Letos bylo zepředu zezadu, zleva zprava a shora dolů probráno snad všechno, co souvisí se stým výročím vzniku republiky. T.G.Masaryk se stal určitě nejcitovanějším jménem roku, ale bylo dobře, že konečně zazněla, a to nejednou, i další jména (Rudolf Rašín, Jiří Stříbrný, Karel Kramář, Antonín Švehla aj.). Marně jsem však v médiích elektronických i tištěných, na výstavách tradičních i 3D interaktivních, v celé té informační explozi hledal jednu tragickou událost z prvních měsíců mladé republiky.

Událost, která také předznamenala i její pozdější zánik, v důsledku pozdě léčeného vředu multinárodnostní republiky, kterým byla třiapůlmilionová německy mluvící – a nikoli od počátku spoluvládnoucí - „menšina“. Marně jsem událost hledal i v jinak záslužné sérii České televize Průšvihy První republiky, moderované vkusně a s nadhledem Martinem Myšičkou – ačkoli tam stoprocentně patřila (podobně, jako by patřily k zatím neexistujícímu seriálu Průšvihy Třetí republiky masakry na německých civilistech včetně žen a dětí v Postoloprtech a na tzv.Švédských šancích u Přerova v červnu 1945).

Mám na mysli osudové datum 4.března 1919, kdy bylo v Kadani a v několika dalších německojazyčných městech západních Čech kulkami československé armády postříleno (v Kadani na náměstí mj.i z kulometu) celkem 54 neozbrojených německých civilistů, včetně několika žen a dětí.

Tímto nešťastným způsobem byla totiž „rozehnána“ neozbrojená demonstrace místních občanů, protestujících proti zákazu jejich účasti na volbách do vídeňského Národního shromáždění. Lze plně pochopit, že československé úřady tuto zprvu pokojnou demonstraci – i její cíle – vyhodnotily jako separatistický akt, rovnající se vzpouře proti nové republice. Nicméně způsob „řešení“ problému – při souběžném nepřizvání „našich Němců“ k spoluvládnutí v novém státě hned od samého počátku - se ukázal být víc než nešťastný.

Fakta jsou neúprosná: na jedné straně stál neozbrojený dav, na druhé kulomet. To prostě nebyl dobrý začátek, to nebyla podaná ruka jakkoli nám nepříjemnému spolubydlícímu k budoucímu pokojnému soužití ve společném domě, to byla zkrátka a dobře demonstrace síly (ta ruka, budiž řečeno, nakonec podaná byla, ale až mnohem později, bohužel už v úplně jiné situaci). Stejná demonstrace síly, jako o pár měsíců později kácení soch Josefa II.a dalších „habsburských“ či „německých“ symbolů nebo násilný, protiprávní zábor Stavovského divadla.
Léta jsme se učili ve školách, že „Masaryk nechal střílet do dělníků“ (Radotín, Duchcov, Frývaldov). Dneska už víme, že to byl tendenční nesmysl,“fake news“, a to jak fakticky, tak funkčně (odpovědný za incidenty a několik zraněných byl maximálně ministr vnitra, Masaryk nedokázal zabránit, ač s tím vášnivě nesouhlasil, ani zmíněnému násilnému záboru Stavovského divadla).

4.březen 1919 v Kadani a okolí bohužel do českých médií, ani do tuzemských školních osnov dějepisu, narozdíl od osnov našich sousedů, dosud nedorazil. Škoda.