GRANTOVÍ KARDINÁLOVÉ aneb NONSENSY BEZ KONSENSU (DALŠÍ ZPRÁVA O TOM, JAK OPÍT RADNÍHO ROHLÍKEM)

Zdánlivě má celá grantová „kauza“, jíž v médiích už někdy před rokem rozpoutalo divadlo Ta Fantastika, racionální jádro: nerovné podmínky soutěže, zvýhodnění konkurence. Odtud i později stažená žaloba u Evropského soudu. Zopakujme si výchozí argumentaci: jsou-li v jednom městě dva pekaři a nabízejí rohlíky, nelze jednoho zvýhodnit dotacemi a druhému nedat nic.Tato fascinace rohlíkem učarovala tehdy Petru Kratochvílovi: ten měl zajisté právo zásobovat média zábavnými nesmysly, zvláště, když si to zaplatil inzerátem. Koneckonců kromě „rohlíků“ (rozuměj černé divadlo pro cizince) dělá i kvalitní „pekařský nadstandard“ (rozuměj činoherní a muzikálové „bonusy“). Horší je, když rohlík jako umělecké kritérium přijme nejvyšší pražský radní pro kulturu (nikoli pro pekařství) Milan Richter.

Ten totiž, na rozdíl od právem či neprávem ukřivděných divadelních pekařů, nemůže přehlížet maličkost: divadlo (galérie, koncertní síně) nejsou rohlíky. Uměleckou (vědeckou) hodnotu nikdy neurčoval a neurčuje trh. Pro udělování dotací na pečení rohlíků netřeba grantových či jiných komisí, pro kulturu (vědu) žel ano: podpora projektů z veřejných zdrojů v civilizovaných zemích proto zasahuje - tam, kam nedosáhne trh.

Dotovat díla s masovou odezvou znamená v době vysokorychlostní komunikace vynalézat český trakař: jde o popření samotného smyslu grantů. (Ničím jiným dotace dle počtu prodaných vstupenek není: nejvíce bychom se měli všichni podle trakaře a´la Richter skládat na TV Nova – má přece nejvíc diváků; ČT 2 nebo ČT 24 ať se příště víc snaží, nebo ať jdou k čertu; nejspravedlivější nárok na dotace má přece Karel Gott – a ne třeba Panochovo kvarteto, Kameňák 5 – a ne nový film Jana Švankmajera!). Ale i kdybychom připustili toto rohlíkové myšlení a pominuli, že v názoru na srozumitelné „umění pro lid“ se „pravicový“ Richterův postoj podezřele shoduje s názory takového N. S. Chruščova, jeho neudržitelnost lze prokázat i v rovině pekařské metafory.

V jedné a téže ulici je supermarket, jehož billboardy svítí po celém městě a reklamy září z magazínů - a zastrčené pekařství s minikavárničkou, kde je možné si k voňavému, teplému domácímu rohlíku dát i nekelímkové kafe. V tom prvním je anonymní, 4x „alternovaná“ obsluha v zaměnitelných firemních kostýmech, v tom druhém neopakovatelný strejc s čilou vnučkou, čtou se tam kulturní časopisy a scházejí se u kafe umělci: majitelé malého neanonymního pekařství jsou kdykoli ochotni vyprávět vám o rodinném tajemství výroby domácího pečiva ze speciální, na kameni mleté mouky či o obřadu vaření kávy v džezvě. Jelikož máme osvícené radní, usilující o zachování kulturní rozmanitosti, nikoli zaměnitelné uniformity města, ti dotacemi zvýhodní rukodělnou pekárnu s nadstandardními službami a ne nadnárodní korporaci. To, zda je to spravedlivé, ponechávám na čtenáři.

Potíž je ale v tom, že uměleckou hodnotu díla nemohou posuzovat sebeosvícenější radní. Vždy jde o soud subjektivní. Lze se však nadít, že 12 subjektů = odborníků vynese verdikt 12 x objektivnější, než posoudí-li umění politici: z těch stejně politickou odpovědnost při finálním schvalování veškerého rozdělování peněz nikdo nesejme. Na pražském magistrátu však zkraje tohoto roku usoudili, že rady odborníků, přestože se na nich shodne třeba všech 12 v grantové komisi, jsou k ničemu. Je třeba je zamknout jako sbor kardinálů, volících papeže, do „konkláve“ - rozuměj uzavřené místnosti, a držet je pod zámkem tak dlouho, dokud z nich nevypadne to, co chtějí radní: mechanické rozdělení peněz do předem, bez znalosti projektů vytvořených administrativních šuplíků. Z toho zejména ten šuplík první, Richterův (plošná dotace: bohatým přidáme, chudým vezmeme) je svatý a nedotknutelný. A do posledního (víceleté granty) nesmí dát „svobodní kardinálové“ nic. Taková je vůle boží, totiž konklávní, totiž radní.

Tento byrokratický přístup a ignorance k odborníkům je první systémová vada. Druhou je přežívající pokoutní, neveřejné rozdělování veřejných peněz tzv. „spolupořadatelstvím“, jež se občas maskuje jako „běžná koprodukce“ a prý nepatří do skloňovaného pravidla de minimis. Samozřejmě že patří, a že se tu „koprodukuje“ nikoli se soukromými, ale veřejnými penězi! Touto pokoutní cestou se však pravidelně dostávaly a dostávají k penězům mj. i spřátelené modelingové a cestovní agentury, festivaly alpinismu, večery se sombréry a podobné. Že nejsou na radnici peníze ani na zdravotnictví, dopravu či kanalizaci (zvláště milovaný obor pana radního pro kulturu) a že všichni musí šetřit, i kultura? A co osm milionů z veřejných peněz, vyhozených na kýčovitý klip, v němž vlněním boků odrazují kulturymilovné turisty od návštěvy Prahy modelky Kuchařová a Němcová? A co desítky milionů, dosud vyhozené na kolosální „nonsens bez konsensu“ zvaný Olympiáda v Praze? Tyto příklady jsou opravdu „za všechny peníze“.

Třetím a možná největším manažerským pochybením, na nějž doplácí už i Pražské jaro, je to, že ještě celý první květnový týden nedostal nikdo z žadatelů o jakoukoli formu dotace v Praze ani korunu! Grantová komise svůj verdikt – kde v zájmu urychlení procesu respektovala často i problematické podmínky radních stran nedotknutelných pilířů - odevzdala už 11. února. Schválen byl až v březnu (sic!). Máme pomalu půlku května – a peníze pořád někde váznou. Divadla, koncertní tělesa, galérie jsou nuceny se stále více zadlužovat. Kde to vázne, páni radní? Dovedete si představit ten povyk, že by někdo vám blokoval 5 měsíců vaše, zajisté poctivě vydělané, peníze?

Nastal čas, aby nejen pan radní, ale i ti, kdo Jakeše pražské kultury do funkce, na níž zjevně nestačí, instalovali a kdo jej dodnes politicky podporují, přestali kultuře škodit.Všemi zmíněnými likvidačními kroky pan radní a jeho spolupracovníci dokázali, že na svou funkci nestačí, a měli by se věnovat řízení jiného než kulturního rezortu: třeba kanalizaci. Nebo pekárnám.

(Psáno na podzim 2007, aktualizováno v květnu 2008)