Píšete-li pravidelně o České televizi, což je už přes čtvrt století můj případ, provádíte chtě nechtě cosi jako tanec mezi vejci. Spousta věcí se vám krutě nelíbí. Například trvale neutěšená úroveň seriálové dramatické tvorby, pro níž platí, že čím okázalejší a nákladnější, tím prázdnější (Já Mattoni, Bohéma, První republika, „mysteriozní“ kriminálky, které v sousedství dánsko-švédsko-norsko-islandské produkce působí jako okresní přebor proti extralize).

Nelíbí se vám křečovitý humor Trapných padesátek nebo brutální masakr většiny kriticko-uměleckých debat, žánru, který za média veřejné služby nikdo jiný dělat nebude, a oproti tomu setrvale servírované debatní trapno, kdy politici sami v hlavních vysílacích časech nadále píší týden co týden recenze na svá vlastní představení.

Nelíbí se vám tucet dalších věcí – a přesto píšete se skrytými sympatiemi, protože s vědomím, že na sebemenší kritiku ČT číhají legie špinavých politických šíbrů, kmotrů a mediálních trollů, kteří hledají záminku, jak zlikvidovat nepohodlné veřejnoprávní médium, jež je usvědčuje ze lži. Nabízet těmto zákeřným snajprům lacinou munici v žádném případě nehodláte. Co s tím?

Veřejnoprávní srpen
Dejme si konkrétní příklad z minulého měsíce, kdy jsme vzpomínali půlstoleté výročí „bratrské internacionální pomoci“ Československu ze srpna 68. Veřejnoprávní televize, na rozdíl od všech ostatních, zde plnila své poslání, seč jí síly stačily. A to ve všech dostupných žánrech a formátech. Od standardní publicistiky na ČT 1, která „srpnové“ téma zdařile reflektovala i v září, od dokumentů na ČT 2 (Ostravské jaro 1968; 1968mm ) přes hraná dokumentární dramata (Sedláčkovo / Kosatíkovo České století – „srpnový“ díl) a přes výmluvné, půlstoleté reportážní retro, dokumentující průběh osudového dne z pohledu televize hodinu po hodině (Dnes před padesáti lety) až po snímky hrané. Začalo to už 18. srpna, kdy proti filmovému dramatu Costy-Gavrase Doznání šel na ČT 1 asi nejpříšernější opus těch dnů, diletantsky napsaný, režírovaný i sehraný česko-rakouský film Krycí jméno Holec, který byl nepřesvědčivým pokusem o rehabilitací rakouského agenta Zilka / Holce.

Pokračovalo to v dalších dnech evergreenem Jana Hřebejka Pelíšky, kde právě srpen je zlověstnou pointou nadčasového komediálního příběhu, jemuž čas vůbec neublížil, naopak. Příběh nesou do té doby a možná i od té doby nevídané herecké výkony (Kodet, Donutil, Dušek, Holubová, Vašáryová aj.). O to větší je nynější kontrast k uměle roztažené, melodramaticky rozbředlejší a co do humoru křečovitější „prehistorii“ příběhu v podobě Zahradnictví. (Všechno je však relativní: ve srovnání s novou řadou červenoknihovního kýče a etiketního švindlu, který na veřejnoprávní TV prostě nemá co pohledávat, pseudohistorické První republiky, je šestidílné Zahradnictví hotovým filmově-televizním majstrštykem a přinejmenším úctyhodným, byť někdy kostrbatým pokusem o reflexi doby prostřednictvím konkrétních lidských osudů).

Událost nebo průšvih roku?
Následoval možná vůbec nejambicióznější opus: původní, ryze autorský, hojně diskutovaný osmdesátiminutový dokumentární esej česko-ukrajinské režisérky Anny Kryvenko Můj neznámý vojín (ČT Art). Opus, avizovaný jako „unikátní“ pohled na Srpen 68 „z druhé strany“ (rozuměj ze strany okupantů), pohotově veřejně uvedený i mimo TV (střecha Lucerny, kasárna Karlín, Nová scéna). Film byl zakoupen do veřejných škol, kde bude coby učivo „vyváženě“ ovlivňovat další generace, vybavené vším možným, kromě, obávám se, schopnosti kritického myšlení. Produkt už dopředu zaštítily instituce jako Eurimage, FAMU, Státní fond kinematografie, ministerstvo kultury aj. Jen závěrečné titulky s poděkováními, nemluvě o stovkách rozličných profesí a jmen, podílejících se na filmu, byly snad nejdelší v historii ČT. Možná byla tato opulentnost daná tím, co bylo na filmu nejcennější, totiž nezvyklým množstvím unikátních autentických záběrů z ulic, převzatých z Krátkého filmu, Československé TV, Národního filmového archivu, Studia Barrandov aj. Vesměs šlo o záběry po zuby ozbrojených, leč vystresovaných sovětských vojáčků a rozčileně debatujících občanů, ozbrojených toliko argumenty a povinnou znalostí ruštiny, mezi nimiž ne a ne najít kontrarevolucionáře (scházely ovšem detailnější záběry krví zbrocených vlajek a zejména tvrdá data stále rostoucích počtů obětí okupace – jen v srpnu 137 a čtyřikrát tolik později; absentovala i jména osmi protestujících hrdinů z moskevského Rudého náměstí; navíc dokumentaristka Kristýna Vlachová mě upozornila, že jsou do záběrů ze srpna 68 nečistě vmontovány záběry ze srpna 69).

Tím ale veškerá sláva snímku končí. Jedinou „přidanou hodnotou“ totiž je, že se narcistně vzhlíží sám v sobě, většinou v žánru „můj deníčku“. Režisérka se ráda předvádí v lyrickým záběrech u mořského příboje nebo coby silueta běžící nočním lesem, vypravuje o svém studiu a stěžuje si, že Češi nerozpoznají její ukrajinštinu od ruštiny, především ale objevuje, že její prastrýc, který také „osvobozoval“ Prahu, po několika letech spáchal sebevraždu. Místo podrobnějšího vhledu do tohoto příběhu nám v nekonečných záběrech, jako z politického školení na vojně, ukazuje náročný výcvik sovětských vojáků, jejich přísahu, plížení-plazení, překonávání překážek na opičí dráze. A oč méně mluví o českých obětech okupace, o to více – bez jakéhokoli kontextujícího komentáře – hovoří o jedné oběti sovětské (nekončící ovšem smrtí jako u stovek českých občanů). Tu totiž, svlečenou do naha, naše zlotřilé obyvatelstvo jako manželku slovenského kolaboranta hnalo ulicemi při údajném pouličnímu lynči. Slyšíme četbu z blíže neurčených soudních protokolů, nedozvíme se však, že soud tvořili sovětští poradci (a že někteří z domnělých „pachatelů“ si za tuto výtržnost, překvalifikovanou na teror, odseděli i devět let). Koho to zajímá, ať si vyhledá studentský úlet Fero Feniče Člověčina anebo si přečte později zfilmovanou prolhanou hru patrona kolaborantů Vojtěcha Trapla Tobě hrana zvonit nebude. Jestliže se při tom posledním nepozvrací, pak mu gratuluji ke znamenitému žaludku...

(Psáno pro Divadelní noviny, o třetinu rozšířeno a doplněno)