Když Milan Kundera v Knize smíchu a zapomnění nazval Gustáva Husáka „prezidentem zapomnění“, pak tím přesně pojmenoval podstatu – chcete-li narativ – celého dvacetiletí, jemuž říkáme normalizace.

Slovo zapomnění jako pojmenování éry je pro toto období dokonce výstižnější, než od počátku matoucí hra s pojmy jako „normálnost“ či jindy „konsolidace“. Ty patří mezi pojmy zastírací: záměrně vypouštěná verbální mlha měla zakrýt nedávno žitou skutečnost let šedesátých, líčených jako rozvrat, a zejména pak čerstvý zážitek okupace. Tyto pojmy vidí fakta z referenční perspektivy moci, nikoli z perspektivy ovládaných. Příkazem dne nebyla normálnost, ale zapomnění. Toto řízené kolektivní zapomnění, toto celonárodní písemné potvrzení, že okupace nebyla okupací, vypuklo hned na prahu „normalizace“ povinnými prověrkami téměř všeho práce schopného obyvatelstva (u straníků se to nazývalo „výměna stranických legitimací“, u nestraníků „pracovní pohovory“). Následovaly další rituály loajálnosti, jako byla tzv. anticharta, kdy se vyžadovalo zapomenout dokonce na vlastní čtenářskou gramotnost a písemně odsoudit text, který nikdo nečetl.

Zapomenout na to, že tu byla nějaká šedesátá léta, vlastně znamenalo propad do let padesátých. Stejně jako dnes začíná být příkazem dne u řady historiků, komentátorů i nejvyšších ústavních činitelů zapomenout na samu nenormálnost normalizace, popř. vraždy občanů z let 1968/69 i pozdějších, nově převyprávět jako dopravní nehody. Stále trapnější je tato snaha z mezní situace, kterou nepochybně srpnová okupace, i vše, co následovalo po ní, byly, dodatečně učinit situaci „normální“. Jde v podstatě o novodobou obnovu husákovského narativu.

Už před padesáti lety se ovšem gumování paměti, jež komunisté naordinovali národu svým Poučením z krizového vývoje, beze zbytku nepodařilo. Zůstaly tu ostrůvky neoficiální nebo „šedozónní“ kultury (malé scény, studiová divadla, nová hudba, písničkáři, rockeři), jež si kontinuitu s šedesátými lety udržely. Zde se řízená ztráta kolektivní paměti nepovedla. A proto mohly nezávislé osobnosti po Listopadu bez názorových kotrmelců (nikoli tedy podle oblíbeného hesla „kotrmelci ke krmelci“) vplout do nových poměrů.

Jednou z těchto vzácně kontinuálních osobností, umanutě nám připomínající právě ony mezní situace a stíny naší vlastní minulosti, je výtvarník a autor řady nádherných knih Jiří Sozanský. Umělec, který se nebojí velkoformátového patosu, a přesto nikdy neskončí ve výtvarné frázi. Nedávno byl parlamentem navržen na cenu k 28. říjnu, ale na rozdíl od jiných předem odmítl převzít ji z rukou nekulturního prezidenta (de facto dalšího prezidenta zapomnění, jenž na Hradě vyznamenává vedle významných osobností pravidelně i popové sloupy normalizace).

Kromě „site specific“ akcí z Terezína nebo z bolševického lágru Vojna, zůstává Sozanského trvalým vkladem a vpádem do české „kultury zapomínání“ právě váchalovské médium velkoformátové knihy. Loni to byl palachovský Rok zlomu, připomínající ostudně rychlé smíření většiny veřejnosti s okupací jen chvíli poté, co si tatáž veřejnost otřela slzu po Janově pohřbu (slovy básníka těch dnů „K výkazu ztrát / Připište sebe / Že jste jen couvali / Mlčky a kvapně / Zato když brát / Chtěli vám nebe / Že jste jim kejvali / Bože, tak trapně“). A od října tohoto roku je na světě i nová báječná kniha Jiřího Sozanského a spolupracovníků, jež shrnuje jeho celoživotní téma kolektivního zapomínání – Amnézie.

Stejnojmenná výstava v Obecním domě, vůči níž se stát, ministerstva i město zachovaly neomluvitelně skrblicky, našla ve velkoformátových asamblážích, kolážích a kresbách společného mravního jmenovatele pro Jana Zahradníčka, Miladu Horákovou, Záviše Kalandru, Josefa Čapka, Emila Fillu, Jana Palacha, Ivana M. Jirouse i Václava Havla. Výstava probíhá v Obecním domě od 16. října do poloviny ledna. Kdo jste tam nebyli, všeho nechte a běžte se podívat do očí Zahradníčkovi, Kalandrovi, Horákové, Palachovi a Havlovi. To je to nejmenší, co můžete udělat pro splacení dluhu, jejž máme všichni vůči jmenovaným osobnostem – i vůči vlastní paměti.

(Psáno pro ČRo Vltava, nekráceno, rozšířeno)