(Dodatek k firemním médiím)

Chtěl bych tímto vzkázat čtenářům, kteří ze zásady odmítají kupovat, číst a tím i podporovat Babišovo zboží včetně zboží mediálního (napsala mi takových bojkotářů řada a plně je chápu), aby se překonali a občas do nich nahlédli – a nejen do jejich kulturní rubriky. Sledovat totiž, například, sisyfovský zápas několika zbylých slušných novinářů Lidových novin s balvanem jménem Andrej je docela zábavná podívaná. Pořád si ovšem musíme připomínat kontext: hlavním ideologickým tankem MAFRY jako úderné ideologické divize AGROFERTU zůstává samozřejmě vícenákladová MfD resp. iDnes (a potažmo „lidovější“ Metro), zatímco exkluzivnější Lidovky, žijící setrvačně ze zavedené značky, plní funkci, jak už jsem pověděl, „liberálního“ fíkového listu jinak ideologicky jasně profilovaného vydavatelského domu.

Ale i tak se zde občas stane zázrak, a můj oblíbený pan Hanák přestane výjimečně nasazovat psí hlavu, štěkající do světa heslo „ani jednoho běžence“ (i kdyby bez rodičů byli) na cizí krk, rozuměj Babišovu hlavu na krk pana Chovance, a nazve věci pravým jménem. Aspoň v závěru týdne. Jiným povzbudivým hlasem volajícího na okolní poušti byla pro mne stať V pasti národní identity v LN hostujícího Nikoly Schmida (LN 18. 9.). Ten s přímočarostí Andersenova pohádkového dítěte popsal – lépe, než bych to svedl já, který se o totéž pokouší už dvě desetiletí – podstatu naší dnešní mizérie. Vidí ji totiž, obdobně jako už před sto lety Karl Kraus, v novinářích, kteří mohou vždy a všude změnit obsah debaty. A dělají to směrem dolů, k horšímu. Jen u nás se jaksi proměnili v mediální strašidla, stresující už tak politiky vyplašený národ neexistujícími imigračními hrůzami.

(Malá odbočka: už jen ten manipulativní přepis slova „běženci“ nebo „uprchlíci“ do glajchšaltujícího a kriminalizujícího pojmu „ilegální migrace“: to se ujalo v zemi, kde „ilegálním migrantem“ byl J. A. Komenský stejně jako v různých dobách T. G. M. a jeho syn Jan, V+W a Jaroslav Ježek, Kundera, Škvorecký, Tigrid a stovky, tisíce a statisíce dalších, konec odbočky.)

Stačí tedy přestat se zabývat, namísto skutečnými globálními tématy a naléhavými ekologicko-sociálními výzvami, zástupnými prkotinami. A tyto prkotiny pak nastolovat den co den jako hlavní, dobře prodejné téma. Například „pitoreskním Paroubkem a jeho rodinnou krádeží“ (v LN i MfD hlavní zpráva dne!), „obsedantním exhibicionistou Václavem Klausem ml. a jeho neutišitelnou touhou po provokaci, ať už je jakkoli bizarní, poslanci SPD, jejichž schopnost popsat svět se blíží žákovi prvního stupně, nebo Ladislavem Jaklem, který svou popularitu staví na provokaci extremismem“. Jde o to, parafrázuji Nikolu Schmida, nenechat si vnutit úroveň debaty mašíbly. Ať už v publicistice nebo v politice. Prostě je ignorovat: „Přestaňme naslouchat šovinistickým politikům poukazujícím na výjimečnost selektivní skupiny lidí, národ je konstrukt a svobodné národy planetu nezachrání“.

Bohužel se děje pravý opak. Politický mašíbl pronese ologofrenní výrok, například o tom, že nás v osmašedesátém přepadli Ukrajinci, zatímco Rusové byli proti, a média, včetně veřejnoprávních, mají celý týden o čem mudrovat. A zvou jakoby podle hry „Jak je důležité míti Filipa“ autora idiotského výroku do „seriózních“ debat. Přitom jedinou možnou reakcí v každé jiné než nemocné společnosti, by bylo podobný hoax, který vyvrací sám sebe, přejít mlčením...

*) „Mašíbl“ jako kombinace „magora-šílence-blba“ je terminus technicus, používaný znamenitým českým filosofem smíchu Vladimírem Boreckým, jehož památce tuto stať věnuji.