„Jsou to perverzity, zakažte to, hanba vám! Ať to ale ti úchylové nedělají za
prachy nás daňových poplatníků!“ (Komunistický cenzor Miroslav Sládek,
Brno, 26.5.)

„Ať si hrají, co chtějí. Ale za své.“ (Roman Joch, LN 31.5.)

Ve slabomyslnou hru na tichou poštu se pomalu mění referování i „seriózních“ českých médií o nedávném představení Naše násilí, vaše násilí v Brně. Takovou přehlídku neinformovaných blábolů a nesmyslů na běžícím pásu, vydávaných za „analýzy“, už jsem hodně dlouho nečetl a neposlouchal. I lidé jinak soudní a své věci znalí dlouhé minuty na ČR Plus mudrují o hře, kterou nikdy neviděli, neslyšeli, nečetli a pronášejí dalekosáhlé soudy o představení, jež znají sotva z doslechu, tedy na základě informací z druhé, třetí ruky: nedovedu si představit, že bych tak „zasvěceně“ jako profesor Hlaváč ve čtvrtek 31. května na ČRo Plus poučoval posluchače veřejnoprávního rozhlasu o některé jeho nahrávce na základě poslechu jednoho jediného taktu! Centrální média si vůbec dávají záležet, aby brněnskou událost přednostně propírali pokud možno lidé, kteří při ní nebyli (v LN s čestnou výjimkou Jany Machalické – oproti více než desítce opačných příkladů tamtéž).

Lidé, kteří z celé Frljičovy inscenace znají a donekonečna opakují jen to, že tam „Ježíš znásilňuje muslimku“ (jakoby to bylo její hlavní téma)! Maximálně jeden od druhého ještě bulvárně opisuje, že si herečka vytahuje z rozkroku vlajku. Ti všichni znají z nepřímých zdrojů, když budu hodně velkorysý, maximálně šedesátinu inkriminované inscenace. To jim ovšem nebrání v suverénních „analýzách“ a soudech o tom, co si zasluhuje a co nezasluhuje dotaci, co je už „za“ a co ještě „před“ hranicí atd. Závidím Michalu Žantovskému odvahu, s níž srovná divadelní představení, které nikdy neviděl a zná z něj zprostředkovaně jednu šedesátinu, s karikaturou proroka Mohameda z Charlie Hebdo, kterou viděl celý svět.

A na základě tohoto srovnání pak obviní z „intelektuálního pokrytectví“ někoho, kdo na rozdíl od něho se s inkriminovaným opusem přece jen seznámil se záznamu (Tomáš Halík).

Jiný rozumbrada (Roman Joch) žádá představení, o němž nemá ponětí, rovnou odejmout dotace, aniž by se obtěžoval zjistit, že dotace dostal brněnský festival jako celek, z něhož těžko vyloupnout a neproplatit jedno dvě představení, a že vlastně žádá zrušení festivalu jako takového. A domnívá se, navzdory nejprve zvukové a poté fyzické okupaci prostoru skupinou násilníků, že „hra byla odehrána sice s menšími turbulencemi, ale bez násilí...Co by v mnoha zemích dali za tak kultivovaný protest!“.

A to nemluvím o tom, že i ti poctivější z referujících „nediváků“, kteří než sedli k počítači, opus aspoň shlédli ze záznamu, vlastně viděli jiné divadlo, než jaké proběhlo v Brně. Původní poměrně primitivní, proti(západo)evropské agitační vyznění o našich zločinech na čtyřech milionech obětí globálního kapitalismu, brněnští „Slušní lidé“ a jejich skrytí „křesťanští“ příznivci v hledišti změnili k nepoznání. Seděl jsem bohužel mezi nimi. A sledoval (takto autentické „fašisty v akci“ jsem viděl v životě poprvé), že ti i oni tajně propašovali do hlediště fotbalové píšťalky, na daný povel se zvedli a spustili cca desetiminutové akustické peklo, z něhož mám dodnes bolestivě zalehlé pravé ucho a soused po pravici si podle vlastní diagnózy odnesl možná následky trvalejšího rázu. Od té chvíle divadlo změnilo téma.

Prvoplánová agitka o hrůzách kapitalismu a zločinné Evropě se změnila ve tříhodinovou hru = bitvu o lidskou svobodu, o samotnou svobodu umění, o holou možnost svobodně se vyslovit k nevábnému okolnímu světu formou uměleckého obrazu – nikoli formou znemožnit druhému veřejný projev. Proti tomuto reálně probíhajícímu, surovému střetu byla poměrně křehká, minutová scéna závěrečného „znásilnění“ a vzápětí něžného, láskyplného – ano, křesťansky odpouštivého, ba „mariánského“ - muslimčina pohlazení a políbení „Ježíše“ po všech těch výkřicích a mordech scénou osvobodivou, stvrzenou ještě vyznáním lásky bez ohledu na víru. Že zrovna při ní začaly zhruba dvě řady převážně žen – zfanatizovaných patrně předchozí masáží „slušných“ fotbalových svalovců – hlasitě rušit představení sborově mumlanými „zdrávasy“ a výkřiky „Neurážejte Krista Pána!“ - to jsem považoval za smutné nedorozumění. Stejně jako to, že policie nechala všechny ty militantní klerofašisty (ano, tato kategorie už i u nás, nejen v Polsku, reálně existuje) po cca ¾ hodinu trestuhodně beztrestně řádit. Byla prý jako na fotbale připravena zasáhnout až při fyzických atacích. Jenže na fotbale by v případě, že fotbaloví hooligans „jenom“ obsadí násilně hrací plochu a znemožní hru, také nezasahovali?

Závěrem Rádio Jerevan: „Skupina dvou desítek svalovců v modrých trikách nakráčela na jeviště a přerušila nejednoznačně přijímanou hru, v níž Ježíš znásilňuje muslimku. Řada diváků je za to přímo na místě vypískala.“ (Tomáš Tománek, LN 31.5.)

Realita: Není pravda, že svalovci nakráčeli na jeviště kvůli inkriminované scéně, nýbrž je pravda, že svalovci nakráčeli už zhruba hodinu předtím kvůli jiné scéně, kdy se několik hetero- i homo- párů svléklo a začalo se láskyplně objímat. Není dále pravda, že „řada diváků přímo na místě vypískávala svalovce“, nýbrž je pravda, že přesně naopak svalovci spolu s desítkami „pokojných“ nesvalovců vypískávali dlouhé minuty propašovanými píšťalkami herce a znemožňovali protiprávně představení. Dělali přesně totéž, co čeští náckové v půli dvacátých let na Národním na Bergově Vojckovi a po deseti letech v Osvobozeném na Katu a bláznu. A není pravda, že hra byla až do brutálního přerušení přijímána „nejednoznačně“, nýbrž je pravda, že byla přijímána s až překvapivě jednoznačnými sympatiemi, stupňovanými po odvedení výtržníků policií. To konstatuji věcně a bez emocí, ve mně samotném by pouhá inscenace bez oněch výtržníků svou ideologičností sotva nějakou hlubší emoci vyvolala. Ale jsem rád, že jsem ji viděl a na festival patřila.