„Pravda se musí stále opakovat, protože se i blud kolem nás neustále hlásá,
a nehlásají jej jednotlivci, nýbrž i davy. V novinách a encyklopediích, ve
školách a na univerzitách, všude má blud vrch a hoví si v pocitu majority,
která je na jeho straně.“ (J. W. Goethe, 1828)

28. srpna je tomu 270 let, co se narodil ve Frankfurtu nad Mohanem muž, který nakonec proslavil úplně jiné město než své rodiště. Svou neuvěřitelně mnohostrannou činností, od mineralogie, geologie či antropologie přes básnictví, drama a divadlo až k úběžníku toho všeho, k přírodní filosofii a neortodoxní teologii, propůjčil nesmrtelnost daleko menšímu městu: Výmaru.

Říká se, že teprve Goethovým (a Schillerovým) Výmarem si prožily německé země svou kulturní renesanci, pravda, 300 let opožděnou. Jako Čech bych se tomu moc nepoškleboval: také nás tahle epocha nijak významně a hlavně včas nepoznamenala (a my ji), vždyť po slávě naší rané i pozdní gotiky jsme se přes rudolfinský manýrismus zapsali do kulturních dějin vlastně až barokem. A osobností renesančního formátu s opravdovým mezinárodním přesahem jsme se dočkali teprve v posledních staletích či desetiletích.

A co na to vlast?
Ale namísto podobných obecných soudů a ukládání epoch do zasklených vitrín, výročí každého klasika nejlépe uctíme tím, že si ho znovu přečteme. Eventuálně zahrajeme v divadle (v tomto případě má Goethe o život u nás přinejmenším novými a novými pokusy o Fausta postaráno).

Výmarského klasika uctíme tím, že se skutečně zamyslíme nad tím, co dnes znamená jeho evropanství a světoobčanství, co dnes znamená goethovská „světová literatura“, co znamená jeho odpor proti vědeckému hnidopišství, jež se stará o tečku nad „i“ a ne o smysl věty. A co dnes v Evropě, a speciálně pro nás, znamená Goethovo celoživotní tažení proti probouzejícím se démonům nacionalismu, šovinismu, národovectví a pseudovlastenectví. Proti náboženským a stranickým fanatismům všeho druhu:

„Jakmile chce básník působit politicky, musí se oddat nějaké straně, a učiní-li to, je jako básník ztracen; musí říci sbohem svému svobodnému duchu a přetáhnout si místo toho přes uši čapku zabedněnosti a slepé nenávisti. Básník bude jako člověk a jako občan milovat svou vlast, ale vlastí jeho básnických sil a jeho tvorby je dobro, pravda a krásno, jež není vázáno na žádnou konkrétní provincii. A co to znamená milovat svou vlast? Jestliže básník celý život usiloval bojovat proti předsudkům, odstraňovat úzkoprsé názory, osvěcovat ducha svého národa, očišťovat jeho vkus a zušlechťovat jeho smýšlení: co lepšího měl činit, jak působit vlastenečtěji?“

Máte pocit, že tato slova, tyto věty vznikly v roce 1832 – anebo 2019? A co tyto dvě stě let staré postřehy o naší dnešní vystupňované nenažranosti a bezohlednosti k okolí, o našem egoismu, sebestřednosti a antropocentrismu?

„Člověk považuje sama sebe za jediný cíl stvoření... Zmocňuje se rostlinného i zvířecího světa, a polykaje ostatní tvory jako vhodnou potravu, poznává svého Boha a velebí jeho dobrotivost. Krávě bere mléko, včele med, ovci vlnu a dávaje věcem účel prospěšný sobě, domnívá se, že k tomu účelu byly také stvořeny. Nechť si dál uctívají tohoto Boha, já se však modlím k tomu, který vložil do světa tolik tvořivé síly... Neboť i Slunce je zjevením Nejvyššího, a to tím nejmocnějším... Modlím se v něm k světlu a plodivé síle boží, jíž jedinou žijeme, jednáme a jsme, a všechny rostliny a zvířata s námi.“

Jedno je jasné. Ve vztahu k přírodě, jíž se cítil být součástí, nikoli pánem nad ní, předstihl Goethe dobu o několik století. A teprve to naše století, jež pilně pracuje na záhubě všeho živého, mu snad dává, byť opožděně a zdráhavě, konečně za pravdu.

Goethe a srdce lesa
Do třetice se mi výmarský klasik před několika dny vybavil v souvislosti s jiným výročím. Letos v srpnu uplynulo přesně 20 let od občanské blokády Trojmezenského pralesa v oblasti Plešného jezera. Blokádu nevyhlásili žádní „ekologičtí aktivisté“, jak tehdy i dnes oblíbenou zkratkou mystifikují veřejnost média. K mírumilovné občanské neposlušnosti vyzvalo pět významných přírodovědců a lesních odborníků, z nichž bohužel už dnes žije jediný. Zasluhovali by si proto – od profesora Dalibora Povolného až po lesního inženýra a přírodovědce Karla Kaňáka - postavit stejně vysoký pomník, jaký ční nad jezerem k poctě šumavského básníka Adalberta Stiftera, neboť zachránili prales, v němž, slovy Stifterovými: „Bije srdce lesa“. Dnešní výbuch zeleně v místech blokády jim dodatečně dává za pravdu. Kůrovec řádí všude jinde, než zde.

Tehdy jsem byl i já laik, stejně jako ti přírodovědci, ze situace zoufalý. A tak jsem napsal dopis řediteli sousedního Bavorského národního parku dr. Biebelrietrovi, k němuž jsem s obdivem vzhlížel, aby mi přiblížil jejich koncepci. A on mi vzápětí odepsal citátem: „Všecko se více či méně dá ohnout, všecko kolísá a dá se s tím více či méně smlouvat; příroda však nerozumí žertu, ta je vždy pravdivá, vždycky vážná, vždycky přísná, vždycky má pravdu, a chyb a omylů se o ní dopouští vždy člověk.“ (Eckermann: Rozhovory s Goethem, 1829).

Že tuto její pravdu, např. to, že právě teď odmítá broukem naši umělou smrkovou monokulturu a suchem či povodněmi betonování krajiny, že tyto její vzkazy neumíme dobře přečíst, to věru není její chyba.