Všimli jste si také, kolik se teď při výročí Listopadu vyrojilo mudrců, kteří po 30 letech vědí, jak se na to mělo jít? A kolik vstalo nových bojovníků? Listopadových, předlistopadových i polistopadových revolucionářů?

Bohužel tomu napomáhala i média, včetně veřejnoprávních, pokud v nedávných dnech budovala obraz Listopadu mj. na neexistující revoluční roli Václava Klause (ten byl, například v diskusním pořadu Světlany Witowské na ČT24 – vedle chartistů Petra Piharta a Zdeňka Jičínského – vydáván dokonce za jednoho z duchovních otců Občanského fóra, málem za druhého muže revoluce po Václavu Havlovi).

Nikdo z diskutujících, ani moderátorka, neprotestoval, nikdo nepřipomněl holá fakta: Klausova revoluční role spočívala v tom, že ještě 12. listopadu 1989, tedy pět dní před osudovým sedmnáctým, ve vídeňské televizi – k nemalému překvapení, ne-li zděšení ostatních diskutujících – mluvil vzhledem k režimu až servilně poslušně a státotvorně, doporučoval sice některé reformy, ale nikoli změnu systému, naopak varoval před unáhlenými činy a ubezpečoval západní svět, že u nás panuje spokojenost. U nás nějaké statisícové demonstrace jako v sousedním Německu absolutně vylučoval (inu, prognostik). V době, kdy toto náš „revolucionář“ hlásal, seděli někteří jeho budoucí političtí kolegové, jako skuteční vězni svědomí, v base. To Klausovi za komunismu věru nehrozilo.

Šikovní hoši
Do koordinačního centra OF se neznámý Václav Klaus poprvé vplížil, doporučený Ritou Klímovou, a Václavem Havlem příznačně představený jako „pan Wolf“, až 22. listopadu, tedy v době, kdy už třetí den probíhaly statisícové demonstrace na Václaváku. O ně se ovšem ničím - „ale opravdu ničím“ - nezasloužil. Rozumně se totiž, snad pod dojmem svého otřesného vídeňského televizního vystoupení, nebo ze strachu jak to celé dopadne, držel stranou.

Od pátého dne revoluce se už ovšem na vzedmuté vlně, o níž se zasloužili jiní, čile vezl. A začal okamžitě oslňovat okolí svými styky s tvůrci polské ekonomické reformy (Leszek Balcerowicz), vykládal se skromností sobě vlastní, že spolu s Vladimírem Dlouhým byl dávno před 17. listopadem jmenován členem týmu špičkových světových ekonomů (použil dokonce anglický výraz pro zachránce a osvoboditele „rescue team“), působících pod záštitou OSN s úkolem zachránit ekonomiku sovětského bloku.

Jeho další třicetiletý vývoj od rozporuplné kuponové privatizace, přimknutí se k Putinovi, legitimizace komunistů, pavědeckého popírače globálních změn až po sousedskou podporu ultranacionalistické, fašizující německé partaje, je už dostatečně znám. Chtěl jsem jen připomenout ty z paměti gumované okamžiky zrodu jednoho revolucionáře. A také si osvěžit jeho pozdější geniální výrok o budoucím rivalovi, jehož celosvětová popularita a uznání Klausovi dodnes působí duševně nezvládnutý komplex méněcennosti: „Ve světě byla poptávka po hrdinském bojovníkovi proti komunismu, který se najednou stane šéfem nějakého státu. A do této mediálně politické poptávky se Václav Havel trefil a tuto specifickou roli zvládl velmi umně.“ (MfD, 9. 1. 2003).

Neznám větu, která by výstižněji charakterizovala Klausovo placaté vidění světa brýlemi „nabídky“ a „poptávky“ („výnosů“ a „nákladů“), onu křišťálově čistou ekonomickou fachidiotii, brutálně atakující jemu cizí pole morálky. Ano, Havel a ostatní vězni svědomí, se nechali zavírat do vězení vlastně z obchodního kalkulu: Aby vyhověli marketingové poptávce. Šikovní hoši, tihle disidenti!

Politika jako marketing
Nejsmutnější na tom ale je, že někdejší poptávku po hrdinech vystřídala poptávka po podobných výrocích. A že ti, kdo podobné nehoráznosti dodnes vyslovují, odkrývají důvody, proč vstupují do politiky. Je-li poptávka po bojovnících proti všemu cizímu (islámu, židům, Němcům, homosexuálům, ekologům), tak honem, rychle si připevnit na klopu Trikolóru (před osmdesáti lety to bývala třeba Vlajka) a trefit se do uprázdněné niky, než tam bude nával.

Necháme-li si to od obchodníků s politikou na nejvyšších postech i nadále líbit, čekají nás ještě veselé časy. A začíná to oním nenápadným překrucováním historie. Jeden antihrdina se po třiceti letech dosadí do role revolucionáře, druhý si zase plete leden s listopadem, popř. Vyšehrad s Národní třídou. A svou listopadovou účast při masakru na Národní si od A do Z vymyslí. Jelikož současnému prezidentovi už ty lži přece jen nejdou tak jako kdysi, prozradí se nakonec sám (třeba tím, že místo o červených baretech a bílých přilbách mluví o milicionářích).

Už konečně chápete, proč Václava Klause při zmíněné debatě na ČT24 tak iritovalo heslo o „pravdě a lásce“, ač nad jeho pracovištěm - stejně jako nad pracovištěm jeho nástupce – pravda zlatě vlála na praporu?