Média v Babišově pracovním táboře II.
Víc než všechny možné Aeronety, Sputniky a další propagandistická tykadla Kremlu, o jejichž vlivu ve veřejném prostoru dnes už nikdo soudný nepochybuje, jsou myslím nebezpečná úplně jiná média. Totiž ta, jež dlouhodobě předstírají serióznost a nezávislost, a přitom jim téměř z každé stránky (nebo mediálního výstupu) čouhá z naleštěných bot sláma závislosti.
Registrujeme v nich drobné, milimetrové posuny od svobodného názoru k autocenzuře, od odvahy jít proti většinovému názoru k opatrnému populismu, od nezávislosti k servilitě. A to jak směrem „nahoru“ (např. k prezidentovi, zejména však k šéfovi prosperující firmy zvané Česká republika a k jeho mediálním bodyguardům), tak směrem „dolů“ (podbízení se většinovému, předtím ovšem většině vnucenému názoru – viz např. panický strach z virtuální, u nás neexistující migrace, neboť jak známo vystrašeným se lépe vládne).
Existuje tu jedno novější agresivní médium, které své dryáčnictví schovalo pod korektní „parlamentní“ slupku a přesto ho můžeme zařadit po bok zmíněným proruským webům. A vedle toho tu máme tradiční, vzorově seriózní médium, jež má heslo nezávislosti přímo v podtitulu („Nezávislý deník založený 1893“), a přesto pod současným aktivistickým šéfredaktorem se pomalu ale jistě mění v noviny firemní. A tak obě navenek maximálně rozdílná média, to „dryáčnické“ i to „seriózní“, mají překvapivě mnoho společného.
Parlamentní simulacrum
Metodu imitované nezávislosti pro mediálně méně pokročilé u nás propracovaly zejména zmíněné Parlamentní listy. Ačkoli jsou svým celkovým propagandistickým zaměřením, denními kýbly špíny vůči Evropě, severoatlantickým spojencům, „havloidům“, kancléřce Merkelové (a potažmo všemu německému) i frekvencí hoaxů jasně médiem proruským (a prozemanovským, což je dnes jedno a totéž), přesto šikovně nezapomínají na zadní vrátka. Mají zpravidla po ruce vždy nějakého „žida ve skříni“.
Na devět z deseti standardně protizápadních, extrémistických příspěvků, často z per sympatizantů bývalého režimu, spolupracovníků StB, normalizačních kolaborantů či v Moskvě proškolených „amerických“ politologů připadá v průměru jeden názor z opačného tábora. Obrazně řečeno, na deset Ovčáčků, Bestů, Zbořilů, Klausů ml., Schneiderů, Petrů Žantovských, Radimů Panenků, Svatopluků Otavů či Terez Spencerových připadne jeden Halík. Názor demokratického „žida ve skříni“ je pak předhozen účelově sestavené smečce zdivočelých respondentů „anket“ (ať už jde o názor Miroslava Kalouska na kontraproduktivnost a zločinnost divokého odsunu nebo o názor profesora Halíka na uprchlíky a křesťanskou etiku, okamžitě takový názor rozcupuje třeba pětičlenná mordparta z Okamurovy extrémistické strany, doplněná komunisty nynějšími i bývalými, od Konečné, jindy Semelové až ke Kellerovi).
Nu, není divu. Vždyť zástupce šéfredaktora, místo mediálně nepopsaného bílého koně jménem Marek Bláha zřejmě i faktický šéfredaktor PL - totiž dvorní Zemanův novinář Radim Panenka (Tato země je naše; Dokážeme si vládnout sami) - byl sám členem zakázané fašizoidní Národní strany. Celou tuto pokřivenou imitaci české mediální scény pak PL vydávají za „vrchol plurality“.
Parlamentní Lidovky?
