Cílem jsou otázky, nikoli odpovědi!

Reakce na Usnesení Etického panelu ČT ze dne 29.6.2015
a na
Tiskovou zprávu ze zasedání RRTV ze dne 30.6.2015

Vážený p. Petr Brod, Stanislava Hronová, Nikolaj Savický, Václav Pačes a Zdeněk Velíšek

Vážený pan Martin Bezouška a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání


Vážená dámo a pánové!

Seznámil jsem se s Usnesením Etického panelu č. 3 ze dne 29.6. 2015 k pořadu NEDEJ SE PLUS (díl UTAJENÁ FAKTA) a s rozhodnutím RRTV ze dne 30.6.2015 o zahájení správního řízení s provozovatelem ČT 2 ve věci téhož pořadu.
Ocenil jsem jednoznačné konstatování Etického panelu ČT, že „téma pořadu bylo legitimní a patří do agendy české televize veřejné služby“.
O to víc mě zarazily některé formulace o „zastrašujících prostředcích“ („podbarvující hudebního doprovod“, „neúměrně dlouhý záběr na úporně plačící dítě“), o „negativní pozornosti“ a zejména závěr, který jakoby platil úplně jinému než analyzovanému dílu.
Stejně tak rozhodnutí Rady pro rozhlasové a TV vysílání o zahájení správního řízení ve věci „možného porušení zákona“ zmíněnou reportáží (konkrétně „§ 31 odst.2 zákona č. 2001 Sb.“) meritorně vychází z hodnocení zcela jiného (například zpravodajského) televizního formátu, než jaký představuje investigativní publicistika. Ta z definice nejen toleruje, ale dokonce vyžaduje jasně vyjádřený - a samozřejmě o ověřitelná fakta opřený - názor tvůrce. Jako vysokoškolský pedagog vyučuji už přes dvacet let mediální kritiku a analýzu audiovizuálních děl se zaměřením na dokumentární a publicistickou TV tvorbu a na její etiku. A těším se, že na inkriminovaném NEDEJ SE PLUS budu na svých seminářích studentům demonstrovat, jak vypadat kvalitní veřejnoprávní publicistika má, nikoli nemá.
Domnívám se, že díl UTAJENÁ FAKTA plnil vzorně to, co investigativní veřejnoprávní publicistika dělat nejen má, ale ze zákona dokonce, má-li být naplněn smysl formátu, musí. Totiž nepřinášet hotové odpovědi, nýbrž klást establishmentu nepříjemné otázky. Režisérka Soňa Göblová, laureátka Ceny Václava Havla „za přínos občanské společnosti“ (FITES, 2013), takové nepříjemné otázky ve svých dokumentech klade. Její reportáž není – jak zřejmě usoudila obě vážená grémia – sporem mezi dvěma vědeckými tábory, ba není ani zprávou o takovém sporu, v němž by bylo opravdu faulem nepřipustit protinázor. V pořadu vystupují mj. vědci (někteří, jako profesorka Strunecká, s prokazatelným mezinárodním kreditem, který reprezentuje např. konsorcium 252 vědců z 15 států, jež jí zvolilo koordinátorkou evropsky významných vědeckých projektů), ale nevystupují proto, aby polemizovali s jinými vědci – to by byl úplně jiný pořad - , ale se státními úředníky. Vznášejí jisté pochybnosti vůči jisté státní politice v oblasti očkování, podceňující možná, jinde zohledňovaná rizika. Proto zde kromě vědců vystupují pouze státní úředníci, poslanci a lidé odpovědní za tuto politiku (ti tu logicky prostor dostávají).
Reportáž je tedy sporem občanským vůči státní moci, která – připusťme že v dobrém úmyslu - občany (v tomto případě rodiče novorozeňat) pod sankcemi nutí k jistému chování. A reportáž klade za občany této státní moci, reprezentované ministerstvem a osobně Hlavním hygienikem ČR, určité otázky. Otázky, ne odpovědi! Režisérka rozhodně nepřišla (jak se tvrdí v Textová zpráva RRTV) „s předem stanoveným postojem“. Byl-li tu jaký, tak to byl postoj otázky. Všimla si nepopiratelného faktu, že u našich demokraticky vyspělejších západních sousedů očkování zdaleka není, vzhledem k možným rizikům, tak plošně povinné jako u nás (zatímco na východ od nás je trend opačný). A nadhodila občansky naprosto legitimní otázku: když je oficiálně všechno tak bezpečné, jak státní moc tvrdí, proč tedy ten samý stát, který pod sankcemi nařídí jinde nevídaný očkovací mix i novorozeňatům (proto ten záběr na mimina, dlouhý mohl připadat jen těm, kteří si otázky nekladou) není důsledný? A proč odmítá zároveň převzít právní záruky až po vyplacení odškodného v případech, když ty „výjimečné“ vedlejší účinky přece jen nastanou?
