Babiš napsaný Václavem Havlem
Kolega Petr Havlík nedávno uvažoval o tom, že náš premiér je vlastně záhadnou postavou. Není ani protiamerický ani proruský, není proevropský ani pro- či protičínský. Není proekologický, ani otevřeně protiekologický. Můžeme třeba Erdoganovi, Orbánovi nebo Kascynskému (dokonce i Zemanovi) vytýkat cokoli, ale jedno jim neupřeme: jsou i při svých extrémistických úletech a lžích čitelní. Víme, s kým máme tu čest. Jejich vesměs protievropský, ať už konzervativně náboženský, nacionálně šovinistický nebo přímo náckovský postoj je celkem jasný, mají jasně definovaného nepřítele (Soros, ekologové, klima, menšiny, nevládky, média). Ne tak Babiš.
Dobrodiní koronaviru
Ten je od všeho toho trochu, a jindy naopak. Je protržní a protibariérový – a přitom uplácí voliče, kde může a „socialisticky“ zadlužuje stát včetně nedotknutelných rezerv jako nikdo před ním. Je proevropský - a vzápětí sprostě uráží vysoké představitele Evropské unie, před nimiž se předtím trapně schovává jako školák. Devastuje ve velkém, hůř než komunisté, českou přírodu a krajinu - a zároveň ho vidíme sázet stromky. Masově týrá živé tvory, žijící na hnijících mrtvolách v klecových velkodrůbežárnách - ale přitom dovede láskyplně hýčkat pro kameru milou agrofertí slepičku (hýčká ji stejně licoměrně jako velitel koncentračního tábora před misí Červeného kříže vybraného, výjimečně zdravého vězně). Využije pro kamery cokoliv, co se mu hodí, s jakešovskou mluvní kulturou střídá témata, argumenty a postoje bez logiky a kontinuity, jedinou kontinuitou je jeho vlastní prospěch, totiž olbřímí, bezedná agrofertí kapsa.
Jako snad jediný na světě musí žehnat dobrodiní koronaviru jako daru z nebes. Učiní z něj okamžitě své téma, rázem je z něj vrchní epidemiolog planety, spasitel národa i Evropy, uráží jiné evropské státy, že to nevědí „zvládnuť“, ostatní ministři, včetně odborníků, činí jeho exhibicím stále trapnější stafáž. Bureš si vystačí sám. Aspoň na chvilku se tak zapomene na jeho zlodějny, na odkloněné evropské dotace, kvůli nímž je už třetím rokem trestně stíhán a kvůli nimž sem přijíždějí ti, kdo si na jeho zlodějny chtějí zblízka posvítit (a dříve či později posvítí, o tom nepochybujte!). Vyhlásí v rámci boje s virem nejostřejší zákazy v Evropě, fakticky zavírá divadla i koncerty i pro pouhých sto diváků a výš, ale řádově tisíce pracovníků svých firem v tomtéž okamžiku honí do uzavřených hal a dílen, protože „ekonomika [rozuměj Agrofert] musí šlapať!“. To všechno už popsali zasvěceněji jiní, dovolte jen dva dodatky.
Vládne nám Hugo Pludek?
Babišova/Burešova „nečitelná“ figura (dále jen B/B) mi byla od počátku povědomá, jako bych ji znal odedávna. Teprve letos, poté, co jsem se po celý univerzitní semestr věnoval poetice her Václava Havla, se mi rozbřesklo: vládne nám Hugo Pludek ze Zahradní slavnosti. A dramatik ho napsal s šedesátiletým předstihem! Na rozdíl od otce Oldřicha (který trousí lidová moudra typu „Žabinec bez brčka neusmažíš!“ - „Nebo si myslíš, že je možné střílet káňata a mít přitom v Berouně maštal?“) baví se Hugo tím, že hraje šachy sám se sebou: „Když tady vyhraje, tak tady prohraje. A když tady prohraje, tak tady vyhraje. Vidíš to, Božka?“, říká hrdý otec, „než by jednou vyhrál úplně a podruhé úplně prohrál, raději vždycky trochu vyhraje a trochu prohraje. Takový hráč se neztratí!“ A věru že se Hugo neztratil: Vyráží do velkého světa, osvojuje si odposlouchané pojmy a fráze, nikdy neřekne, co si myslí, tu a tam jen poradí, jak zracionalizovat nepřehledný svět do jednoduchých formulek. Je tu přece pro lidi! Jak ale postupuje nahoru, osobně mizí. Odosobnění dovrší tím, že přijde sám k sobě na návštěvu a nepoznává se (tato fáze B/B teprve čeká). Na otázku, kdo vlastně je, útočně odpovídá, že „nemá rád takto jednostranně stavěné otázky, fakt ne!“ (úplně slyším Andreje). Ví, že kdo chce být něčím, nesmí být někým: Teprve až nebude nikým, bude vším. Nakonec vybuduje na troskách likvidačního úřadu a zahajovačské služby novou obří instituci, ústřední komisi pro zahajování a likvidování. Že by generální investiční plán?
Vládne nám Puzuk!
Jenže náš Hugo Pludek, na rozdíl od toho Havlova, je sice rovněž na vrcholu pyramidy, ale není bezchybný. Má i chvíle povážlivých výpadků. Tím, že není sám sebou, je plně závislý na svém programátorovi Marku Prchalovi, stvořiteli jeho mediálního obrazu (s nímž de facto splynul v jednu personu). Když jede podle vloženého programu, vše klape, stačí hodit korunku a spustí. Jakž takž to vychází alespoň u stabilní třetiny respondentů. Někdy se ale automat zasekne a padají z něj nesrozumitelné shluky slov, jimiž se pak na webu baví národ, neboť Češi – nejenom Babišova oponentka, poslankyně Kovářová - jsou smějící se bestie. To jsou chvíle, kdy automat na fráze vzor B/B se vymkne kontrole programátora: Bez něj nedá dohromady jedinou souvislou větu. Přesně takový automat – jeden z historicky prvních pra-počítačů, zvaný Puzuk – vystupuje v Havlově hře Ztížená možnost soustředění (1968). Ani on nedá ránu bez svých konstruktérů, bez informací, které do něj vložili. A také on se co chvíli zadrhává a padají z něj bláboly, jako když se ten náš zasekne a opakuje posté větu o „kampani“.
Co se to stalo? To se náš původní Hugo Pludek po letech spojil s automatem z další Havlovy hry, u StB mezitím navázal užitečné kontakty, pak zbohatl a za své miliardy si koupil největší české mediální impérium a moc. Do jakých Havlových figur se ještě bude převtělovat? Můžeme hádat. Ale jestliže byl dramatik natolik předjímavý v uvedených dvou hrách, může nás uklidnit snad jedině to, že tou navždy poslední bylo Odcházení (rozuměj premiéra).