(Neautorizovaná recenze o čtyřech dílech a jednom Dovětku)

Stalinská paranoia

U Nováka, a tím už veškerá podobnost s Horákem končí, je voyerismus jako základní metoda mnohem odpudivější. Intimní momentky i důvěrné informace o Kunderovi a jeho ženě Věře, jimiž knihu napěchoval, Novák nahlíží skrze šmírácké ucho StB (dalším „zaručeným“ zdrojem jsou erotická vytahování (jedena)devadesátiletého významného psychologa, kdysi režimem šikanovaného, ale hlavně rujného druha Kunderových erotických hrátek, jehož Novák při svých 16 (!) návštěvách v jeho bytě hyenisticky pronásleduje doslova až na smrtelnou postel roku 2019). Což všechno poznamenává i placatě reportérský, „paparazziovský“ jazyk knihy.

Bulvarizující názvy kapitol, jako OKOUSAL PŮLLITR, ŠOK V LÁZNÍCH, „NAHÉ MASO“, KONEC PROSTOPÁŠNÍKA, PIČULÍKOVÁ, LITERÁRNÍ OBCHODNÍK, U VOLANTU DĚJIN, ELITÁŘI JEDOU DO SVĚTA, používání „zajímavých“ slov, jejichž skutečný význam autor nezná - „adaptér“ místo „adaptátor“ (na to už poukázal Jan Lukeš), opakování vět, odstavců a stále stejných příkladů (vytržený citát z rozhovoru s kanadským novinářem Bironem, v knize pro jistotu rovnou 2x na s. 15 a 143, abychom si tuplem všimli, že Novák nemá ždibec smyslu pro ironii; nesčetněkrát v knize opakuje i Kunderovu metaforu, bez přečtení její ironie, o volantu dějin).

Svými mantrami nás autor jak zaseklá deska v posledních měsících oblažoval v nesčetných mediálních promo-výstupech. Je tedy vtipné, že právě notoricky perseverující Novák vytýká Kunderovi vykrádání sebe sama, břevno ve vlastním oku nevida. Kniha se hemží – jak to dělají komerční média, aby natáhla pozornost posluchače a získala čas na reklamu – upoutávkovými mezivětami typu ale k tomu se vrátím; o nichž bude řeč později; za Kunderovým přestupem vězela i jiná zkušenost, ke které se ještě dostanu; k divadelnímu uvedení se ještě vrátím; za okolností, ke kterým se vrátím apod.

Horší je, že po vzoru paparazziů vkládá Novák mezi Kunderovy věty či věty svých svědků vlastní manipulativní komentáře. Zpovídá například Kunderovu pubertální lásku a dovídá se: v něm to teda vřelo, ale on byl tichej, nikdy to neřek, ale mně to bylo jasný. Maminka to cítila taky a varovala mě před ním. Paparazzi v Novákovi okamžitě zavětří: A co bylo to, co v něm vřelo, co vlastně cítila? Jelikož však nedostane dostatečně senzační odpověď (Byl rozporuplnej, ve všem viděl hned několik možností. s. 92 - 93), dosadí si ji sám: Cítila, že Kundera neměl ženy rád (tamtéž). Nic takového ovšem svědkyně neřekla. Stejně jako Kundera nikdy neřekl, ani na napíchnutém telefonu, že manželka Věra mu bude v cizině přítěží - to jen paparazzi takto vyhodnotil zprávu o její jazykové nepoužitelnosti, protože nezná francouzsky (s. 752).

Ozvala se mi i jiná Novákova „zaručená“ svědkyně, kterou uvádí jako zdroj s časem i místem kavárny, v níž probíhal výslech. Podle ní si snad Novák ani nahrávku nepřehrál. Nejen že uvedl věci, které nikdy neřekla, protože se prostě nestaly, ale zarazilo ji, že hned první, zřejmě pro paparazziho standardní otázka zněla: Byla jste jeho milenkou? A když odpověděla záporně, následovalo: A nevíte z vašeho okolí o některé? Protože ani na to nedostal kladnou odpověď, svědkyně (která očekávala, že se bude mluvit o Kunderově díle), se po chvíli zvedla - a pak se v knize nestačila divit.

Jindy zase vloží Novák doprostřed citovaného Kunderova textu návodný komentář, jak ho číst. Líčí třeba spor tradicionalistů s modernisty o slavnostní oponu brněnské Janáčkovy opery, kde Kundera typicky dobovými strategiemi hájí metaforičnost návrhu na motivy Lišky Bystroušky proti nomenklaturnímu šéfovi, který oponu i její obhájce považuje za nepřátelské straně a lidu. Podle Kundery nomenklaturník nechápe, že právě světonázorové prozáření vytvořilo tu z tématu obvykle idylického naprosto neidylickou báseň. Jenže Novák vloží Kunderovi do věty vysvětlení pro nedovtipné, polopatistickou hranatou závorku: právě světonázorové [marxistické] prozáření (s. 390).
Kámen úrazu je Kundera stalinista. Tuto nálepku lepí Novák Kunderovi na čelo vždy a všude, v nadpisech i uprostřed kapitol (než ji od poloviny šedesátých let vystřídá stejně stupidní, protože neadekvátní šuplík reformní komunista).

