Úvahy posttelevizní: NAJDĚTE PĚT ROZDÍLŮ!

Prosím opakovaně každého, kdo najde pět rozdílů mezi současnou podobou veřejnoprávní ČT a televizemi komerčními (v oblasti zpravodajství, publicistiky, dramatických žánrů, seriálů i zábavy), aby mi je neprodleně sdělil. Já zatím vím o dvou rozdílech, jenže oba jsou v neprospěch ČT: prvním je pokračující servilita veřejnoprávního zpravodajství vůči mocným (včetně hlavního debatního pořadu Václava Moravce, který už zase opanovali jeho kamarádi politici). Zachce-li se vám nezávislého kritického výběru a řazení necenzurovaných zpráv i nelichotivých komentářů o těch, kteří nám momentálně vládnou (nebo se vládnout chystají), musíte si, vážení koncesionáři, i nadále pouštět zprávy na Nově nebo Primě. A vypouštět z nich samozřejmě závěrečná „zviřátka“, občasné drby a další povinné úlitby trhu. A druhým rozdílem, nesvědčícím pro veřejnou službu, je používání mateřštiny. Chcete-li slyšet aspoň ve zpravodajství spisovnou variantu nominativu plurálu („policisté“, „hokejisté“, „komunisté“, „lidé“), pak si musíte naladit bezchybně vyslovujícího Reye Korantenga nebo Lucii Borghyovou na Nově (oba jsou z hlediska zacházení s jazykem pro moderátory ČT zatím nedostižnou metou). Nesmíte však poslouchat třeba Marcelu Augustovou, protože ta (není bohužel sama), ač se sama stylizuje vizáží, mimikou i intonací do image přísné guvernantky, jinak hlásat neumí, než „čeští tenisti…“, „zápodočeští policisti…., „lidi…“ atd. Následuje vždy střih, a Prahou dosud nezkažený regionální zpravodaj poctivě hlásá: „Lidé…“, „Policisté…“ (tuto dvojkombinaci jsem naposled zaznamenal 12. 1., ale je ji možné na ČT slyšet dnes a denně). Přestože obě varianty jsou v normě, je logické, že existuje-li volba, pak jazyková podbízivost směrem k ležérní hovorovosti by měla být vlastností všech jiných subjektů, než těch, jež si platíme jako veřejnou kulturní službu.
Kdyby však šlo jen o jazyk! Zpravodajství se drží návyků z komunistické doby, tehdy vzniklá programová schémata se přes další generace zachovávají dodnes… Naše televize žijí z minulosti – prý si to diváci žádají. …. Našim televizím se daří plout ve stojatých vodách, které jen občas – nějakým osamělým činem rozčeří veřejnoprávní gigant. Naposledy vyhlášením a vzápětí zrušením hodnocení objektivity zpravodajství nebo šňupáním kokainu v přímém přenosu. Účinkující se prý nakonec pozvracel. Snad to nebylo tím, kde se nacházel…“ (Fero Fenič).
Autora těchto slov jako někdejšího kandidáta na ředitele ČT by snad někdo mohl vinit z předpojatosti, jenže jak mi vysvětlíte, že ač jsem o žádné podobné posty nikdy neusiloval, myslím si totéž? Zejména poté, co jsem vyslechl na webu absurdní drama zvané „záznam jednání Rady ČT“ o faktickém zametení podnětu 24 redaktorů proti manipulacím ve zpravodajství pod koberec. Neexistuje lepší důvod, proč tlačit na novou vládu, aby urychleně změnila zákony o mediálních radách tak, aby skutečně mluvily za veřejnost (tj. zastupovaly „významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy“) a neměnily se v mediální ochranku ředitele. Mezi mediálními bodygardy ředitele naldezneme s bídou tři výjimky: Milana Uhdeho, Radka Mezuláníka a Antonína Bajaju, ale i oni se nechali úskokem zbylých šíbrů obalamutit jak malé děti, a zvedli naivně ruku pro kompromis, v domnění, že pak dojde i na jejich návrhy o zřízení nezávislé vyšetřovací komise: nedošlo (marně pak chtěl zoufalý Mezuláník vzít svůj souhlas s podmínečným zametením stížnosti 24 redaktorů zpět).
O pokračujících hrůzách dramatické tvorby (už ve scénáři slaboduchá, vtipuprostá povídka Martiny Formanové o mokrém tričku z cyklu Škoda lásky, ČT 1, 12.1., zatím slibně se rozvíjející, čítankově vzorová „červená knihovna“ První republika, aj.) je škoda slov. Zklamání přináší však už i dokumenty: poté, co nám bylo z Tajemství rodu utajeno, že otec populární herečky byl režisérem dokumentu o faráři Toufarovi Běda tomu, skrze něhož pochází pohoršení (Přemysl Freimann, 1950), byl pro mne zklamáním i snímek Hledá se prezident (ČT 2, 5.1.) jednoho z nejslibnějších dokumentaristů Tomáše Kudrny. Z anonce: filmaři se pohybovali v zákulisí událostí a podařilo se jim zachytit obraz jednotlivých kandidátů jinak, než jej mohla prostředkovat zpravodajská média platí jen prvá věta. Viděli jsme totiž v podstatě starý známý obraz: od počátku nadbíhání médií pozdějšímu vítězovi, někteří kandidáti prvního kola (Zuzana Roythová) jakoby pro režiséra vůbec neexistovali; pečlivě byly odstraněny důkazy servility ČT vůči vítězi; čekal bych, že snímek pro budoucnost zachová sérii lží, které vypouštěl zejména v posledních dnech Miloš Zeman jak na běžícím pásu (Berndt Posselt, oposmlouva aj.), a že zazní Schwarzenbergovo ohrazení, že odsudek násilného odsunu, který mu soupeř ve finále vyčetl, bylo v minulosti slyšet mnohokrát i ze Zemanových úst. Takto to vyznělo, jako že u národa vyhrál trochu upovídaný vlastenec nad trochu popleteným moralistou. Ve skutečnosti vyhrál – za vydatné pomoci médií – pouze schopnější lhář.
(Psáno pro Divadelní noviny 2/2014, rozšířeno)

