Vlasta Burian a Michal Orwell

Označil jsem nedávno Parlamentní listy a spřízněná periodika za stoku české žurnalistiky. Omlouvám se, beru nepřesné označení zpět. Protože byly-li by PL stokou, pak nevím, čím označit periodikum, proti němuž jsou PL jen průměrně znečištěnou studánkou, totiž Hájkův „protiproud.cz“. Komentátorská hvězda obou periodik Michal Semín právě v „protiproudu“ publikoval stať, v níž mě označil nejen za udavače, kádrováka a nápovědu „pražské kavárny“, ale dokonce za normalizačního „kata Vlasty Buriana.“
To, že někdo, kdo se vydává za pravicového politologa, bezděky používá slovník českých stalinistů třicátých let („pražskou kavárnou“ s oblibou vyřizoval své oponenty, kteří se pozastavovali např. nad moskevskými procesy, už Julius Fučík), přičítám politologově otřesné nevzdělanosti. Nazvat však někoho, kdo se prokazatelně spoluzasadil o občanskou a právní rehabilitaci nespravedlivě odsouzeného „krále komiků“, kdo na jeho obhajobu napsal po desítkách statí a mediálních vystoupení i tři klíčové knižní publikace, opřené o nezpochybnitelné archivní prameny, a kdo spolu s dalšími - bohužel nemnohými - obhájci Vlasty Buriana slavnostně přenášel před více než deseti lety jeho ostatky na pražský Vyšehrad, nazvat někoho takového „Burianovým katem“, to už opravdu nelze přičíst pouze Semínově ignorantství. To už vyžaduje vědomé osvojení si praktik Velkého Bratra z Orwellova známého románu: jde o stejný postup, jako nazvat represivní ministerstvo vnitra ministerstvem lásky.
Nikdy jsem nikoho nekádroval, nevyráběl žádné seznamy, a máloco se mi v mém profesním životě tak bezezbytku podařilo, jako – po více než desetiletém mravenčím úsilí mém i mých spolupracovníků a po proniknutí do až dosud tajných archivů – znovuotevření kauzy a následná rehabilitace Vlasty Buriana. K ní došlo po více než pětileté bitvě s úřady v roce 1994 – mj.i díky mým třem burianovským monografiím. Ty jsem nosil od soudu k soudu, od úředníka k úředníkovi, jako – chcete-li – „úplatek“ (první z těch knížek vyšla už dva roky před revolucí).
Malým, nesmělým krůčkem na cestě k budoucí rehabilitaci byla i Semínem zmíněná profilová deska Humor Vlasty Buriana v Supraphonu (malým a nesmělým proto, že jsem si tehdy nemohl ještě udělat pevný názor podle přísně utajených estébáckých archivů, které mi kauzu teprve ve vší otřesnosti a nespravedlnosti otevřely). K nelehkému prosazení desky bylo tehdy třeba napsat na obal „obhajobný“ komentář. V něm jsem stručně shrnul a záměrně polárně vyhrotil dosavadní všeobecně vžité názory na komikovu pověst. První názor byl bezvýhradně kladný (komik čestný a v nejlepším slova smyslu lidový, zaměřený proti každému establishmentu) a druhý, opačný názorový pól převyprávěl všechny možné dosavadní výhrady k jeho okupační činnosti. Smysl to ale dávalo pouze jako – paradoxní - celek. Kdyby pan Semín, který záludně cituje, navíc nepřesně, jen z toho druhého pólu a první čtenářům utajuje, skutečně přečetl celý text, musel by dojít k jednoznačnému názoru, že jeho smysl i celý mnou iniciovaný ediční projekt je jasně pro-burianovský (nebudu přece „katem“ svého vlastního sestaveného výtvoru, takový nonsens mi může přisoudit jen paranoidní způsob myšlení). Že je tedy text i deska de facto prvním krůčkem ke komikově pozdější plné rehabilitaci.
P.S. Kdybych měl více trpělivosti a času zabývat se podobnými nesmysly o mé osobě, a kdybych si jen o trochu víc vážil autora této insinuace a nebál se, že podobné skandály jen zvýší mediální zájem o jeho osobnost i nedobrou kredibilitu periodika, v němž publikuje, neváhal bych jeho absurdní obvinění předat právníkovi ve věci zásahu do práva na ochranu osobnosti. Takto jen budu – i když si v tomto směru nedělám žádné velké iluze - čekat na jeho omluvu. Nebyl jsem katem, byl jsem (spolu se dvěma kolegy) zachráncem komikovy cti a pověsti.