Chtěl jsem se tu kriticky věnovat „nezávislé“ publicistice Lidových novin, neboť jsem zvědavý, jak dlouho tam ti cca čtyři zbylí slušní a kdysi nezávislí vydrží hrát pro agenta Bureše trapnou roli stále děravějšího fíkového listu. A zda, nevymění-li svůj fíkový list včas za list „fejkový“, buď sami odejdou (Jiří Peňás) nebo budou odejiti (Jan Rejžek). Ale o tom všem příště, protože mezitím mi do mého meditování o médiích drze vplula Hutkova „nactiutrhačná“ píseň o našem lžiprezidentovi – Miloš a Zubatá. Chci se tedy nejdřív věnovat jí, potažmo některým reakcím na ni.

Pavlač pana Schneidera
Dlouho jsem si myslel, že sofistikované, zprvu jakoby ironicky chválivé sprosťáctví „spolupracovníka LN“ (jak se autor hrdě podepisuje) v článku „Jak Hutka pomáhal budovat demokracii“ (LN 6. 8.) jen tak nic nepřekoná. Po pravdě řečeno, od Jana Schneidera jsem nic lepšího než standardní kýbl splašků na všechny, kdo necelebrují Milošovi, Andrejovi a potažmo Vladimíru Vladimírovičovi, ani nečekal.

Neznám od něj z poslední doby jedinou stať, jež by nebyla skrytou či zjevnou apologií lžipolitiky zmíněných pánů. Přesto mě jeho inkvizitorské věty o tom, že „Hutka vystupuje stále dál, aniž by si povšiml, že jeho kariéra již dávno skončila“, že jeho píseň je „dlažební kostka, kterou se dláždí kanály“ (???), věty, dikcí, slovníkem i nemotornou metaforikou připomínající slovník tzv. Anticharty, u bývalého chartisty přinejmenším překvapují. Jestliže polovině voličů a většině médií nevadí, že mají v čele státu demokratickými soudy 2x černé na bílém oštemplovaného lháře, neschopného se za své lži omluvit, zato schopného po pijatice u spřátelených ruských soudruhů se takřka v přímém přenosu motat ožralý na mol nad korunovačními klenoty, jestliže jim a panu Schneiderovi to nevadí, budiž. Ale nemůže nikdo té druhé polovině, které to vadí a vždy vadit bude, upírat právo na vulgaritu reagovat vulgaritou. Zvláště, když je Hutkova „utrápená vulgarita“ (J. Schneider) pořád nepoměrně „slušnější a vkusnější než její model“ (J. Hutka). Nicméně Schneiderův shora navoněný splašek, jakkoli odporný a zákeřný, je ještě málem brilantním esejem ve srovnání s tím, co vyplodila dáma (a z božího dopuštění léta zastupitelka) jménem Jana Zwyrtek Hamplová na svém blogu téhož dne 6. 8. 2018.

Pavlač paní Hamplové
Ta se s nějakou sofistikou už vůbec nemaže. A také ne s češtinou, která jí dělá „neskutečné“ potíže: „Hutka je neskutečně neúspěšný zpěvák...“ „Hutka je jedním v čele...“, „Ne pád na dno, ale pod dno...“ „Listopadem se prostě živit nedá!“ - co věta to perla.

Už název jejího slohového cvičení ze zvláštní školy by se dal tesat: „Hutka na dně aneb Když nemá bývalý zpěvák co zpívat a jíst“. Ano, jíst! Hutkova píseň je špatná, protože nemá co jíst. Železná logika. Je-li toto expertka na vzdělanostní projekty, chraň nás pánbu před budoucími vzdělanci!

Pro paní Janu Zwyrtek Hamplovou (podle vzoru Maryša Lízal Vávrová – nebo Maryša Vávra Lízalová?) Hutka žádný zpěvák nikdy nebyl a není. A když, tak maximálně na úrovni „leckterého zpěváka country na regionálním festivalu“. Hamplová „sdílí“ myšlenku Milošova intelektuálního bodyguarda Schneidera: Hutka nepochopil, že už dávno skončil. „Dodnes nepochopil, že plná náměstí po Listopadu měl ne proto, že dobře zpíval, ale že tam ti lidé přišli kvůli úplně jiným jménům...“ On jen k „tehdejšímu tepotu doby“ (bravo, Jano, píšu Vám jedničku z marxleninské hantýrky) „tak trochu zpíval a hrál na kytaru“. To je celé – ona to musí dobře vědět, „protože také na těch náměstích stávala“ - a sledovala tam tepot doby.

Milá Jano, až se trochu dovzděláte, zjistíte, jak olbřímí jste napsala koninu, stokrát urážlivější než celá Hutkova píseň. Hutka tam v Listopadu jen „tak trochu“ nebrnkal v tepotu doby na kytaru, Hutka se od konce šedesátých let až do svého násilného vyštvání z republiky v rámci StB akce Asanace jako jeden z mála zpěváků nepodřídil normalizaci, navzdory zákazům, výslechům a šikanám estébáků si hrál – podobně jako Merta, Veit, Kalandra a Třešňák - to své. A to „jeho“ nebylo, při Vašem vzdělání, žádné „country“, nýbrž ryzí, drsná, neumělá, často rýmově kostrbatá lidová baladičnost. A taky syrová, hořká, kousavá satira na zparchantělý režim (Litvínov, Náměšť atd.). Té na nějakém rafinovaném rýmu, aliteraci či jiné nohavicovské zdobnosti věru nezáleželo – šlo vždy o občanský postoj a přímočarou pravdu (a o tu jde i v jeho písňové ptákovině o Milošovi).

Zatímco Vy jste objevila revoltu a Hutkovo „pravdomluvné slovo“ až v davu na náměstích, když Vás to nic nestálo – a chorobný lhář Zeman dokonce drze tvrdil, že byl 17. listopadu osobně na Národní – Hutka byl už dávno předtím kvůli svým písním neustále jednou nohou v kriminále. Tak jako Havlíček, tak jako Hašler (mám na mysli jeho neumělou, obhroublou satirickou notu, která ho stála nakonec život). Myslím, že byste se měla panu Hutkovi omluvit. Ale jelikož Vaším vzorem je zřejmě předobraz jeho písně, vzdávám se naděje, že se tak kdy stane...