Je mi to jako dlouholetému přispěvateli Lidovek (od přelomu 1989/90 do loňska) velmi líto, ale na pokleslou cestu k této podobě imitace nezávislosti se vydaly i ony. Jestliže profil PL fakticky určuje zmíněný autor servilních knižních rozhovorů s Milošem Zemanem (Panenkovým standardním spoluautorem je kdo jiný než Jiří Ovčáček), což o zaměření periodika mluví samo za sebe, pak šéfredaktor LN se pro změnu nikdy netajil tím, že Andrej Babiš je jeho osobním přítelem. Bodejť ne, taky byste se kamarádili s někým, kdo nejprve mnohamilionovou roční dotací a pak začleněním do svého imperia MAFRA zachrání váš, v letech 2010 – 2012 zkrachovalý, mediální podnik (na České pozici, nyní součásti LN, prodělal tehdy Ištván Léko ročně až 12 miliónů). A ještě si vás navrch koupí postem šéfredaktora LN - no nekupte to! To je první nezpochybnitelná podobnost. Druhou je personální propojení pravidelných spolupracovníků redakce.
Zatímco proruská hvězda Parlamentních listů Jan Schneider svůj názor na vliv ruských webů v českém veřejného prostoru shrnuje do sloganu „Ruskem straší podplacení dementi“ (PL 13. 8. 2018), v LN bývá Schneider opatrnější. Aby prokázal slouhovskou příslušnost k Babišově mediální ochrance, rozcupuje jako „pomatený“ nález slovenského Ústavního soudu i Ústavu paměti národa ve věci nikoli „údajného“, ale skutečného (máme-li věřit archivním pramenům, nikoli dodatečným blábolům fízlů) agenta Bureše (LN 17. 10. 2017). I v dalších článcích se sníží ke kolovrátku svého chlebodárce a označí věcná zjištění slovenských historiků za „Cílenou a komplexní kampaň“ (LN 18. 2. 2018). V jiné sérii článků zase papouškováním slovníku ruské propagandy pro změnu rozmetá – je přece český bezpečnostní expert, tak musí být chytřejší než britská tajná služba - „falešnou“ ruskou stopu v kauze novičok („Festival trapnosti kolem novičoku“, „Fake story novičoku“ aj.). Pak se zalekne, že jako bodyguard opomněl chránit vedle Andreje a Vladimíra Vladimíroviče i třetí sloup své svaté trojice, totiž prezidenta, a tak verbální municí převzatou z Rudého práva odpálí protizemanovský morytát Jaroslava Hutky.
Schneider došel tak daleko, že dnes je putinovštější než Putin. Popírá i to, co gosudar sám dodatečně veřejně přiznal - přítomnost ruských vojáků v ukrajinském konfliktu, konkrétně v přísně utajené přípravě anexe Krymu. Hybridní války („zelení mužíci“) jsou pro něj hoax. Navázat s takovýmto názorovým extrémistou pravidelnou spolupráci je dalším symptomem sbližování Lidovek s Parlamentními listy.
Kdyby byly LN opravdu nezávislým médiem a nikoli náběhem na firemní noviny (mluvím zde zatím o sílícím trendu, nikoli, doufám, o finálním stavu), čekal bych, že se na stejné ploše fundovaně vymezí vůči podobným extrémistickým postojům jednou Schneidera, jindy Pavla Matochy, otce i syna Lékových, nepřítele Evropy Stephena K. Bannona, orbánovského novináře Pétera G. Fehéra nebo Dukova mediálního mluvčího Ronalda Němce, jemuž divadelní hra, kterou nikdy neviděl, „bere možnost svobodně vykonávat svou víru a účastnit se bohoslužeb“. Tuto funkci (ale i funkci následného fackovacího panáka, známou z PL) zatím přebírají snad jen občasní externisté (Halík). Jinak jsem svědkem, že se ti cca čtyři (pět?) zbylí slušní stálí přispěvatelé, jedni z nejlepších u nás, polemice s těmito postoji preventivně vyhýbají, hledajíce zoufale zástupné terče, jména a témata. Ale o těch až příště.