(Poznámky k jedné „kulturní válce“)

Knihu Jana Nováka podle jeho obhájců odmítají a) neomarxisté, historičtí revizionisté a ultra- levičáci, b) zaměstnanci Babišovy mediální divize Agrofert, zvané MAFRA: („Lidé, kteří zuřivě brání Kunderu před legitimní kritickou analýzou, mlčí před skandály českého premiéra, mnozí se od něj navíc nechávají platit“, Pavel Šafr), c) „studenti akademika Rzounka, který šel na literaturu s marx-leninským napalmem“ (Jan Novák); zatímco on, Jan Novák „má bakaláře a magistra na univerzitě, kde studoval Kurt Vonnegut.“ (mimochodem, určitě větší levičák než celý Kundera), d) hlídači spisovatelovy nekritizovatelné „ikony“ a konečně e) blíže nedefinované „citlivé duše“ z řad intelektuálů.

Místopřísežně prohlašuji, že 1) nejsem zaměstnanec Babišovy fabriky na lži, k nimž nemlčím a soustavně o nich píšu. 2) Nejsem ani – podobně jako není Karel Steigerwald, Karel Hvížďala, Petr Fischer, Jana Machalická, Pavel Kosatík či Jan Lukeš - ultralevičák, neomarxista či odchovanec sekyrníka Vítězslava Rzounka. 3) Dnešní historický revizionismus „pullmanovců“ či „velekněžky relativizace“ komunismu Muriel Blaive považuji za podobnou, jen sofistikovanější hanebnost, jakou je tzv. osvětimská lež. 4) Pěstování ikon není můj program. A přes to všechno Novákovu knihu považuji za obrovský, píárově nabubřelý paskvil. Kam se mnou?

Byla jste jeho milenkou?
Že bych byl přece jen „citlivá duše“? Nevím, ale jsem-li na něco citlivý, pak na každý mediální humbuk. (A z této perspektivy Kunderu a jeho dílo už půlstoletí čtu, a mám pochopení pro jeho marné sisyfovské pokusy o izolaci od dotěrné veřejnosti a od jejích banalizujících interpretací.) Zvláště jsem citlivý na humbuk „imagologů“ a „paparazziů“ kolem každé prázdnoty.

Ač Paparazzo byl původně fotograf z Felliniho Sladkého života, slovníkové definice okřídleného pojmu („drzý, vtíravý novinář, vkrádající se do soukromí žijících populárních osob a pořizující bez dovolení jejich snímky“) mohou kupodivu sedět, jak dokazuje Novák, i na spisovatele. Místo „snímků“ se jen s chabě skrývanou rozkoší vkrádá do soukromí žijící osoby, převážně prostřednictvím svodek a záznamů intimit z kuchyně StB. A vlastně tytéž obsahy doluje i z „doličných“ svědků (jen výjimečně vydoluje skutečný objev, jakým jsou některé neznámé rozhlasové hry z počátků normalizace, podepsané krycím jménem Vadlejchová). Od jedné z desítek zpovídaných, která svou výpověď v knize vůbec nepoznala a vyslovila podezření, že si záznam rozhovoru spisovatel snad ani nepřehrál, vím spolehlivě, že Novák standardně zahajuje „odvážný“ investigativní rozhovor o Kunderovi otázkou: „Byla jste jeho milenkou?“ A když dotyčná nebyla, pokračuje: „A znáte některé z jeho milenek?“ Je-li to pravda (a nemám důvod svědkyni, jíž Novák uvádí jako jeden ze svých zdrojů, nevěřit), takto by nepostupoval „odvážný biografista“, za jakého ho vydávají jeho „imagologové“, takto by postupoval prasácký paparazzi (a doufám, že jím p. Novák není). Jenže....

Mám před sebou dva snímky z roku 1969, na nichž vidím Kunderu přistiženého objektivem: Na prvním snímku musí přerušit své rázování, zjevně na úprku před kamerou, udiveným protipohybem hlavy, na druhém se opět nevrle otáčí na kameru. Tak by popsal situaci nezúčastněný pozorovatel – ne tak náš paparazzi. Ten pod snímky napíše: „Budoucí francouzský spisovatel pózuje pro kameru.“ Chce ho vidět jako pozéra, exhibicionistu a narcise, a tak ho vzdor realitě do té role vecpe.

