(Neautorizovaná recenze o čtyřech dílech a jednom Dovětku)

Dovětek ve věci „editora“ a „objekta“

Chápu, že takto objemný svazek je krajně obtížné uredigovat. Přesto u některých faktografických lapsů – včetně zmíněné záměny vražedného nástroje nebo nepravdy o tom, že Kundera pozdních prací nikdy necituje současníky – je s podivem, že je „nevychytal“ ani vyhlášeně pečlivý redaktor Michael Špirit (1). Malou pohromou je rejstřík – zajímá-li vás třeba filmolog Pavel Taussig a nalistuje-li příslušnou stránku, naleznete kupodivu členku ÚV KSČ Jarmilu Potůčkovou-Taussigovou. Zatímco Milan Uhde, ač v knize nejednou citován, z rejstříku zmizel úplně – snad aby se nepřišlo na opakující se záměnu křestního jména jeho prvé ženy, jež tudíž z rejstříku vypadla taky. Jsou to proti jiným nehoráznostem asi prkotiny. Ale nevím, proč nikoli levnou publikaci nemohli redaktoři opatřit aspoň erraty. Snad měli obavy, že by i tak obézní kniha překonala magickou tisícovku stran...

Kundera, jak nedávno řekl Milan Uhde, podnikl ze všech českých spisovatelů snad nejradikálnější možné gesto vůči svému ranému dílu i politickému smýšlení (sám bych se z pohodlné sesle roku 2020 neodvažoval soudit, co z toho bylo opravdové smýšlení, a co byl v časech, kdy kolem spisovatele padaly hlavy, obyčejný lidský strach). Kundera své rané postoje ani básně dodatečně nevysvětloval a neomlouval, jako desítky jiných, válkou či okupací, prostě je vnitřně zreflektoval a následně vytěsnil. Což, jak víme od Junga, do důsledku nelze. A Novákova kniha, jakkoli problematická, je toho bumerangovým důkazem. Důkazem marnosti každého potlačování stínu, jež je přímo úměrné šanci, že dříve nebo později nám ten stín v paskřivé podobě vrátí nějaký Mefisto i s úroky (velký spisovatel má jen tu smůlu, že jeho Mefisto je jen pohádkově jednostrunný čert, u něhož hledat ambivalenci dobra a zla by bylo marné).

Kunderovo zavržení odnesly nejen Monology, Majitelé klíčů a donedávna i Ptákovina, ale odnesla je, přinejmenším v románu Život je jinde, poezie jako taková. To je další Kunderův omyl. Ale na druhé straně tomuto radikálnímu zavržení a předchozímu vnitřnímu zreflektování vděčíme, že spisovatel v druhé půli života našel své nutkavé životní téma, téma polyfonie nepřevoditelných pravd románu a naopak zhoubné mediality každého zjednodušení, každé ideologie, náboženské, (neo)liberální, (neo)marxistické či (neo)nacionalistické, téma globálně akceptovaného teroru mediality. A právě z této perspektivy už více než půlstoletí Kunderu čtu. A mám lidské pochopení pro jeho marné sisyfovské pokusy o izolaci od „paparazziovsské“ veřejnosti a jejích banalizujících interpretací. Jen o něco menší pochopení mohu nacházet pouze pro způsob, jakým se Kundera postavil ke kauze Dvořáček (je-li tedy ta chatrně doložená kauza pravdivá). Také já jsem čekal na několik osvobozujících vět typu - netušil jsem, jaké následky přinese jedno banální oznámení kufru na ubytovně, za níž jsem ručil, navíc v hysterické atmosféře, jíž jsem také podléhal; a nemohl jsem ani vyloučit provokaci (což připouští v závěru i Kunderův samozvaný vyšetřovatel). A nezamýšlených následků tohoto oznámení lituji. Tyto věty od Kundery, pokud vím, nezazněly.

Ale na druhé straně mne daleko víc popuzují popsané vyšetřovatelské metody, nálepky a jazykové manipulace - i v interpretaci této kauzy. Jestliže je popsána (Václav Bělohradský: Už popis je předpis) jako Kunderovo udání agenta: kdyby totiž mladý student a zapálený stalinista, jak jej ve falešné záměně s románovou postavou líčí Novák, věděl, o koho jde, pak by to tam uvedl. A bylo by to černé na bílém v protokolu.

Kunderu a jeho dílo, které by mělo být podle spisovatele vždy chytřejší než autor, je nutno vidět samozřejmě kriticky, nikoli kulticky. Ale k tomu je třeba dílo nejdřív pochopit a pak teprve kriticky uchopit. To Novák, se svými primitivními pátračkami po „indiciích“ nedokáže. Schází mu pro to základní předpoklad pro psaní jakékoli mono- či biografie: vhled do portrétovaného. Kritický portrét si jistě Kundera zasluhuje, a je velká škoda, že se ho v této knize nedočkal.


(1) Namátkou: redaktorku Jitku Uhdeovou zaměňuje Novák opakovaně za Janu Uhdeovou; za 1. tajemníka strany mylně vydává v r. 1949 Klementa Gottwalda; Hrubínův výrok o tom, že psát verše není hodno dospělého muže, Novák přisuzuje Kunderovi, ač ten jej pouze přiznaně cituje; premiéry Ionescových dramat se nekonaly Na zábradlí před napsáním Majitelů klíčů, takže podle odhalení Clouseaua z nich opisoval, nýbrž více než dva roky po premiéře; není pravda, že dramaturg Václav Havel odešel ze Zábradlí mezitím, co se tu hrála od května 1969 do ledna 1970 Ptákovina, nýbrž je pravda, že odešel už rok předtím; a už vůbec není pravda, že mladá teatroložka Naďa Dvorská psala o [téže] inscenaci diplomovou práci (nic takového nepsala). Novák v knize opakovaně šíří v odborné literatuře dávno vyvrácený blud o aristotelských jednotách. A nerozpoznaným plagiátem je pointa poslední kapitoly před Epilogem a vlastně i pointa celé knihy, kdy si bez udání autora Novák přisvojí Seifertův výrok na tváři lehký žal a hluboký v srdci smích.