Lidovky čtu pravidelně už třicet let, od samizdatových do dnešních. Dá se dokonce říci – bez ohledu na výkyvy jejich úrovně – že každodenní obcování s nimi patřilo po tři desetiletí k mému každodennímu životnímu rituálu. A nešlo vždy jen o obcování čtenářské: počínaje kritickou televizní recenzí z historického přelomu let 1989/90 jsem s různými přestávkami téměř třicet let byl i jejich nepravidelně pravidelným přispěvatelem. Je pravda, že jsem v posledních měsících texty některých stálých – mezi nimi i soudných – spolupracovníků četl jen s čím dál hlasitěji skřípajícími zuby.

Ať už jde o Zbyňka Petráčka, který nadále trpí chronickou a neléčenou Angelofóbií – u ostatních kmenových komentátorů jde zatím jen o lehčí stádium téže nemoci; o Jana Schneidera, který s obdivuhodnou názorovou konzistencí už řadu let se ničím neliší od standardního prokremelského trolla; o Jana Macháčka, který se před mýma očima změnil z kdysi skvělého, kritického a nezávislého komentátora v Babišova Ovčáčka – ovšemže, podtrhuji, tisíckrát inteligentnějšího a sofistifikovanějšího, ale o to možná horšího; o Ondřeje Koutníka, který si dost možná myslí, že dělá seriozní novinářské rozhovory a přitom neváhá svým oblíbeným šibalům v politice servilně nahrávat na smeč vždy taktním smlčením podstaty věci (k Jiřímu Zimolovi obdivně: „Vy sám jste odstoupil z hejtmanské funkce, poté, co se objevily nejasnosti kolem výstavby vaší chalupy“- jen tato zastírací „korektní“ větná vazba, dnes tak typická pro Lidovky, by zasluhovala samostatnou jazykovou studii).

BABOVŘESKY V ČESKÉ KRITICE
A to nemluvím o relativně nové skutečnosti - porůznu se v českém listě objevujících textech Orbánových tiskových propagandistů, jež v posledních týdnech promyšleně doplňují neméně nacionalisticky zaměřené texty propagandistů současné polské vlády, určitě co do likvidace občanských svobod nejméně demokratické od pádu komunismu (říkat například „mečiarovské“ národovecké obraně „obrazu Polska“ z pera Krysztofa Mazura „esej“ je už samo o sobě matením čtenářů). Všimli jste si, že většina řídnoucích stop kritického myšlení se v LN ocitá už pouze v dopisech čtenářů, ač mají mnohé z nich rozměr článku? Nejde tu už o jednotlivé excesy, jak jsem se donedávna utěšoval; excesy, vyvážené zase „excesy“ opačnými (asi v poměru jeden Jiří Přibáň proti deseti babišovským apologetům). Jde tu o trend. Pravda, po tristních zkušenostech se svými texty (pan šéfredaktor nenašel odvahu polemiku s jeho protihavlovským nesmyslem otisknout už ani ve zmíněných dopisech čtenářů) jsem to vzdal a kritiku stále okatěji probabišovských novin se naučil ukládat sem na necenzurované Aktuálně.cz. A věnoval jsem se napříště Lidovkám už jen jako čtenář. S jejich stále straničtějším zaměřením mě totiž donedávna smiřovaly alespoň některé nezávislé komentáře Jiřího Hanáka, Martina C. Putny, Jana Rejžka, Břetislava Rychlíka, občas i Petra Zídka, Petrušky Šustrové a většiny autorů kulturní rubriky.

