Sleduji mediální tance kolem volby prezidenta, a nestačím se divit. Jestli měl Marx v něčem pravdu, pak v postřehu, že opakují-li se dějiny (v tomto případě dějiny trapna volby hlavy státu), pak se opakují vždy už jen jako fraška.

CHCEME NA HRAD BAVIČE?
Obdivuji suverenitu těch, kdo o TV debatě kandidátů na prezidenta psali, že na vítězství jednoho či druhého se „většina komentátorů shodla“, nebo že ten a ten kandidát (v LN a MfD nejčastěji Václav Klaus), v debatě „těsně zvítězil“. Proboha - podle jakých měřitelných ukazatelů (gólů, gamů, vteřin, centimetrů)? Snad ne dle toho, zda Klaus (Švejnar) uměl líp mlžit, lhát, urážet protivníka? Oceňujete hereckou techniku (gesta, mimiku, hlasový rozsah, vzdychání, zdvihání obočí, máchání rukama, obracení očí v sloup)? Nebo poměřujete, kdo předstihne protivníka v disciplině cynismu? Třeba v umění báchorek současného prezidenta o tom, že ze všeho nejvíc upřímně miluje nevládní organizace a nade vše ctí Ústavní soud, ačkoli ty prvé nedávno veřejně označil za zlo rovnocenné komunismu a s druhým vedl čtyři nedůstojné soudní spory, jež všechny prohrál? To jsme jako posuzovatelé až takoví mankurti, lidé bez paměti, že si tyto zcela nedávné výroky nepamatujeme?

Čtu znovu a znovu o vzácné názorové „kontinuitě“ stávajícího prezidenta – to už všichni zapomněli na jeho předvolební kotrmelce před opoziční smlouvou („nikdy a za žádných okolností nepřipustíme menšinovou vládu ČSSD“ – a zítra už platil pravý opak?). To je kontinuita, když jeden den přirovná „NG-oismus“ k největším nepřátelům svobody a druhý den se k nim horlivě hlásí? Když dlouhá léta bojuje proti vstupu do EU, navrhuje dokonce jakési vlastní nové, volnější evropské uspořádání – a druhý den prohlásí, že „vstup do EU neměl alternativu“?

Zkrátka a dobře: pravidla podobných klání - na rozdíl od sportu - nejsou dána, a přesto se duely popisují sportovní terminologií (zvítězil na body, měl tah na branku atd.) Oceňuje se drzost, agresivita, útočnost, skákání do řeči – nebo naopak pokerový klid, racionalita, věcnost? Podle svého zaměření to, co jeden komentátor nazve „mluvou robota“, má druhý za obdivuhodné „ovládání emocí“. Četl jsem v LN, že Jan Švejnar je sice korektnější, ale je žel i “nudnější“: Proboha! Copak volíme baviče? Pak nechť si rovnou zvolíme Pepu Dvořáka nebo Josefa Aloise Náhlovského!

BÍDA ČESKÉ REFLEXE
Neznám zkrátka pochybnější disciplinu, než je takovéto známkování debat. Dejte slovo deseti komentátorům a uslyšíte deset rozdílných názorů – a devět z nich bude mít názor hotový předem. Ukažte mi jména oslovených – a řeknu vám dopředu výsledek hodnocení, aniž bych z debaty slyšel jedinou větu. Poslouchal jsem např. zasvěcené soudy P. Nováčka v Radiožurnálu, který ovšem jakoby hodnotil úplně jinou debatu než v tutéž chvíli dva proklausovší aktivisté na ČT 2. Pro prvního jmenovaného byl Klaus v defenzivě, pro ty druhé byl naopak ve vítězné ofenzivě. Tak jak: defenzivní ofenziva nebo ofenzivní defenziva? Předem očekávatelné verdikty v uměle vykolíkovaném mediálním prostor vytvářejí fiktivní realitu, s níž se pak pracuje jako s realitou skutečnou („komentátoři se shodují“).

Bída české reflexe je v tom, že média vytvářejí falešný obraz, který vůbec neodpovídá povaze posuzovaného jevu, v tomto případě názorového sporu obou kandidátů. Jev samotný netřeba sledovat, stačí jména hodnotitelů. Na jedné straně D. Kunštát, M.Čermák, B.Pečinka, P.Žantovský, K. Steigerwald, J.Šídlo, B.Doležal, F. Šulc (jeho uhranutost Klausem jde tak daleko, že tuto z evropského hlediska spíše kuriózní figurku srovnává v sobotních LN se symbiózou dvou architektů Evropy – Erharda a Adenauera!) či v poslední době V.Bystrov (od chvíle, co dostal od Klause – zasloužený! – metál, úplně zapomněl na jeho proruské sympatie i antipatie ke „zpětným zrcátkům“ vyrovnání s komunismem, na jeho alibistický ne-komunismus, na Grebeníčka v Lánech, na sympatie k národovecké soudružce Anděle Dvořákové atd.atd.).