Jedna paní povídala
Z prostého faktu, že Kundera přednášel, sugeruje Novák hned v úvodu představu „autoritáře“ se zálibou v mluvení „svrchu dolů“, „z katedry“ (čímž dojemně souzní s estébáckou přezdívkou Kundery z dílny StB: Elitář). Tím ovšem mimoděk prozrazuje, že o neakademické povaze těchto přednášek ve sledovaném období, atmosféře tehdejší FAMU i Kundery samotného, navzdory 900 stranám tlustospisu, vlastně neví nic. Pochybná je už základní Novákova „badatelská“ metoda. Ta považuje spisovatelovo dílo nikoli za jedinečnou, ničím nenahraditelnou výpověď o vnitřním i vnějším světě, nýbrž za doličný materiál, jak někoho usvědčit. Hledat v literárním díle pouhý materiál k obžalobě, to nemůže končit jinak než blamáží. A to navzdory některým brilantním detailům či obrovské píli při shromažďování „indicií“.

Novák vládne lehkým publicistickým perem i paparazziovskou úporností, s níž vydrží vyslechnout „hafo“ svědectví z první, druhé i padesáté ruky. Jeho práci s prameny popsal už Jan Lukeš na příkladu dvou komplementárních statí „Můj přítel Kundera“ a „Můj přítel Jireš“, jež mu poskytl: Jednu vytěží Novák v knize sedmkrát, druhou, pro Kunderu a jeho vztah k Jirešovi pozitivní, čtenářům utají. Namísto toho se spolehne na svou oblíbenou metodu, jedna paní povídala. Z obrovského množství zdrojů (i „zdrojů“) vytěží nakonec žalostně málo. Nedokáže přečíst, sám ji nemaje, Kunderovu ironii, intimní hovor i záměrné spisovatelovo matení estébáků považuje za nemravnost, což mu nebrání to pak vydávat za autentický Kunderův názor (třeba na Václava Havla).

Novákovi schází nejzákladnější předpoklad k psaní jakékoli monografie: pochopení a vhled do portrétovaného. Do jeho způsobu myšlení, psaní, veřejného působení a koneckonců i způsobů a nezpůsobů jeho žití. Bez tohoto předpokladu vznikne buď, a to pod slupkou jakéhokoli žánru, nekritický paján (Forman, Zátopek, Mašíni), nebo karikatura, paparazziovský pamflet.

Páření a drhnutí bez oleje nasucho
Katastrofou je Novákovo diletování v divadle. Budu se tématu věnovat podrobněji v Divadelních novinách, takže jen telegraficky. Novák považuje Kunderovu dramatiku za méněcennou, pohánějí ji prý stejné psychické motory jako Směšné lásky, „ovšem Kundera je spouští nasucho, bez oleje svých literárních kouzel, a podobně jako u filmových scénářů to drhne, dře a skřípe“. Přitom dle Nováka „slabá“ Ptákovina, po úspěšné liberecké a pražské premiéře, byla hitem sezóny 1968/69 a hrála by se, nebýt zákazu, jistě dál (ostatně v pražském Činoherním klubu se dává od r. 2008 dodnes!). Nepopiratelným domácím i zahraničním úspěchem byly v sezóně 1962/63 Majitelé klíčů. Uvedené hned v patnácti divadlech, jen v Národním v Krejčově režii se hrály 111x, což byl rekord této i předchozí sezóny (hrály se vícekrát než legendární Krejčův Romeo a Julie). U této hry metastázuje Novákova metoda skrze fiktivní postavy hry usvědčovat autora z padoušství – zde dokonce z jeho skrytého úmyslu zabít svou první ženu. Ve hře se prý „páří tři styly“. Novák, v domnění, že usvědčuje Kunderu ze lži, lže sám o údajných premiérách Ionesca Na zábradlí: účelově je posunuje o čtyři roky. Plete si klíčový vražedný nástroj. Z neznalosti ohlasů plácá nesmysly o tom, že integrální součást hry - „Vize“ - jsou zbytnou konvencí, „o nichž se v tisku vůbec nepsalo“ (domácí úkol pro p. Nováka: Vostrý: Konfrontace, Divadlo, červen 1962; tamtéž Moudrost formy, říjen 1962, aj.).

A jednu z nejreprízovanějších her české historie, Kunderovu autorskou variaci na Diderotova Jakuba fatalistu (nasbírala v Rajmontově režii od r. 1975 za patnáct let 223 repríz, následují stovky repríz pod názvem Jakub a jeho pán v Divadle bez zábradlí – v úhrnu vydržel evergreen na scéně 44 let) vůbec za původní Kunderovo autorské dílo, překračující meze předlohy, nepovažuje. Tři kusy, tři absolutní sukcesy umělecké i divácké, podle autora „drhnou nasucho“. Tak nevím, kdo tu víc drhne – Kundera nebo Novák?