Zde dovolte odbočku - tuto rubriku jsem měl dokonce v tuzemsku donedávna za bezkonkurenčně nejlepší (i za cenu občasného podezření, že klíčoví recenzenti recenzovanou knihu prostě nemohli číst). Před časem však z „mé“ kulturní rubriky odešel Jiří Peňás a naopak signifikantně nastoupil jako hlavní kritický veleduch Orientace Ondřej Horák. Jeho kritické psaní, to jsou Babovřesky v české kritice: celostránkové zápolení s větou a s třeskutým, vždy polopatě dovysloveným vtipem a se zatím nikdy nenaplněným žánrem recenze – namísto toho píše kritik vždy jakýsi nekonečně rozpatlaný úvod k recenzi, která nenásleduje, protože ji nahrazují věty typu: „Na druhou stranu je jasné, že za takový román by současná česká literatura mohla oblíznout všech deset, a to přesto, že se na první pohled nezdá ničím světoborným“ - to všechno mohu dávat studentům opakovaně jako odstrašující příklad antikritiky, ale to je taky to jediné, co s tím můžu dělat: konec odbočky).

KAUZA REJŽEK
A do toho přišla i nedávná, bohužel málo komentovaná nehoráznost, že byl za hrobového mlčení kolegů prakticky na hodinu sprostě vyhozen Babišovým přítelem šéfredaktorem můj bývalý kolega Jan Rejžek. (Jediný, kdo tohoto vyhazovu v novinách opatrně, oportunisticky, v duchu mírného pokroku v mezích zákona zalitoval, byl Rejžkův fejetonistický kolega Putna: vyšla mu jakási vlídná panychida za padlého kolegu, sečetl zásluhy, sklapnul breviář a jede se dál - ale i tak, zaplať Bůh aspoň za to, ostatní jmenovaní se nezmohli ani na tak krotké gesto). O sršatém Honzovi si můžeme myslet cokoli, ale takové zacházení od novinářského posluhy, který mu v publicistice, v zacházení s češtinou i s novinami nesahá ani po kotníky, si rozhodně nezasloužil. Vězte pane šéfredaktore, že Rejžek je persona v uprázdněné nice kritické publicistiky v LN naprosto nenahraditelná, nejméně pak úctyhodným akademickým jazykovědcem - to si snad děláte ze čtenářů legraci? Zažil jsem s Honzou ledacos, včetně vyhazovů z našich vlastních kritických pořadů, které potom za nás vždycky ochotně převzal někdo jiný a přizpůsobil hbitě formát tekuté době. Nad tímto posledním vyhazovem si však už nelze nepoložit kruciální otázku, zda těch několik chrabrých pozůstalých po duchu a po nezávislosti, které jsem jmenoval, netvoří současným Lidovkám už jen stále trapnější fíkový list. Nota bene, když kategorickou „zimolovsko-zemanovskou“ větou o presumpci neviny premiéra („až do soudního prokázání viny na něj dlužno pohlížet jako na nevinného“) si sice Jiří Hanák pojistil další existenci v novinách, ale zároveň ztratil jednoho vděčného čtenáře, totiž mne. To jste si, milý Jiří, Martine, Petruško, Petře či Břetislave nevšimli, že zaměření novin, jež přizdobujete svými jmény, se ideově otočilo z nezávislosti do závislosti snad nejvíc od jejich novodobého vzniku?

POST SCRIPTUM
Důkazem budiž i reakce LN z minulého pátku na těžce se rodící kancléřčin úspěch s velkou koalicí, k němuž si ulehčeně poblahopřála demokratická část Evropy. Úspěch, který bychom měli sousedům místo postranního pošklebování vzhledem k naší vlastní zasmrádlé rudo-hnědé bramboračce leda závidět (dohoda dvou demokratických stran bez podpopry fašounů a postkomoušů je u nás v Babišově zatím leda z říše snů!). Lidovky však pokračovaly ve svém zakyslém anti-merkelismu, který nám dříve narozeným nemůže nepřipomínat bolševický anti-adenauerismus. A dokonce neváhaly převzít, s ilustrační podprahově dehonestující fotografií, rovnou z nejhrubšího německého bulváru hlavní titulek: KANCLÉŘKA ZA KAŽDOU CENU? A tomutéž bulváru se kdysi „moje“ seriózní Lidovky ještě zálibně vlichocují, že to prý tak báječně „za všechny shrnul“! Vpisovat nad vlastní články od sousedů bulvární titulky a ještě se v nich rochnit, to byla pro mne poslední kapka. Adié Lidovky!