Literárky spojencem radniční ODS?
Sám pan radní Richter by to lépe než Sikora nenapsal! Jak jinak, než účinnou podporu nejmilitantnější bašty ODS, „opozičně-smluvně“ uhnízděné na pražské radnici, si mám vysvětlit formulaci, že „při míře amatérismu, jakou divadelníci při organizaci demonstrace prokázali, si skutečně žádnou podporu nezaslouží…“, neboť je to jen „spolek úctyhodných a usedlých měšťanů“ (kde jinde než ve městě se hraje divadlo? pan Sikora snad žije na vesnici?), kteří se „vznešeně přišli domáhat svých práv ´na přirozenou státní podporu“? Přesně takto divadelníky – jindy zase filmaře a ještě jindy občanské iniciativy – ironizuje a peskuje pan profesor Václav Klaus. I dál se úvaha vine v klasicky „ódeesovém“ myšlenkovém schématu: „Za co by pak divadelníci vlastně měli od města peníze dostávat? Když se ani neobtěžují strhnout na svou stranu širší veřejnost...?“
Závěr: „Radní Richter by byl blázen, kdyby po tak mizerně odvedeném špektáklu odstoupil.“ Takže, milý čtenáři, to ne radní Richter, to ne radní Pecha, Kněžínek, Stádník, Bednář a spol., to sami divadelníci si za všechno můžou sami. Přinejmenším svou „bezideovostí“ a malou „politickou angažovaností.“ (Tady na mě dýchl pro změnu slovník minulého režimu, který ovšem bezděky sám používá i Sikorou chráněný radní. I míra nepravdy, uložená v té větě, dosahuje hodnot populární Richterovy stupnice: tvrzení, že se pražská divadla nevyjadřují k politice, může napsat buď notorický lhář a nebo někdo, kdo v posledních 5 letech nikdy nebyl ani Na zábradlí, ani v Arše, ani v Alfrédu ve dvoře, ani v Dlouhé, ani v Rokoku, ani v La Fabrice, ani v Kolowratu – obávám se, že v případě divadelníka Sikory druhý případ je málo pravděpodobný).
Jako účastník téže demonstrace, na níž – možná? – byl i pan Sikora, cítím povinnost čtenáři LtN, který v inkriminovanou dobu na Mariánském náměstí nebyl, vyvrátit alespoň ty nejhrubší mystifikace.
Ad 1) Nejde v žádném případě jen o „divadelníky“, jak mate čtenáře Sikora. x) Shromáždění iniciovali, na shromáždění mluvili i petici Za Prahu kulturní iniciovali a následně podepsali zástupci celé kulturní obce, kteří se právem cítí být grantovou politikou pražského magistrátu poškozeni (nekomerční galérie od Futury až po Galérii kritiků, filmaři – viz cílenou radniční likvidaci Dnů evropského filmu plus následné podpisy významných režisérů od Vladimíra Michálka či Bohdana Slámy až po Alenu Činčerovou, Olgu Špátovou či filmového producenta Čestmíra Kopeckého, spisovatelé – celý Výbor Českého centra PEN-klubu v čle s Jiřím Dědečkem, hudebníci – viz vedení Orchestru Státní opery, skladatel dirigent Marko Ivanovič, hudební publicisté Jiří Černý, Pavel Klusák či Jan Rejžek, rektoři a prorektoři AMU atd.atd.). Ve skupině víceletých grantů, kterou radní Richter vyhlásil a pak do ní nepřidělil ani korunu, ostatně figurují více než „klasická“ divadla multimediální projekty typu Kulturní Jižní město, MeetFactory, Alfréd ve dvoře, Ponec, Archa, Tanec Praha aj.
Ad 2) Druhou mystifikací je samotné líčení průběhu demonstrace. Jako největší a jediný argument proti ní Sikora neustále opakuje, že její „diletantští“ organizátoři měli mizerné ozvučení a „kreativně“ či „komediantsky“ neovládli prostor náměstí, zatímco se špatně skrývaným, místy ovšem i nepokrytým obdivem vzhlíží k profesionalitě jejich protivníků (řiditelné vzducholodě a další vymoženosti „Kratochvílova“ tábora). Záměrně přitom zamlčuje fakt, že organizátoři – zejména díky pohotovosti moderátora Miroslava Táborského – dokázali i tento fakt vzít do hry a pohotově jej využít pro svou argumentaci („tady názorně vidíte, že neziskový sektor nemá prostředky na řiditelné vzducholodě, francouzská vína a chlebíčky“ atd.). Právě „chudoba“ technických prostředků byla semioticky mnohem výmluvnější znakem smyslu celé akce než „dokonalé“ transparenty profesionálně najatých nosičů názorů „komerční“ sféry, kteří – jak jsem se osobně přesvědčil – vůbec netušili, proč a co nad hlavami nesou.
Ad 3) Neprofesionalita článku je i v tom, že autor se a) buď nezúčastnil nebo b) opět čtenáři záměrně zamlčel druhou, možná podstatnější část demonstrace. Totiž naprostou argumentační a názorovou převahu organizátorů demonstrace, jakou projevili uvnitř magistrátu, který k vyděšení činovníků obsadili takřka způsobem „přímé revoluční akce“: zde měli nejen početní převahu, ale dokázali i v pohotových reakcích na mikrofon postupně vyvracet jednu Richterovu lež za druhou (mj. ukázali skandální fakt, že petici, o níž mají jednat a hlasovat, radní v drtivé většině vůbec neznají, ač byla dodána na magistrát už před 10 dny – a na příkaz primátora ji urychleně a zmatečně teprve na místě množili a rozdávali: výmluvnější a na místě zveřejněný doklad profesionality práce magistrátu snad ani neexistuje).
Jelikož se blíží volby, zmiňme na tomto místě a dobře si zapamatujme jména čtyř osamělých magistrátních bojovníků ze dvou menších stran (Evropští demokraté a Zelení), kteří nejenže petici znali, ale měli odvahu proti svým předem dohodnutým opozičně-smluvním kolegům se za ní kvalifikovaně postavit (Rišlinková, Kolínská, Jech, Witzany). Zejména v souvislosti s podporou petice Jiřím Paroubkem se jako stále trapnější fakt ukazuje postoj sociálně demokratických zastupitelů, buď nepokrytě podporujících nebo zarytě mlčících k aroganci kolegy Richtera.
Ad 4) Fakt, že petici Za Prahu kulturní podpořilo už přes 16 tisíc Pražanů – a každým dnem podpora po stovkách a tisících narůstá – už sám o sobě dostatečně výmluvně svědčí o „pravdivosti“ Sýkorova tvrzení, že její organizátoři „neobtěžují strhnout na svou stranu širší veřejnost“.
Prosím tímto Literární noviny, aby až budou referovat o chystané akci 29. května 2008 u ND, která má být pokračováním demonstrace na Mariánském náměstí, psaly tentokrát pravdu a nic než pravdu, k tomu nám dopomáhej Dionýsos.
x) O tom podrobněji viz Breviář lží primátora Béma a radního Richtera aneb O divadlech krabicových a nekrabicových, Aktuálně.cz.