(Poznámky k neslavenému výročí)

Je tomu hezkých pár let, co jsem se v tehdy ještě nezávislých Lidových novinách názvem článku ptal čtenářů (a potažmo všech tuzemských médií): „Dostanou šanci i Švédské šance?“

Národní narativ – nebo pohádka?
V článku jsem si pochvaloval zvýšenou pozornost, kterou už tehdy česká média včetně televize zaslouženě věnovala tragédii Lidic. Letos ČT – podobně jako rozhlas - opět lidickou tragédii připomněla, přidala i Ležáky a další příběhy lokalit, jež jsou dodnes němými svědky brutalit dodělávající nacistické bestie, jež tato rozpoutala ještě v posledních měsících a týdnech války.

Ale už tehdy před léty jsem pečlivou pozornost, věnovanou tragédii Lidic a dalších míst hrůzy, stavěl do křiklavého kontrastu s takřka hrobovým mlčením (to slovo „hrobové“ je tu víc než namístě), jíž každoročně – včetně jubilejních let – věnují česká média jiným tragédiím, jež si sadismem i způsobem provedení poprav civilních obětí s těmi lidickými obětmi nezadá.

Jedna z nejstrašnějších se stala poblíž Přerova šest týdnů po konci války, tedy v době míru. Srovnatelný je počet bezmála tří stovek zastřelených civilních obětí, z toho 120 žen a 74 dětí od jednoho do třinácti let. Dětí nikoli zplynovaných, ale střílených zblízka do hlavy, často i v náručích matek. Byl tu ovšem, kromě řady jiných, i další rozdíl. Ta druhá tragédie se odehrála v režii československých velících důstojníků. Bezprecedentní krvavý masakr nemá v tomto případě na svědomí – jak zní dodnes oblíbený narativ o poválečných tzv. „excesech“ na německých civilistech – spontánní, i v jiných zemích častý výbuch hněvu běžných občanů nad předchozími zvěrstvy nacistů. Tento a další činy byly shora řízenou akcí uniformovaných vojáků. Nepáchala je neorganizovaná lůza, ale naše armáda, někde za součinnosti policie či Revolučních gard. Žádný dokumentární ani hraný seriál o této dlouhé krvavé sérii, jež také tvoří součást našich novodobých dějin, sérii, jakých máme, a právem, o nacistech nepřeberně, se pokud vím, u nás nechystá.

Tvrdá fakta
V noci z 18. na 19. června se na přerovském městském nádraží osudovou náhodou překřížily cesty dvou vlaků. V jednom seděli vojáci 17. pěšího pluku prvního československého armádního sboru, kteří se vraceli ze slavnostní pražské přehlídky (odkud jim ještě v uších zněly plamenné vlastenecké výzvy k „národní očistě“ z úst našich nejvyšších představitelů od Gottwalda a Beneše až po Prokopa Drtinu: „Musíte začít s vyháněním Němců ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zastavit. Každý z nás musí pomoci v čištění vlasti!“)

Vojáci se vraceli na místo své dislokace v bratislavské Petržalce. Ve druhém, náhodně projíždějícím vlaku, seděli naopak pouze civilisté: 265 německy mluvících Karpatských Němců, z toho zmíněných 120 žen a 74 dětí, úhrnně věk od 8 měsíců do 80 let. Ti se plni nadějí vraceli do svých rodných vsí v okolí obce Dobšiná, odkud byli nacisty po potlačení Slovenského národního povstání násilím vystěhováni do Protektorátu. Domů nikdy nedojeli. Byli totiž násilím vytaženi z vlaku, a to z iniciativy velícího armádního důstojníka, poručíka Karola Pazúra (bývalého člena Hlinkovy gardy, nyní důstojníka Obranného zpravodajství krvavého Bedřicha Reicina) a dvou poddůstojníků, pozdějšího majora Eugena Surovčíka (nomen omen?), vyšetřovaného v roce 1945 už za jiné násilnosti, a Bedřicha Smetany (vlastním jménem Friedrich Schmitzer), stíhaného po válce za zastřelení 80 jiných německých civilistů v Petržalce.

