence zhruba čtyřnásobná!), zato za jednu z hlavních domácích událostí považovala ČT upoutávku na bitvu gigantů, jež nás v býčí aréně příštích měsíců čeká, totiž předvolební zbrojení Sobotka versus Nečas (resp. šéfů jejich volebních štábů Hamáček versus Drobil: šlo opět o první nakročení k bezplatné reklamě obou partají i pánů, z nichž druhý jmenovaný, který by měl být pro obrazovku veřejné služby maximálně tak živoucím symbolem nepotrestaného korupčního chování, je toutéž obrazovkou takto podprahově legitimizován do seriozní role).
KAŠPAR KRÁLEM A UDÁLOST ROKU
Buďme spravedliví. Zmíněné každodenní truchlivé přenosy korupce v přímém přenosu v hávu zpráv a komentářů politiků (v něž se podvodně změnil žánr politických komentářů) se netýkají jen ČT. Ano, tady ji v míře mediální demence snad ještě překonala nedávná Partie na Primě, kde totálně nepřipravený moderátor nedokázal čelit farizejské Zemanově stížnosti na neexistenci opozice a nezarazil jeho ohnivou tirádu o nezastupitelné roli opozice věcným konstatováním, že přece tím, kdo u nás tuto roli vykleštil oposmlouvou, je právě Miloš Zeman. Kdyby měl za mák fištrónu a pohotovosti, kontroval by moderátor Zemanovi jeho vlastním výrokem o komunistech, stěžujících si krátce po Listopadu na špatnou kondici republiky: „Upír se pohoršuje nad nedokrevností své oběti“ (to bylo ovšem ještě v časech, kdy v Milošovi jeho zbytnělé ego nezahnalo jeho humor do nejnižšího pivního suterénu). Fenomén zvaný Miloš Zeman je virtuální realita, vyrobená výhradně zpovykanými českými médii v čele se všemi televizemi, jež jsou buď pod vlivem jeho píáristů, anebo se prostě jen chtějí na účet jeho pokleslých „bonmotů“ ubavit k smrti. Zábava skončí, až bude kašpar králem a českou politiku bude z Hradčan spoluurčovat jeho nejbližší spolupracovník - bývalý velitel tankové divize, který nabízel před 22 lety rozstřílet demonstranty na Václaváku, a který je legitimním kmotrem ruských zájmů v ČR.
Další aktuální záležitostí, která se opět netýká jen veřejnoprávních médií, ale v lepším případě svědčí o povrchnosti, v horším o manipulativní výrobě veřejného mínění, je skandálně křiklavý nepoměr, který média věnují každé prkotině kolem „kauzy Šumava“, a přitom buď úplně, nebo zcela okrajově upozadí nejdůležitější „událost roku“, totiž zlomový a neodvolatelný soudní výrok v celé kauze, který dává za pravdu exministru Bursíkovi v jeho snaze změnit definitivně smrkovou plantáž ve skutečný Národní park. A to svým rozhodnutím ponechat 30% území bez zásahu. Ve světle tohoto rozhodnutí (analogické mají i v Bavorsku) jeví se veškeré současné i budoucí Stráského zásahy v bezzásahovém území jako nezákonné – právně platí totiž Bursíkovo rozhodnutí. Média ovšem ani muk.
ŠPATNÉ ZŮSTÁVÁ
Vraťme se ale ještě na Kavčí hory, jichž jsme všichni finančními spolupodílníky a tedy spolumajiteli. Bohužel musíme u nových zpráv konstatovat, že se změnou choreografie a scénografie zatím nenastala změna k hlubší analytičnosti a k nezávislé reflexi, naopak, pod povrchem vnějších změn přetrvává dřívější povrchnost zpráv i komentářů, jež večer jen nekriticky (bez přidané hodnoty nezávislé analytické reflexe) přebírají povrchní slogany deníků tištěných i internetových. Kabát se změnil k horšímu, to špatné zůstává. Je-li současná vláda obecně považovaná za vládu korupční, a jsou-li veřejnoprávní média k této vládě tak bezostyšně servilní, jak to předvádějí ve zpravodajství (včetně bodrého vládního /auto/servisu zvaného Otázky VM), pak i tato média se na všeobecné korupční atmosféře chtě nechtě podílejí.
P.S. Klasickým příkladem povrchního přebírání polopravd z tisku byl už koncem března t.r. zjednodušující slogan, uměle vyrobený před půlstoletím StB, o rozporuplném, a krátce po válce ovšem omilostněném a spojenci uznávaném Ladislavu Nižňanském jako o válečném zločinci. ČT tu doslova opisovala články typu Páchal válečné zločiny, popravě unikl (LN, 17.3.), jejichž pisatelé sedli na lep komunisty vyrobené či účelově upravené „kauze Edelweiss“. Fakta jsou neúprosná: kapitán Nižňanský bojoval ve Slovenském národním povstání, ovšem na opačné straně, než dodnes uvádějí média (!). Přidal se s žilinskou posádkou k povstalcům, bojoval pod Strečnem, byl však i se svou jednotkou zajat, odzbrojen a pod hrozbou zastřelení měl asistovat ve slovenských uniformách s puškami bez nábojů německým akcím (srov. Jozef Vicen: Ve víroch rokov 1938-1988). Po válce byl vyšetřován, a poté, co jej sovětské, americké i československé orgány z jakéhokoli podílu na vraždách očistily (tuto poválečnou verzi přejal i německý soud z roku 2005), byla mu 1946/47 dokonce svěřena odpovědná funkce velitele útvaru při transportech UNRRA do ČSR. Jenže přišel Únor, z Nižňanského byl emigrant a redaktor Svobodné Evropy, a tak z něj bylo třeba vyrobit válečného zločince. Tomu, že estébáckou verzi, stvrzenou později i kapitánem Minaříkem, přejala komunistická média a soudy, rozumím. Nerozumím jen tomu, proč ji 22 let po revoluci papouškují – aniž jediným slovem přihlédnou k existující verzi opačné – i média naše, včetně veřejnoprávních.
(psáno pro Divadelní noviny č.7, podstatně rozšířeno)