Kdo chce kam, pomozme mu tam. Ale komu není rady, tomu není pomoci. Tato dvě lidová „moudra“, jež do sebe v našem případě bohužel krásně zapadají a vytvářejí bludný kruh, mě napadají při pročítání „zasvěcených“ komentářů o prezidentské volbě. Jak na běžícím pásu se dnes rojí, dokonce i v seriózních médiích od Lidových či Hospodářských novin až po ČT24 a ČRo Plus, komentáře „zaručených mediálních expertů“, hodnotících údajné šance jednotlivých kandidátů a jejich volební strategie.

Jeden či druhý kandidát prý má bohaté zkušenosti v nejvyšších patrech naší politiky (jakoby právě tohle byla nějaká komparativní výhoda – u nás, kde v posledním dvacetiletí jeden skandál se vyžehlí pouze tím, že jej zakryje druhý: že, pane Topolánku a Zemane?). Další je zase „zkušený průmyslový manažer“, tamten by využíval „zkušeností z diplomacie“, onen „bohatých styků s důležitými korporacemi“, jiný zase „umí pracovat s médii“. Kdežto ještě jiný, za něhož mluví „jen“ jeho vysoká odbornost a mravní bezúhonnost, jakož i neušpiněnost jediným skandálem, je v očích expertů nějak nudný (ctnost je nuda, nevyprodá nikdy náklad Blesku, na rozdíl od mediálních, milostných i politických skandálů na běžícím pásu).

Odtud se odvíjejí i hodnocení různých mediálních výstupů, jakoby šlo o box, zápasy ve volném stylu nebo v lepším případě o stand-up komedii (není možná daleká doba, kdy při před-prezidentských debatách pro snazší orientaci voličstva namontují smíchoměry). Hodnotí se vtipné chvaty, pohotové bonmoty, schopnost vrátit tvrdý úder, rafinovanost při knockoutování protivníka. Společným jmenovatelem všech těchto expertíz (které, bohužel, svými pseudoměřítky podprahově infikují veřejné mínění) je naprosté, fatální nepochopení role prezidenta ve zdejším neprezidentském systému – a ve zdejší hluboce zakořeněné tradici.

Prezident především není šikovný manažer, zkušený stranický, hospodářský ani mediální šíbr. Oč méně má totiž (a to už od časů TGM) v každodenním politickém provozu méně faktické moci, o to větší má na občanstvo vliv morální. Podobně jako Hrad je především symbolem – a identifikačním vzorem chování ve společnosti.

Soudně dvakrát usvědčený lhář, který dokáže udělat z šest let vězněného antifašisty obdivovatele Hitlera, a do jehož slovníku bohužel nepatří věta „promiňte, mýlil jsem se, moc mě to mrzí“, takový prezident může pracovat pod vlajkou Pravda vítězí jen v zemi totálně převrácených hodnot a obecného (doufám, že dočasného) zatemnění mravní mysli. A prezident, který se proslaví ve světě etudou, jak v přímém přenosu krade pero a své prezidentování zakončí tím, že vyvede z vězení největší zemské tuneláře, i takový prezident má obrovský, často podvědomý vliv na každodenní chování občana. Stejně jako prezident, který „přepisuje dějiny lékařství“ tím, že alkoholem a kouřením prý zlikvidoval svou cukrovku. Když může on, řekne si řadový volič, co bych se omezoval nějakými skrupulemi já? A vůbec - fauly, které nevidí rozhodčí, jsou regulérní. Pravil jeden z prezidentů. Kromě jiných mistrovských bonmotů.

Byl snad TGM bavič? Anebo byl identifikační vzor – ne kladeč věnců, ale zdaleka viditelné mravní laťky? (Bavičem na vysoké úrovni byl naopak jeho sympatický syn Jan, méně sympatickým bavičem čtvrté cenové skupiny byl Antonín Zápotocký: ani jednomu ani druhému nakonec jejich bavičství nepomohlo zabránit v zemi tomu nejhoršímu.) Takže ještě jednou: chceme opravdu na Hrad baviče? Když ano, nechť tam opravdu adekvátně zavlají trenky.