Je tomu zhruba devadesát let, co popisoval F.X.Šalda svá utrpení, kdykoli musí číst v recenzích kolegů nebo studentů jisté nevyhubitelné jazykové pitomosti. A to i v renomovaných listech.

Byl například léta alergický na jedno oblíbené, vyprázdněné, a rádoby hodnotící adjektivum s nulovou výpovědní hodnotou: zajímavý. „Když někdo neví co o knize říci, nechce se spálit, nechce přiznat barvu, ani chválit ani hanět, řekne: zajímavá kniha [báseň, divadlo]. Tím neřekl nic. Zajímavý může být i šváb v polévce a přece ji každý vylije.“ (Šaldův zápisník, 1931)
Ten by se dneska při pročítání kdysi elitních Lidovek divil, kam až jejich recenzenství upadlo! (A přitom kulturní rubrika „nezávislého deníku“ bývala ještě nedávno – na rozdíl od okolní Babišovy mediální ochranky v čele se šéfredaktorem Ištvánem Lékó – to jediné, co se tu dalo bez studu číst: při odbyté připomínce prvorepublikové kultury s hrubými faktografickými omyly, např.v pasážích o prvorepublikovém divadle, platí ovšem: kdeže loňské sněhy jsou!).
Už celá desetiletí se marně těším, že v LN v reflexích současného divadla a výtvarného umění narazím na jedinou recenzi, která by berličkou „zajímavý“ své pajdavé myšlenkové pochody nepodpírala. Letošní rekord v bohaté úrodě této „zajímavé“ floskule zatím drží recenze představení Hadivadla „Čevengur“ z 12.11. 2018:
„Inscenace tolik zajímavých otázek jako kniha nevyvolá...“, je ale přesto „zajímavým dramaturgickým krokem...“, je v ní totiž „zajímavá a také v sále naplno svícená přestavba...“, přesto „nepřehledná inscenace ústí do zajímavého tklivě melancholického rozhovoru...“ A v závěrečné větě vykvetla floskule až do kytice: „Výtečně uchopené panoptikální herectví nebo zajímavá práce se scénografií (...) budou částečnou diváckou náplastí na zajímavé, ale poněkud velké „hadivadelní“ sousto“.
Šaldo probuď se, v Čapkových Lidovkách se zbláznili!