Opravdu nerad bych srovnával nesrovnatelné, a už vůbec nechci strašit (zvláště v době, kdy cílené probouzení strachu a následná nabídka záchrany skrze silného muže se staly vládní ideologií). Ale přesto, ta analogie se jaksi neodbytně nabízí sama, nemohu se jí zbavit.

Z úst premiéra i prezidenta zaznívá v těchto dnech více či míně podprahově, ale už i explicitně myšlenka, že máme být vděčni čínské straně (a zdejším pročínským oligarchům) za to, že v nouzi nejvyšší nám nezištně přispěchali na pomoc. A to s masivní, účinnou dodávkou prostředků ve válce s koronavirem. „Zatímco vy jste ve svém protičinském štvaní dělali všechno pro to, abyste tuto pomoc zhatili!“, řekl premiér na adresu Senátu a dalších kritiků skandálních zahraničně imperiálních i vnitrostátně genocidních praktik Říše středu vůči světu i vlastnímu obyvatelstvu. Jenže pravda se prý ukázala – teprve v nouzi nejvyšší poznáš přítele...

Ta myšlenka mi byla něčím povědomá. A jak by taky ne! Dnes Evropu sužuje koronavirus, před třiasedmdesáti lety, v létě osudného roku 1947, sužovalo Evropu katastrofální sucho. A následná neúroda budila paniku z rýsujícího se hladu. A i tehdy, v nouzi nejvyšší, přispěchal náš mocný bratr z Východu, Josef Džugašvili, s velkorysou nabídkou dodání chybějících vagónů pšenice – své dodávky obilí do ČSR jako okázalé přátelské gesto zdvojnásobil. „Tento sovětský útok na naše city“, psalo se tehdy v novinách zdaleka nejen komunistických, „je studenou sprchou pro protisovětské štváče, a pro správné lidi je to jako pevné podání ruky staršího bratra“.

Opět: v nouzi poznáš přítele... A všichni ti, co už tehdy poukazovali – sebevíc opatrně a v rukavičkách – na genocidní praktiky velkého bratra, byli náhle v ústech Gottwalda a jeho Ovčáčků a Prchalů zavrženými zrádci národa. Méně už se tehdy psalo o tom, že toto propagandistické gesto poskytl tentýž Stalin, který nám rok předtím rezolutně zatrhl již jednomyslně schválené připojení k Marshallovu plánu západní pomoci, jež by nás z nejhoršího dostala nepochybně také a účinněji, navíc demokratickou cestou.

Jak to s námi za pár měsíců poté dopadlo, snad nemusím připomínat.

Opakuji: nechci předkládat laciné analogie. Stalinovo Rusko není současná Čína (ani Putinovo Rusko). Babiš ani Zeman nejsou pouhou reinkarnací Gottwalda. Co je však s Gottwaldem spolehlivě spojuje, ba co se dnes v jejich ústech doslova opakuje, je pročínská (proruská) rétorika a demagogie, nestydící se parazitovat na krizi.
Jak že to zpívali Voskovec s Werichem?



P.S.: Dostal jsem čtenářskou reakci s mimořádně výstižnou dobovou karikaturou.