Následně byli německy i slovensky mluvící civilisté odvlečeni na nedaleké vyvýšené místo zvané Švédské šance v katastru obce Horní Moštěnice. Tam byli všichni, včetně nemluvňat a starců, do rána postříleni, okradeni a zahrabáni do vykopaného příkopu. Poručík Pazúr byl během následujících měsíců povýšen na nadporučíka, jeho pomocník Eugen Surovčík na majora, a řízení proti němu, stejně jako proti Smetanovi, pro „nedostatek důkazů“ a s přihlédnutím k Benešovu zákonu č. 115/46 zastaveno.

Zákon paradoxu
Na zásah Mezinárodního červeného kříže a dalších organizací, pod tlakem množících se dotazů a protestů ze zahraničí, včetně příbuzných popravených, stačily orgány činné v trestním řízení ještě před Únorem 48 věc začít šetřit (podobně jako byly, jakkoli polovičatě, šetřeny jiné případy, např. z Postoloprt či Levanic na Žatecku, kde bylo našimi důstojníky postříleno dokonce třikrát více dospělých civilních obětí, včetně tentokrát „jen“ 5 dětí). Mrtvoly od Švédských šancí byly exhumovány, muži a většina z následně zpopelněných žen a dětí hromadně pohřbena na přerovském hřbitově (od roku 1993 je zde pietní pamětní deska).

Dva ze tří masových vrahů v uniformě československé armády, jejichž sadismus lze přirovnat k sadismu K. H. Franka a jeho pochopů, sice, jak víme, trestu unikli, ale Karol Pazúr byl naštěstí po třech letech z iniciativy vojenského prokurátora dr. Antona Rašly odsouzen (nepomohlo ani to, že se i tento masový vrah odvolával u soudu na zmíněný, tehdy jako dnes nemravný Benešův zákon č. 115/46 o beztrestnosti činů, konaných po válce „ve jménu spravedlivé odplaty“). A na dotaz, proč vraždil i děti včetně nemluvňat, odpověděl: „Čo som mal s nimi robiť, keď sme jim postrielali rodičov?“)

Dostal 7 a půl roku, po odvolání mu sice trest byl v roce 1949 zvýšen, ale za necelé tři roky, v roce 1952, ho jeho soudruh Gottwald propustil na amnestii. A za další tři roky podle neomylného zákona našich dějin, totiž zákona paradoxu, pro změnu putoval do vězení sám statečný prokurátor Rašla. Pazúr, agent StB, se stal mezitím významným funkcionářem slovenské sekce Svazu protifašistických bojovníků – a až do své předlistopadové smrti spolehlivou oporou předlistopadového režimu. Co dodat?

To oni!
Nejde mi vůbec, jakkoli se ta paralela nabízí, o laciné srovnávání čehokoli s čímkoli, ale o „pouhou“ pietní připomínku, prostou úctu k zavražděným. A o obranu proti cílenému gumování paměti a populistickému nadbíhání národoveckým náladám „široké veřejnosti“, k nimž nemá žádná veřejnost na světě, nikdy daleko. A média? Ačkoli je tu dnes už bohatá historická literatura (František Hýbl, Tomáš Staněk, Jiří Padevět aj.), našich médií jakoby se událost netýkala.

Ačkoli má ČT už dvě desítky let v trezoru seriózní dokument Jany Hádkové Masakr na Švédských šancích, ve výročních dnech a týdnech tragédie jej marně vyhlížím. Přednost má ten večer Lotrando a Zubejda, Pusinky či soudružka Jílková. Po nekonečné sérii válečných cyklů, sycených stalinistickou propagandou, ČT programově upřednostňuje utrpení způsobená jinými („to oni“) před utrpením způsobeným jiným. S jedinou čestnou výjimkou pietních aktů, organizovaných pravidelně ve dnech tragédie obětavými Přerovany na místním hřbitově i na místě činu, na otázku v titulu staršího článku musím bohužel, jako každoročně, odpovědět opět záporně...