Just píše Rejžkovi (Odpověď)

Milý Honzo,
jsme sice (spolu s redaktorem Josefem Hermanem, autorem nápadu) dost nesourodá trojka, ale proč ne, vždyť jsme se tak už kdysi sešli, v zahulené, nekašírovaně hospodské Katovně, jenže to bylo, milé děti, když ještě váš děda bojoval na Pijávě. Píšeš, žes obnovil poslecho-diskotéky po pětadvaceti letech: kritik, jemuž zrušili rozhlas i televizi, a tak jezdí svobodomyslně s vlastním repertoárem po klubech českých – to mi safra něco připomíná, něco před pětadvaceti lety. Zdá se, že Česká televize (to je ta, na kterou všichni, i kdo na ní nehledíme, povinně přispíváme jako na veřejnou službu, ne na posluhu mocným a celebrování kýči) snaží se toto výročí oslavit věru originálně – tím, že naváže tam, kde Jan Zelenka blahé paměti skončil. Jedna normalizační estráda střídá druhou, a nejen o Silvestra, nostalgie po bývalých časech splývá s jejich apologií už nejen v Retrománii, a nám dříve narozeným nemůže nebýt povědomá servilita zpravodajců k vládnoucím („je libo popelníček“?). Tohle podlézání a cenzurování ve zpravodajství už čtyřiadvacet slušnějších nevydrželo, jsou však překryti „antichartovní“ peticí těch méně slušných, co chtějí mít na Kafkových horách klid na práci, až velký šéf spor ukončí mistrovským ubuovským hovnajsem – rozpustí komisi jíž sám svolal, sám je komise, sám stížnost proti sobě shledá nedůvodnou, a basta. A příště pro všechny redaktory zákaz komunikace s médii, jen přes tiskového mluvčího, jinak bude kruciubu další hovnajs! Doporučuju Ti reportáž Adély Komrzýové z dokumentu FAMU Televizní oslava (byla mj. vysílána ve studentském Průvanu, jak jinak po druhé hodině ranní). Tam se dozvíš, co jsou dnes v ČT „zakázaná, sprostá slova“: „dramatické, psychologické, thriller. Neboť náš divák je nostalgik“. Divíš se ještě, když všechno „dramatické“ musí z Kafkových hor pryč, že tam nesnesou slovo „kritické“? Šéf programu Milan Fridrich: „Já při hodnocení veřejné služby a její dramatické tvorby nevycházím z toho, co píšou kritici, mají subjektivní názor. Vycházím z toho, co nám ukazuje měření veřejné hodnoty daných pořadů, což je sledovanost“. A divíš se, když dramatické k Fridrichům a Dvořákům domů nesmí, že ČT zhrdne počinem roku – Hollandové Hořícím keřem (podobně jako předtím Občanem Havlem)? A že místo toho seká na běžícím pásu Sanitky II, nebo trojdílný cyklus dle Simony Monyové (zvláště řachandy Tchyně a uzený a Roznese tě na kopytech by za své, nikoli veřejné peníze, dovedl líp točit i Zdeněk Troška)? Vysoce sofistikovaný program, jímž se dnes řídí ČT, se dá vyjádřit lapidárně půlstoletým výrokem klasika : To je blbý – to se bude líbit! (Jan Werich).
Ale dost bolo televize, vzhůru ke knížkám! Gratuluju Ti k dvěma vydaným překladům, toho „amerického rebela“ Eastwooda si určitě přečtu. Mně teď v Akropolis vyšla bichle o zcela neznámém, uměle vygumovaném dramatikovi Miloši Hlávkovi (Světák nebo Kavalír Páně?) a druhou – celoživotní „sumu“ deseti studií o Faustovi v podobě knihy Faust jako stav zadlužení – mám připravenou k tisku v Karolinu. Píšeš v úvodním dopisu, že „próze moc nedám“ (pravda, mou prózou jsou teď spíš bakalářské, magisterské a dizertační práce), ale na Tebou doporučovanou Rybí krev Jiřího Hájíčka jsem si čas udělal. A byl jsem uchvácen tou gruntovní vypravěčskou poctivostí a přesnou analýzou postupného rozkladu občanské pospolitosti (poprvé násilně v padesátých, pak sofistikovaněji v devadesátých letech). Ostatně podobně jako u Hořícího keře. Je skoro jedno, že tam šlo o smíření s okupací, a tady s Temelínem: nabídka korupce a mytí mozků z velína byly (a jsou) u obou stejně úspěšné. A v divadle jsem byl loni u vytržení ze dvou věcí: jak Eva Vrbková zahrála krásně v Komedii Kafkovu Felice (Rózewicz: Past), a jak skvěle herecky, režijně ale hlavně česky pojali v ostravské Aréně Ruskou zavařeninu Ludmily Ulické a Ivana Rajmonta. Ale to si přečti v anketách. Tvůj VJ
(Psáno pro Divadelní noviny 2 /2014, rozšířeno).