Všichni, kdo teď po Babišovi a jeho médiích papouškují, že zastavením trestního stíhání ve věci Čapího hnízda (posvětí-li ho nejvyšší státní zástupce) definitivně skončila „kauza Babiš“, jež vládu prý více než dva roky „zbytečně zatěžovala“, se buďto mýlí, nebo vědomě vytěsňují daleko temnější aspekty premiérovy kauzy (když už nechci rovnou napsat, že vědomě lžou). Čapí hnízdo jakoby jim – ale bohužel už i některým veřejnoprávním investigativcům - přikrylo všechno ostatní, ač „to ostatní“ je mnohdy daleko horší.

Imitace nezávislosti
Klasickým příkladem takové veřejnoprávní „hry na nezávislost“ byl počátkem tohoto týdne na mém oblíbeném rádiu v Interview Plus rozhovor redaktora Bumby s právníkem Cyrilem Svobodou, který v závěru cudně přiznal, že „připravuje stanoviska“ předsedovi vlády. Takový – jen trochu kultivovanější - Babišův Ovčáček. Nechápu smysl pozvání: už z titulu jeho současné funkce muselo být redaktorovi předem jasné, že z něj nedostane nic, než „nemohu se vyjadřovat, nevím, neznám spis, neznám stanovisko městského zástupce, ale respektuji jeho rozhodnutí, Babišova kauza je tím už naštěstí vyřízena“ atd. A opět: Čapí hnízdo přikrylo vše ostatní. Vytěsněna byla například Zpráva Evropské komise, která (alespoň podle toho, co z ní proniklo do elektronických médií) sice připouští, že Čapí hnízdo bylo „jen“ šikovné obejití tehdy nedokonalých norem a předpisů, tudíž jde o věc sice zavrženíhodnou, ale zpětně jen složitě dokazatelnou, zatímco po přijetí zákona o střetu zájmů, jemuž premiér říká posměšně „lex Babiš“ (ačkoli se týká kteréhokoli vrcholného politika kdykoli v budoucnosti) je všechno jinak. Tady má zpráva Evropské komise porušení zákona za prokázané. A takové porušení a faktické okradení jiných (skutečných, nikoli účelově založených „malých a středních“ podniků) se úhrnně pohybuje nikoli kolem padesátimilionových, nýbrž půlmiliardových cifer.

Evropská komise se nenechala ošálit potěmkinskou fintou se svěřeneckými fondy, považuje premiérův vliv na mateřský monstrpodnik i nadále za prokázaný. Zpráva říká jasně a jednoznačně, že od přijetí zákona až dodnes Agrofert, a s ním spojené firmy, čerpaly evropské dotace neoprávněně. Jinými slovy: podvodně. Jelikož už byly do jistého data českými úřady Agrofertu z našich daní tyto peníze vyplaceny, aniž by z Evropy nadále přicházely, měla by být podle názoru komise zjednána okamžitá náprava tohoto stavu, odporujícího i českým zákonům. K podobným závěrům ostatně dospěl před dvěma lety i jiný nezávislý evropský orgán – rozuměj: nezávislý na české justici a českém státu v čele s hlavním podezřelým – totiž zpráva protikorupčních vyšetřovatelů OLAF.

Názorový kotoul nazad
Česká spravedlnost (konkrétně dozorující i městské státní zastupitelství) se nyní překvapivě přiklonila k argumentům premiérových obhájců, a nikoli k závěrům zmíněných komisí, pocházejících ze „zlé“ a „nepřející“ Evropy. (Jejich závěry o dotačním podvodu sdílela, všechna čest, i domácí policie, když navrhla premiéra žalovat). Dozorující i městské státní zastupitelství – určitě jen náhodou krátce po nástupu Babišem jmenované premiérovy servilní příznivkyně ministryní spravedlnosti (!) - provedly po čtyřech letech vyšetřování dotačního podvodu neuvěřitelný názorový kotrmelec. Z mínusu je najednou plus a z plusu mínus. Jejich zdůvodnění konečného verdiktu, šermující Evropským soudním dvorem a různými výklady pojmu „malý“ či „střední“ podnik, působí dojmem, že si z nás dělají blázny. Ten kotrmelec nelze popsat jinak, než citátem z klasika: „Mně se líbí ten optimismus těch nakladatelství, s kterým předpokládají, že co čtenář to blbec“ (Jan Werich). Vždyť jak jinak číst argumenty, že po čtyřech letech byl z účelově, kvůli vylákání dotací vytvořeného „malého až středního podniku“ (což byl dosavadní názor policie i zastupitelů) náhle, mávnutím kouzelného proutku, vznikl v době vyplacení dotace skutečný „malý a střední podnik“? Vždyť to byl proboha právě účel celého podvodu! To si pánové Šaroch a spol. nepoložili primitivní otázku, co bylo těsně „před“ a vzápětí „po“ obdržení dotace? Před založením byl Agrofert – a po založení a obdržení dotace – zase Agrofert!

