Naši rychlokvašení teatrologové
Toto není polemika, protože polemizovat se dá jen s někým, kdo si opatří aspoň minimum informací o meritu věci. V našem případě o zde již zmíněné inscenaci „Naše násilí, vaše násilí“ (a následném skandálu během jejich představení na festivalu Divadelní svět v Brně). Toto není spor, ten vedu jinde a jindy. Toto je už jen PROSBA. Protože si všech jmenovaných z minula z různých důvodů vážím, prosím je tímto a všechny další, aby se už konečně přestali veřejně ztrapňovat mudrováním o něčem, co neznají. Píšete-li přátelé o „Ježíšovské exhibici v Brně“ (O. Neff) či o „divadelní hře, při které Ježíš sexuálně napadá muslimku“ a proto prý „Slušní lidé reagovali přirozeně“ (M. Benda), promiňte, ale plácáte nesmysly. Brněnští „slušní“ fašisté, opakuji, úplně stejně jako to dělali jejich legitimní předchůdci v polovině dvacátých let v Národním a třicátých let v Osvobozeném divadle, násilně přerušili představení mnohaminutovou zvukovou agresí propašovanými fotbalovými píšťalkami hned po deseti minutách, kdy nějaký Ježíš neřku-li „znásilnění“ byli v nedohlednu.
Spustili povyk ve chvíli, kdy se na jevišti několik párů svléklo do naha a chovalo k sobě láskyplně. Ta inscenace totiž není, budete se přátelé divit, ani o Ježíšovi, ani o muslimce, ona je o dani z našeho nadbytku v podobě bídy jiných, ale také – i při všech mých kritických výhradách k ní - o lásce a nenávisti. Ježíš – nebo spíš postava, symbolicky ukřižovaná na kanystrech s ropou – přijde ke slovu až po půldruhé hodině! Z téměř dvouhodinového (v Brně ovšem vzhledem k okolnostem téměř tříhodinového) představení milí přátelé znáte, mluvíte-li o „znásilnění“, jen kratičký šot. Vy a desítky dalších rychlokvašených teatrologů, včetně českého prezidenta, arcibiskupa a jednoho xenofobního experta přes školství, už dva týdny tlacháte maximálně o pouhé šedesátině, ale spíš osmdesátině z vám jinak neznámého celku. Divadelní inscenace, dovolím si zdvořile podotknout, netrvá jednu minutu. Něco je před ní – a něco po ní. A víte, co je po ní? Zopakujme si: muslimka „odpouštivě a slitovně“ pohladí svého údajného hanobitele. To gesto je gestem lásky, stvrzeným vzápětí monologem, ekumenickým gestem lásky napříč všemi nenávistnými konfesemi (včetně neomarxistické konfese samotného režiséra – ano, dílo je v tu chvíli chytřejší než on!). Povykovat „Neurážejte Krista Pána!“ právě při téhle scéně, jako to dělala, možná v dobrém úmyslu, jedna ženská řada za mnou, to považuji, jak už jsem několikrát napsal, na celé záležitosti za vůbec nejsmutnější a nejtrapnější.
Takže ještě jednou, a z mé strany, slibuji, naposledy: srovnáváte-li pane Žantovský znovu a znovu jednu osmdesátinu z celku, o kterém nemáte ponětí, s karikaturu Mohameda v Charlie Hebdo, jíž naopak zná celý svět, pak takové srovnání nesvědčí vůbec o inscenaci, ale pouze a jedině o Vás. O Vaší samolibé neochotě se dovzdělat, o pyšné aroganci, s níž paradoxně vyrukujete coby na „pozéra“ na někoho, kdo na rozdíl od Vás měl tu poctivost se s věcí se seznámit, totiž na Tomáše Halíka. Prosím Vás i ostatní: přestaňte se ztrapňovat, je už nejvyšší čas...