O ceně anticen aneb Orwell by to lépe nevymyslel
I.
První příklad vlastně nechce být anticenou, neboť nese hrdý název „Zcela zvláštní cena Zlatý citrón“. A je udělována v rámci nejstarší audiovizuální ceny TRILOBIT. Komise Fitesu, v níž působím, soudí, že cenou tohoto typu bychom se neměli pošklebovat uměleckým nepodarům.
Každý z nás dělá někdy úlety a chyby, a zaplaťpánbu za ně. Neboť podle Karla Poppera, „k pravdě vede pouze jedna cesta, a to cesta našich omylů“. A Voskovec + Werich zpívají o tomtéž: Vždyť přece chybama se chytrá hlava učí / A chybou spáchanou za novou chybu ručí. Citron proto udělujeme ne za díla, ale za počiny, škodící jejich vzniku. Takové, co ohrožují nezávislost a svobodu tvorby.
Proto jsme poslali už před pěti léty 200 čerstvých citronů celé Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR za dlouhodobě neudržitelný stranický klíč výběru mediálních rad, neboť tento klíč odporuje jak liteře, tak duchu zákona. Rady měly totiž být hrází nezávislosti médií na politické moci, nikoli její převodovou pákou, mají v nich sedět představitelé univerzit, církví, odborů, kulturních institucí a inciativ a ne političtí trafikanti. Ale jaká je po pěti letech, kromě vydatné vitaminové dotace gratis našim chudým poslancům, bilance citronové akce?
Taková, že Zlatý citron jsme museli letos udělit znovu, tentokrát přímo do rukou nekompetentních radních nejmenované veřejnoprávní instituce. Mezitím do dalších z rad, jež mají bdít nad nezávislými médii, byli zvoleni už nejen trafikanti, ale přímo militanti: ti, kdo – jako Ladislav Jakl - už dvacet let vedou nesmiřitelný džihád proti samotné existenci médií veřejné služby. Orwell by to lépe nevymyslel.
II.
Příklad číslo dvě: ekologická anticena ROPÁK. Zde jsem členem stočlenného grémia už přes čtvrt století. Letos se zdatně umístili zejména lobbisté za pozdní relikt stalinismu, plavební kanál Dunaj-Odra-Labe, oblíbenou to hračku jistého středoevropského prezidenta, která nás má stát 600 miliard korun.
V době katastrofického nedostatku vody bude prý místo snah udržet vodu v krajině říčními luhy a klikacením vodních toků nejlepším řešením vodní dálnice. To znamená krajinu rovnou vybetonovat, zničit přirozené říční biotopy a krást vodu sousedům z Dunaje. Jakoby neexistovaly odborné analýzy a stanoviska, ať už jednotlivců či celých týmů (Komise pro životní prostředí AV ČR, Ing. Jan Zeman), jež projekt jako ekologický i ekonomický nesmysl zavrhují. Naposledy v roce 2014 a opět letos. Ropák-neropák, jede se dál, močálem vysušeným podél betonových skal.
Podobným nebezpečným bludem je i případ ministerských činovníků (včetně samotného ministra lesů, vod a žlutých lánů), kteří tvrdí, že, cituji, „probíhající kůrovcovou kalamitu nelze spojovat se současným pěstováním smrku“ a plánují jeho další výsadbu (namísto přirozeného podílu smrku v našich lesích kolem 10 % to bude opět nepřirozených 60 %). A opět se jede dál, Ropák-neropák, směrem lesní plantáž. To není jen (fach)idiotie, to už je záměr. Není tomu tedy tak, že anticeny své laureáty v jejich (fach)idiotských postojích spíše utvrzují?
Myslím, že nikoli. A to nejen proto, že ona poslankyně, jíž připadl nevděčný úkol 200 citronů pro sněmovnu převzít, se po náležitém vysvětlení stala zasvěcenou bojovnicí za změnu příslušné legislativy.
Kdyby nic jiného, pomáhají anticeny pojmenovat nějakou absurditu, na kterou už jsme si zvykli jako na realitu. Nahlédnout absurditu jako absurditu, tj. vyjmout ji z konvenčního vnímatelského rámce, je totiž podmínkou jejího budoucího odstranění. Teprve když celý národ přesně před třiceti lety slyšel a viděl Jakešův proslov, vyjmutý z konvence běžného aktivu kdesi v Červeném Hrádku, pochopil, kdo nám tu vlastně vládne. A teprve až se děti našich dětí budou jednou ve vybetonované suché krajině ptát, kdo má na svědomí to, v čem žijí, a budou se chtít podobných zvěrstev vyvarovat, bude Ropák tím nejautentičtějším historickým pramenem, který můžeme našim potomkům zanechat.
(psáno pro ČRo Vltava, o třetinu rozšířená verze)