A to už vůbec nemluvím o Milanu Knížákovi, který prezidentský duel sice neviděl, což mu nebrání jej v těchže sobotních Lidovkách hodnotit a přitom si postěžovat, že Švejnarovy názory vlastně nezná (což je podle něj samozřejmě chyba Švejnarova, nikoli Knížákova!). Pro tento nekritický fanklub bude vždy vítězem Klaus, i kdyby nakrásně v debatě lhal, až by se mu od úst prášilo (bude pak jen „mediálně obratný“), ba i kdyby argumentoval jako komunističtí papaláši (ostatně Klausův pavědecký boj s klimatology, jeho popírání údajných výmyslů „ozonových děr“ a „globálních klimatických změn“ ve jménu „zdravého rozumu“ nám pamětníkům připomíná boj N. S. Chruščova proti „módní kybernetice“ či výstřelkům „moderního umění“). Vyzvěte však k hodnocení jednoho a téhož duelu komentátory z opačného tábora (namátkou J. Pehe, J. Rupnik, J. Šiklová, J.Vaňous, M.Klíma., P.Placák, J.Rejžek, M.J.Stránský) – a bude to stejně jednoznačně 2 : 0 pro Švejnara. Tvorbu relevantního mínění tak vytváří nikoli nepředpojatá názorová bitva argumentů, za níž jsou mediální spory falešně vydávány, ale cílený výběr manažerů rozhodujících médií, kteří tak předurčují výsledek a skrytě manipulují veřejný prostor. Ten zatím takto uměle - minimálně ze 75% - v hlavních tištěných i elektronických médiích okupuje Václav Klaus.

JAKO SOUDRUH PILÁT
Bývalý vysoký pracovník KGB, který je momentálně ke smůle zbytku světa zbožňovaným carem významné východní velmoci, se „náhodou“ rozhodne těsně před naší prezidentskou volbou odměnit jednoho z obou kandidátů, známého svými sympatiemi k Moskvě a kritickými výroky na adresu EU, Puškinovou medailí. A bývalý agent naší tajné policie (pardon, jistý muž ze seznamů spolupracovníků StB s krycím jménem Falmer), který je ke smůle české demokracie momentálně v čele třetí nejsilnější politické strany u nás, náhle v nedělní TV debatě klade na roveň oba prezidentské kandidáty, ačkoli jeho strana předtím jasně vyjádřila, že jako „menší zlo“ bude volit přece jen o krapet víc „sociálně cítícího“ a „občansky orientovaného“ Švejnara.

Taktika po „pokynu z Moskvy“ je jasná: před našimi voliči, soudruzi, bychom těžko uhájili fakt, že otevřeně podporujeme pravicovějšího z obou kandidátů, proti němuž jsme se tak hlasitě a právem vymezovali (tj. Václava Klause). Jenže on je, soudruzi, více promoskevský, než ten odrodilý Čechoameričan (a kde jinde má komunismus v nových podobách ještě jakous takous šanci, než právě tam!). A navíc Klaus vážně tvrdí, že „komunismus je součást naší národní identity“ a naopak anti-komunismus považuje za „laciný a prázdný“. Všimněme si, soudruzi, on není anti-komunistou, je pouze „ne-komunistou“! A to je sakra rozdíl! A nezapomeňme, že to byl právě on – nikoli buržoa Havel (z jehož líhně vzešel i Švejnar), kdo nás jako „salonfähig“ uvedl do Lán. Jak z toho ven? Chceme Klause – Moskva si to přeje - , ale nesmíme to říct nahlas.

Navrhuji tento strategický postup: navenek podpoříme „středovějšího“ Švejnara. Ve druhém kole ho však přestaneme podporovat a navrhneme zaručeně našeho, zaručeně levicového (tj. zaručeně nevolitelného) kandidáta. Tím nepřímo zvolíme Klause. Na Hradě bude náš člověk – a my si budeme mýt ruce, jako kdysi soudruh Pilát: dělali jsme proti Klausovi co jsme mohli, ale náš kandidát holt neprošel…