Mám rád nečekané objevy. Tím nemyslím nějaký vynález, ale objev čehokoli, o čem jsem nevěděl – a přitom kolem toho denně chodím. Paprsek vrhne na věci vžité, notoricky okoukané nové světlo: objeví ve známém neznámé. Nějakou souvislost nebo skrytou schopnost – jindy naopak neschopnost - v sobě samém.

I.
Takový paprsek mě sice usvědčí z vlastní hlouposti, ale dobře mi tak: aspoň se o ní dozvím a nebudu jí dál šířit. A tím se potvrdí nejen Sokratovo známé: „Vím, že nic nevím“, ale i méně známé „Nevím, že vím“ (což filosof zkoumal dialogem u svých jen zdánlivě neznalých posluchačů, kteří nevěděli, že vědí – třeba i zákony).

Gilbert K. Chesterton říkal jinými slovy totéž: „Skutečně inteligentní člověk ví, že je zároveň hloupý. Skutečně velký člověk ví, že je zároveň malý. Někteří se však necítí malí nikdy. A to jsou právě ti jediní, kteří malí opravdu jsou.“ Znal snad Chesterton naše politiky? Každopádně objevil pralátku, z níž se vyrábějí duševně malí velikáni. Ať již se ke své vlastní velikosti modlí tweety v Americe nebo nabubřelými novoročními či svatoštěpánskými projevy v Čechách.

Z našich polistopadových prezidentů Chestertonův i Sokratův test inteligence a velikosti zatím splnil jediný - ten první. Ti dva poslední propadají na celé čáře. A jelikož už od Goetha víme, že chyby mistrů poznají se nejlépe na tovaryších, ti, co jim pochlebovali, dopadají ještě hůř. Jeden z nich se nedávno na kongresu své strany sám vyhlásil za „havloida“. A média to po něm doteď nemyslivě opakují. A to i přesto, že vše, co tento kdysi nadějný rebel v posledních desetiletích v ochraně přírody, klimatu a menšin dělal a čemu napomáhal (od někdejšího papalášského golfového hřiště na úkor přírody v Klánovicích až po dnešní povinné zesměšňování „bláznivé Gréty“ a „klimatické hysterie“), bylo a je popřením celoživotní Havlovy zelené i sociální empatie. Objev zmizelé paměti, obávám se nejen v tomto případě, média i veřejnost teprve čeká.

II.
Terénem objevu neznámého ve známém (nebo známého v neznámém?) může být cokoli. Les, hora, kniha, město. Kolik ctitelů moderního umění ví, kde se odehrával malý zázrak, zvaný D 34 – a přitom okolo Mozartea denně chodí do svých škol a scén. A kolik jich nahlédne, když jedou devítkou nebo dvaadvacítkou kolem, že se pár kroků od nich odehrála první předscéna, jež založila dodnes inspirující zázrak Osvobozeného divadlo V+W. Zázraky se často dějí i uprostřed všedního a banálního – jsou to podle Chestertona „ohromné maličkosti“. Stane se, že v lese v nemalebných místech, kolem nichž jste stokrát spěchali za vzdálenějšími úlovky, objevíte tam, kde jste to vůbec nečekali, třeba i v rekordně suchém létě, dvanáct hřibů obecných („Boletus edulis“). Od bílých hříbků školou povinných až po ramenatého, do bronzova opáleného zakladatele a doyena hřibí rodiny.

III.
Objev je vlastně podmínkou a důvodem dialogu. „Když mě někdo popírá“, tvrdí objevitel žánru eseje Montaigne, „probudí mou pozornost, nikoli můj hněv. Tomu, kdo mluví proti mně, jdu sám vstříc. Pravda by měla být společnou věcí nás obou“. Zkuste to říct kterémukoli píáristovi, a nemusí se jmenovat ani Marek Prchal, aby vás měl za mediálního troglodyta. Václav Bělohradský přitom říká, že skutečný dialog je možný jen tam, kde se v rozpravě vynoří hledisko, jež nikdo z diskutujících předem nepředpokládal. Teprve pak přestane být dialog mediální směnárnou prefabrikovaných informací (duchovní „Wechselstube“). Tím se liší dialog tvořivý – kooperativní - od obvyklého zápasu ve volném stylu, tedy dialogu kompetitivního.

Jsou však i horší varianty. Uvedu tu nejtruchlivější. Neznám větší popření smyslu každého dialogu, než jaký symbolizuje už tři roky (ne)způsob diskutování pana premiéra. Neposlouchat, co říká partner a na všechny argumenty odpovídat už tři roky stejnou mantrou („Je to kampaň“) - to je nejen konec dialogu, ale i konec demokracie. Aspoň podle Masarykovy definice demokracie = diskuse. Diskuse končí i tam, kde prezident, trpící těžkou chorobnou lhavostí („pseudologia phantastica“) požaduje skrze úplatné právo po osobě, postižené jeho lží, peněžitý trest.

IV.
Mé objevy v novém roce jsou i radostnější. Například po zhlédnutí pět let starého indického filmu P. K. (PeeKay) o ušatém mimozemšťanovi uvízlém na Zemi, který se stal mírou naší globalizované blbosti a náboženského fanatismu, už nebudu nikdy tvrdit, že Bollywood je kýč. Smíříte-li se s tím, že se téměř v každém indickém filmu nejen hraje, ale i tančí a zpívá, pak jde v tomto případě o jeden z největších filmových opusů desetiletí.

Kromě Bollywoodu byl mým dalším novoročním objevem básník Ondřej od šumavského Antýglu. Bytost zcela mimo hlavní literární proud, i mimo už rozmělněný seriál původně originálních šumavských samorostů „raději zešílevších v divočině“. Chodíval jsem za neokázalým disidentem a básníkem Fibichem do jeho antikvariátu v areálu strakonického hradu (Hrad existuje, antikvariát i s básníkem zlikvidovala zdaleka viditelná ruka trhu). Znal jsem ho jako Erbena šumavských pověstí, spoluautora velké monografie lidového stavitele a umělce Jakuba Bursy. Ale Fibichovy dvě pro mne nové knihy mě ohromily: seifertovsky smutnoveselé vzpomínky Za obzorem (2019) a básnický portrét Sidonie Nádherné Upoutat mračna (2016). Díky této sbírce, křtěné Rilkem, Krausem i básníkovým existenciálním zážitkem přírody (a to nejen té ve Vrchotových Janovicích, pod patronací zámecké paní „zapomenuté v zeleni“) jsem si poopravil názor na dnešní českou poezii jako na prázdnou výlohu, zbylou po výprodeji turistických cetek.

Na vině je opět, jako u toho Bollywoodu, moje tupost, jež zaznamenává jen opusy spřátelenou kritikou a cenami medializované, a nestará se o okraj. Bohužel se však teď dovídám, že básník „Ondřej z Hory“ bude od února i ze svého šumavského okraje vyobcován: viditelná ruka trhu, jež Ahasvera vyštvala ze Strakonic, si jej našla i na úpatí Antýglu...