„Stalinistická“ není jen poema o Fučíkovi (u ní Novák samozřejmě smlčí její kristovské podobenství) a první dvě básnické sbírky. Čtenáři utají, že už první sbírka byla fundovaně ceněna, že jako první signalizovala průbojné polemické zaměření nastupující mladé básnické generace proti schematismu tehdejší poezie (Havel / Opelík: Slovník českých spisovatelů, 1964). A u druhé sbírky, Monology, 1957, zamlčí, že její druhé vydání bylo – stalinistickou? – censurou zakázáno a čekalo na vydání sedm let. Stalinistická je samozřejmě i Kunderova dramatická prvotina Majitelé klíčů (1961), ač je po raketovém domácím i zahraničním sukcesu na Západě vydávána za „důkaz tání“ v ČSR (Dietrich Kramer: Tání v Praze, Göttinger Presse, 1963). Stalinistické jsou všechny Kunderovy články a projevy. Novák vlepí oblíbený cejch Kunderovi na čelo i po odhalení Stalinových zločinů, kdy významově přetočí v opak Kunderovu deziluzi z jeho návštěvy v SSSR: Člověče, říká údajný stalinista příteli Uhdemu, já si přivážím zásadní pochybnosti, jestli říjnová revoluce náhodou nebyla nejstrašnějším zločinem 20. století (s. 281). Ha, zavětří okamžitě inspektor Clouseau na stopě Džugašviliho, co když cesta do Stalingradu nebyla zklamáním pouze - pro stalinistu v Kunderovi?! A máme ho! Vždyť SSSR právě prožíval své nejliberálnější období, vězňové se vraceli z lágrů. Tady si Novák zase plete Kunderu se Zdeňkem Nejedlým nebo Václavem Kopeckým.

Čím dál knihu čteme, tím víc tato nálepka, nadužíváním sémanticky vyprázdněná, ztrácí jakýkoli smysl, až posléze nabydeme jistoty, že autor neví, o čem mluví. Vždyť platila-li by ona nálepka pro Kunderu, musel by za stalinistickou označit téměř celou českou oficiálně vydávanou „velkou“ literaturu let 1948 – 55, od Nezvala, Halase, Biebla, Olbrachta, Hrubína, Závady, Kainara, Procházky až po Šiktance nebo Šotolu.

První podmínkou kritického myšlení, k němuž by se Novák hrozně rád hlásil, je schopnost rozlišovat. Kdyby jí byl nadán, musel by za opravdové stalinisty považovat Ladislava Štolla, Josefa Rybáka, Jana Kozáka, Václava Řezáče, Ivana Skálu, Stanislava Neumanna, Jiřího Taufera, Jaroslava Pokorného, Miroslava Kouřila nebo Jiřího Hájka, avšak nikoho z výše jmenovaných. A už vůbec ne Kunderu! Toho Kunderu, který řadu právě jmenovaných stalinistů tvrdě napadal (O sporech dědických, 1955, aj.). Tím se podle dalšího Clouseauova skandálního odhalení pouze vlamoval do otevřených dveří (s. 238). Nepřál bych Novákovi v roce pompézního vztyčení Stalinova monstra na Letné tyto otevřené dveře prožívat na vlastní kůži.

Další Novákovou nálepkou na bídákově čele je narcismus. Aby to dokázal, uchyluje se k nepravdám, jež ukazují buď zlovůli, nebo nedovzdělanost. Tvrdí, že zejména ve svém pozdním psaní Kundera většinou cituje jen Kunderu, zřídkakdy se odvolává na klasiky, nikdy však nejsou vyvoláni Kunderovi současníci. Proč? Aby se citováním současníků nesnížil na úroveň ostatních a neubral na své vlastní výjimečnosti? (s. 241, podtrhl VJ). Takže pro Nováka, redaktory knihy i pro čtenáře jen telegraficky. Kundera opakovaně uvádí jako exempla díla těchto současníků: Philip Roth, Carlos Fuentes, Gabriel Garcia Márquez, Alejo Carpentier, Salman Rushdie, Gillese Delouze, Samuel Beckett, Vladimír Nabokov, Danilo Kiš, Ivan Blatný, Josef Škvorecký, Věra Linhartová, Bohumil Hrabal (o tom posledním při vzpomínce na sedmdesátá léta česky a pět let předtím francouzsky napsal: Jaká absurdnost mluvit o kolaboraci, když duch Hrabalových knih, jejich humor, jejich představivost jsou naprostým protikladem mentality, která nám vládne... Jediná Hrabalova kniha udělá větší službu lidem, jejich svobodě ducha, než všechna naše protestní gesta a proklamace!, Zahradou těch, které mám rád, 2014, s. 68).