Obrazovka je věc ošidná: odvysílá fundovaný dokument – anketu o fenoménu kýče (Co se týče kýče, ČT 2), a zároveň tentýž sériový produkt tatáž televize vyrábí jak na běžícím pásu (viz zatím většina z odvysílaných dílů 13. komnaty – z poslední doby např. díl s Vlastimilem Venclíkem aj.). Označíme-li za příznaky kýče lacinou frázi, sebedojímání, myšlenková a emotivní klišé za současné absence (sebe)kritické reflexe, pak můžeme ovšem směle pasovat na kýč roku dvoudenní přenos debaty o způsobu volby prezidenta (8. a 9. února ČT 2 a ČT 24).

Tolik slovní sádry a myšlenkové vaty, tolik vyprázdněných slov, dutých vlasteneckých frází a tolik podbízivosti, jakou vyprodukovali v přímém přenosu – až na světlé výjimky - naši poslanci a senátoři, nevyprodukuje žádný, sebepilnější kýčař za celý boží rok. Opravil jsem si přitom názor na moderátora Jakuba Železného, jehož jsem dříve ukvapeně a ne příliš japně – snad kvůli tomu jménu? – řadil mezi okaté příznivce jisté politické strany a jejího čestného předsedy.

Železný zvládl (spolu s Alicí Machálkovou) v krajně rozčilené atmosféře celý ten dvoudenní gigantický festival tlachu nejen s chladnokrevnou profesionalitou, ale i s obdivuhodným nadhledem, pohotovostí a vtipem, s přesností úsudku i věcností otázek – jakož i se zdvořilým, leč asertivním vyžadováním odpovědí na ně.

To, jak mu druhý den přenosu krajně nespravedlivě a hulvátsky před kamerou vynadal premiér, svědčilo víc o Mirkovi Topolánkovi než o Jakubovi Železném. (Doufám, že tento incident bude brát on i vedení ČT jako vyznamenání a že nebudeme svědky dalšího tichého vyhazovu jednoho talentu z obrazovky pro „ztrátu komunikace“). Být jedním z hlavních aktérů tak mizerného představení, jaké předvedli zejména představitelé dvou největších politických stran, tedy v tomto případě být Mirkem Topolánkem, ztrácel bych se ze sálu skromně a potichu a nerozkřikoval se na někoho, kdo za nic nemůže a kdo celou tu hektickou šmíru pouze střízlivě prostředkuje divákům.

V jedné věci mě však přenos – při prostřizích do komentátorského studia - utvrdil: v kritickém posuzování narůstajícího sebevědomí a sebeokouzlení tak talentovaného a bystrého moderátora, jakým je – či spíše býval - Václav Moravec. V disciplině mediálního narcismu a bodré koketérie už skoro dostihl Aleše Cibulku. Když už po celý rok dává Moravec týden co týden nepoučitelně slovo převážně jen svým oblíbeným dvanácti (patnácti?) apoštolům politiky, aby pořád do kola hodnotili čím dál vyprázdněnějšími frázemi stranických sekretariátů sami sebe, pak kdy jindy měli dostat slovo špičkoví profesionálové reflexe, tj. na politických stranách profesně nezávislí komentátoři a politologové, než při takovémto maratónu, kdy všichni Moravcovi kolovrátkáři do jednoho seděli na společné schůzi parlamentu? Takovými profesionály reflexe byli snad Petr Just (nemá se mnou nic společného), Vladimíra Dvořáková a – odhlédneme-li od faktu, že první je řadový člen ČSSD a u druhého jsem ještě za patnáct let nezaznamenal jediný soud, který by se nějak lišil od oficiálního partajního názoru ODS – Lukáš Jelínek a Bohumil Pečinka.

Takovým špičkovým profesionálem reflexe a důstojným reprezentantem téhle profese ve světě byl určitě i redaktor Schmidt z německého listu Die Welt: však na jeho v Evropě zcela standardní kritické hodnocení Václava Klause jako „eurokaze“ Moravec koukal značně udivenýma očima malého českého redaktora, vyděšeného náhlým průšvihem vpádu „nevyvážené“ kritiky do studia. Jinak však namísto relevantních komentátorů, politologů a sociologů (namátkou Jiří Pehe, Václav Bělohradský, Jaques Rupnik, Jiřina Šiklová, Petruška Šusterová) pozval onu volební „super-sobotu“ Moravec do studia nemastného neslaného šéfa Klausova militantního fanklubu, Petra Macha z CEPu. Chtěl-li zůstat „vyvážený“ (jak se usilovně a marně tváří), pak pozval-li do studia Klausův CEP, měl pozvat přinejmenším buď nějakého stejně extrémního anarchistu (třeba Petra Cibulku nebo Ondřeje Slačálka z A 2) – nebo alespoň někoho z DUHY či z Literárních novin. Pan Mach ovšem sehrál obvyklou úlohu umělého, sterilního prezidentova klona takřka na Oskara. Opakoval nebo předjímal doslova vždy to, a jenom to, co říkali chvilku předtím (nebo potom) na obrazovce politici ODS. Jeho odpovědi, jež z něj padaly jako z automatu na kelímkové kafe, bylo lze dopředu předvídat se 100% jistotou.

Nezažil jsem ani jednou, že bych je i s doslovnými formulacemi neuměl říct dopředu: tak průhledné a až dětinsky primitivní je jeho přerostlé tržní komsomolství. Fascinoval mě snad jen jedinou formulací, jejíž hovadnost byla i bezděčným přiznáním k vlastnímu ekonomickému fachidiotství: „Bylo vidět, že pan Bursík příliš nainvestoval do zvolení Jana Švejnara“. (Zřejmě si tito lidé zvláštního ražení vůbec nedovedou představit člověka, který někoho preferuje ne kvůli starosti o „výnosy kontra náklady“, což je zdá se jediný filosofický obzor těchto zCEPenělých lidí, ale třeba kvůli starosti o životní prostředí). A tak se nakonec nelze divit, že se v takto obsazené debatě ve studiu ani jednou nevynořilo to, co Václav Bělohradský nazývá pravou podstatou a smyslem každého opravdového dialogu: totiž hledisko, jež ani jedna z obou stran dopředu nepředpokládala…