Zdůrazňuji, že v pořadu nezazněl jediný názor proti očkování jako takovému, ale pouze proti jeho přehnané míře (hexavakcina a její uplatnění na mimina) a možným rizikům synergického (tzv. koktejlového) efektu. Režisérka legitimně využila jako východiska u nás bohužel ne příliš známého případu o jistém podvodu jisté americké instituce a o přiznání tohoto podvodu jedním poctivým vědcem (tím pořad nejen nešířil mýty, jak tvrdí jeho kritici, nýbrž spíše zamezil lidové mýtotvorbě různých spikleneckých teorií). A odtud přešla reportáž ke kladení otázek po vhodnosti plošné aplikace hexavakcin už v miminkovském věku.
Závěr je jasný: reportáž nahlédla problém z neotřelé strany, vyplnila chybějící informační vakuum a řečeno dikcí zákona - „poskytla divákovi vyvažující informace, nezbytné pro svobodné vytváření názorů“. Byly to totiž informace, které divákovi mainstreamová média, včetně veřejnoprávních, dosud dlužila.
V tom, v této vyvažující funkci vzhledem k celku, nikoli v primitivním, mechanickém výkladu uplatňování zásady vyváženosti v každém jednotlivém segmentu vysílání (podle známé anekdoty „pět minut Mengele, pět minut žid“) vidím význam pojmů „objektivity“ a „vyváženosti“ a skutečný smysl jejich existence v zákoně.
Co se týče „podbarvujícího hudebním doprovodu“ - samotný podbarvující doprovod je běžným, standardním postupem snad veškeré dokumentární, publicistické (dokonce i hrané) tvorby nejen v České televizi. Klást rovnítko – bez jediného důkazu - mezi „podbarvujícím doprovodem“ a „zastrašujícím prostředkem“ je teoreticky neudržitelným zkratem, nedůstojným tak významného grémia, jaké složení etických panelistů nepochybně představuje.
Opakuji, že nejsem imunolog, virolog ani lékař (svým odborným zaměřením jsem „pouhý“ dlouholetý kritik a analytik mediálních diskurzů), a v moderní západoevropskou lékařskou vědu mám důvěru. Uznávám nepopiratelné úspěchy některých druhů očkování, vážím si vymýcení některých epidemií, a byl bych první, kdo by protestoval, kdyby mi ve veřejnoprávní TV doporučovali namísto těchto nemocí vymýtit samotné očkování! Stejně tak ovšem nemám sebemenší důvod apriorně nedůvěřovat námitkám a otázkám, které relevantní lidé i občané kladou vůči příliš striktnímu uplatňování těchto kampaní. Nemám důvod nedůvěřovat terapeutickým metodám, jež sázejí místo na chemii na obnovu přirozených imunitních reakcí organismu, a to od útlého věku. A chci mít v našich médiích (zejména těch veřejnoprávních) stejnou šanci být svobodně informován o obou směrech – i takto chápu skloňovanou „vyváženost“. NEDEJ SE PLUS nepropagovalo žádné plošné odmítání očkování, nýbrž odmítání plošného očkování. Což věru není totéž. Jistě (a i to je důkazem kvalitní publicistiky), pořad vzbudil vášnivé diskuse pro i proti (nikoli, jak mylně soudí Etický panel, pouze negativní). Hlasatelé jediného správného názoru bombardují instituce stížnostmi, nyní tedy došlo i ke správnímu řízení, možná dojde i na soudy, jimiž je rovněž vyhrožováno. Na webu se však rozproudila čilá debata, jaká měla být už dávno na veřejnoprávní ČT.
Pro mě jako pro kritika médií, vědce, občana a pacienta je nepřijatelné, aby se pravda ve vědě prosazovala mocenskými výhrůžkami, urážkami, stížnostmi, sankcemi, správními řízeními a snad dokonce soudy. Jak už jsem rovněž napsal, když neutrálně, sine ira et studio, analyzuji diskurs, slovník, dikci a argumentační munici obou stran sporu mezi státem a některými vědci a občany (o němž si neodvažuji říci, na čí straně je pravda), tak na jedné straně v NEDEJ SE PLUS šlo o diskurz kooperativní, tolerantní, neútočný a protivníka nedegradující. Diskurs k věci, ad rem, nikoli, jak jsme toho svědky u zdivočelé protikampaně (například spolku Sisyfos) ad hominem. Obávám se, že po takových rozhodnutích, jaké vyprodukovala obě vážená grémia, slibná debata, jíž pořad UTAJENÁ DATA záslužně rozpoutal, rázem ve veřejném prostoru na dlouhou dobu utne. Ať už to bude administrativním zákazem „shora“, nebo vnitřní autocenzurou „zdola“, obé nás spolehlivě vrátí do dob, o nichž jsem se 25 let domníval, že už je nikdy nezažiji.

Přátelsky (a s donkichotským přáním, abyste se k věci ještě jednou vrátili)

Prof. PhDr. Vladimír Just CSc.