A teď, milý čtenáři, se rozhodni sám, komu budeš spíš věřit: tuzemským orgánům, které se zjevně zalekly představy, že by měly postavit před soud premiéra země (se všemi možnými kariérními důsledky tohoto jejich činu) – anebo orgánům „odjinud“, které lze obvinit z čehokoli, ale ne ze střetu zájmů a ze strachu z postihu ze strany souzených nejvyšších politiků země?

Mediální dovětek
Zacházení se zprávou Evropské komise o nikoli „možném“, jak píší zbabišovaná média, ale prokázaném střetu zájmů premiéra (střetu zájmů zemědělského podnikatele + premiéra vlády, jež ovlivňuje tok dotací + mediálního magnáta, vlastníka lídra trhu s informacemi), mně jako pamětníkovi ledacos připomíná. Přinejmenším – když pominu Babišovo včerejší i dnešní estébáctví - komunistické zamlčování Charty 77. (Aniž bych chtěl obě období, tím méně oba texty, jakkoli srovnávat: pouze to zacházení s nimi má stejný rukopis). Jenže, bohužel, jde už o velmi „poučené“ zacházení. Zpráva o premiérově střetu zájmů sice není oficiálně zveřejněna (ani odpověď na ni), až potud je to podobné Chartě. Jenže tento stát nevede už jen malý československý estébáček a předlistopadový kariérní úředník zahraničního obchodu, tento stát vede a určujícími médií veřejné mínění kormidluje fakticky největší mediální magnát v zemi. A ten skrze rozum poradců dobře ví, že dělat kampaň proti evropské zprávě (stejně jako proti OLAFu) je kontraproduktivní, neboť se tím oběma dokumentům dělá jen zdarma reklama. Lepší je o nich mlčet a čekat, až se na ně zapomene.

Právě proto mě trochu zamrzelo, když po řetězovém úprku slušných a kvalitních stálých autorů z potápějící se paluby Babišových Lidovek docela nedávno jeden, taky slušný a taky kvalitní, dokonce mimořádně kvalitní, přibyl. A minulý týden napsal hezkou a vtipnou češtinou (jinou psát ani neumí) článek, v němž poodhalil své bohulibé motivy a jakoby dopředu polemizoval s tím, co teď napíšu.

Milý Milane, asi jsi v LN došel na samý práh umění možného, když jsi o majiteli novin, do nichž píšeš, odvážně napsal, že vrhá na dnešní noviny stín. A taky chápu, proč jsi napsal, že pro Tebe Lidovky nebyly nikdy definovány majitelem, tj. dnes Agrofertem, ale elitními autory Peroutkova, Čapkova, Poláčkova či Bassova střihu (podobnou elitu bychom našli i v Lidovkách samizdatových, a patřil jsi do ní i Ty). A právě do těch, nikoli Babišových, podle svých představ píšeš. Myslím, že se mýlíš. Profil novin dělá také, ne-li především, šéfredaktor – a ten dnešní nemá asi náhodou přezdívku Orbán Léko. Četl-li jsi někdy nenávistné antisemitské výroky skutečného Orbána vůči ďáblu zvanému Soros, jež by mohly být bezezbytku zveřejněny v Arijském boji, pochopíš můj hnus vůči novinám, které v orbánovském duchu už řadu let vede. Ale i když bude, jak bezpečně vím, Tvé psaní tímto hnusem nepoznamenáno, a i když bude tu a tam sebevíc „odvážně“ protibabišovské (protizemanovské, protinacionalistické a protipopulistické), tím spíš budeš bývalému agentu Burešovi užitečný. V jeho hře na nezávislost, podobné té dnešní hře na svěřenecké fondy, s nimiž přece nemá vůbec, ale vůbec nic společného. Bude moci v kterýchkoli budoucích sporech, včetně těch soudních, mávat novinami a říkat – já, že jsem ve střetu?, tohle že jsou mé noviny?, sorry jako, podívejte se, co tam o mně pan U. píše!