(Neautorizovaná recenze o čtyřech dílech a jednom Dovětku)

Dělal jsem to nerad

Zjišťoval jsem při čtení estébáckých záznamů z Kunderova intimissima se vzrůstajícím překvapením, že Novák se s nimi v hodnocení spisovatele často shoduje („ELITÁŘ“, pokrytecký Kundera, s. 812). Objevuje v tom svinstvu důkaz o „skutečném životě“ i „skutečných názorech“ svého sledovaného objekta (např. názory na Havla, Kohouta, na disent i na Husáka). Vůbec nerozlišuje, co říká oběť pro „ucho“, a co si skutečně myslí. Novák nám opakovaně sugeruje, že Kundera se s disidenty vůbec nestýkal, distancoval se od nich – přitom však si protiřečí jak v textu (kde uvádí několikerá setkávání se sledovaným Karlem Kosíkem, s Jaroslavem Šedivým, Jiřím Ledererem, Miroslavem Galuškou nebo Pavlem Kohoutem), tak ve fotografické příloze, kterou tvoří mj. i estébácké záznamy Kundery s disidenty (např. se sestrou záhy vězněného Ladislava Lise Boženou). Ale pod fotografii s Kohoutem – aby si snad čtenář nemyslel, že Kunderovi šlo o něco jiného, než o peníze - připojí Novák „estébácký“ popisek: Na Hradčanském náměstí se Kundera radí s Pavlem Kohoutem o tantiémách ze zahraničí. (Tady aspoň vzdáleně vychází z jedné vzpomínky Kohouta; o čem se však dle dalšího záznamu z r. 1974 „ELITÁŘ“ baví s „DIALOGEM“ - Kohoutova estébácká přezdívka - zatím náš inspektor neobjevil.)

Paradoxem je, že si Kundera tento truchlivý osud sám předpověděl. V souvislosti s posrpnovými estébáckými nahrávkami spisovatele Jana Procházky, jež ho měly před televizním národem zdiskreditovat, napsal, že se to režimu málem zdařilo. Protože v soukromí člověk říká bůhvíco, mluví špatně o přátelích, říká hrubá slova, není vážný atd. (Taky nevím a nepřeju si vědět, co říká právě teď doma Novák tomuto mému textu). A tak se hněv veřejnosti namísto k Procházkovi časem obracel proti estébáckým metodám vykrádání soukromí, proti zveřejňování intimity druhého člověka, které kdyby se stalo zvykem, nám dává vstoupit do epochy, kdy je ve hře přežití či zmizení individua. (Nechovejte se tu jako doma, příteli, 2006, s. 53 a 55). Jak tak sleduji posun v hodnocení Novákovy knihy, postavené tak okatě na stejných praktikách, totiž posun k větší kritičnosti, pro ublíženého Nováka ovšem k větší hysterii, zdá se mi, že Kundera napsal na Novákovu badatelskou metodu jakousi předčasnou zdrcující recenzi.

Novák si, pravda, alespoň navenek jistou pochybnost nad svými zdroji z Bartolomějské připouští: Dělám to nerad a s nechutí. Toto považuji za nejpokrytečtější větu z celé knihy. Je věrohodná asi tak, jako když Leonid Iljič Brežněv blahé paměti přesně stejnými slovy tvrdil, že jen nerad zavelel v srpnu 1968 k invazi do Československa.

Nenávist k „objektovi“ Nováka oslepila natolik, že v hodnocení Kunderovy tvorby často souzní nejen s estébáky, ale i s marx-leninskými ortely z úst skutečných stalinistů (Jiří Hájek). Novák se dovolává Hájka například u Kunderova slavného projevu na IV. sjezdu spisovatelů, který v roce 1967 rozzuřil celé komunistické politbyro. Novák s neskrývaným potěšením cituje, jak Hájek, tento prý zdatný rétor (ve skutečnosti mumlal a trpěl neurotickým tikem) zničil Kunderu metaforou vaudevillové skici dvou komiků v baloně (Novák nepozná, že jde o citát skeče, nikoli skici, z Vest pocket revue) a baví se náramně spolu se stalinistou Hájkem tím, jak do prádelního koše umístí Milana Kunderu. Ten s oslnivou lehkostí žongléra-iluzionisty odepsal z historie obou našich literatur celých předchozích třicet let (s. 514; v podstatě totéž jako Hájek říká svými slovy sám Novák už předtím na s. 504). Tím prý Hájek odkryje nekonečnou řadu rozporů v Kunderově projevu, načež vzhledem ke Kunderově intelektuální marnivosti musel jeho krevní tlak při Hájkově projevu vystoupat do balonových výšin (s. 515). Novák je opravdu úžasný stylista, stejně jako Hájek. A soulad stalinisty a antikomunisty je až dojemný.