„Ten, kdo všechno slíbí, nedodrží nic a každý, kdo příliš slibuje, se ocitá v nebezpečí, že užije špatných prostředků k tomu, aby svůj slib splnil, a tím se vydává na cestu ke katastrofě. Neustálé rozšiřování státní péče je jistě na jedné straně velmi pěkné, ale na druhé straně je to jedna z největších povážlivostí, protože člověka připravuje o individuální odpovědnost a produkuje infantily a ovce“ (C. G. Jung, 1946)

Vyvedu národy z krize!
Když jsem četl citované řádky, nevěřil jsem, že čtu pětasedmdesát let starou analýzu vzestupu diktátora i příčin katastrofy, do níž uvrhl svět. Natolik mi ty úvahy svým obecným přesahem připomínaly rétoriku autoritářů dnešních, zejména tuzemských. I oni sázejí na osvědčenou strategii: využít krize, národ nejprve k smrti vyděsit, pak se pro něj obětovat a prohlásit: „Já přebírám zodpovědnost!“ A Jung skrze tuto ošemetnou, nám i dnes povědomou větu varuje, že ten, kdo nám chce odebrat zodpovědnost, může být podvodník. Cestou do pekel je v časech krize vzrůstající očekávání od státu a spoléhání na něj, protože „pak je národ na nejlepší cestě k tomu, aby se z něho stalo stádo ovcí, které čeká na pastýře, až je vyžene na pastvu“. Jenže, varuje Jung, „pastýřská hůl se brzy promění v železné pruty a pastýři ve vlky“ (tamtéž).

Jungův text naštěstí pokračuje inspirativním receptem „jak z toho ven“: „Musíme se s snažit zachovat občanovi sebezáchovný instinkt za všech okolností, neboť jakmile je člověk jednou odtržen od živných kořenů svých instinktů, stává se hříčkou všech vichrů“. A v klinické diagnóze pochybných pastýřů typu Hitlera, Göringa, Goebbelse či Mussoliniho Jung rozpoznává vědomě nereflektovanou chorobnou lhavost (pseudologia phantastica). Totiž „takovou formu hysterie, která se vyznačuje zvláštní schopností věřit vlastním lžím. Takoví lidé mají zpravidla po jistou dobu pronikavý úspěch, a proto jsou společensky nebezpeční.“ Jakoby měl v tu chvíli ve své ordinaci Miloše Zemana nebo Andreje Babiše.

Nic nepůsobí tak přesvědčivě jako lež, které mluvčí v tu chvíli sám věří. A zítra bude stejně přesvědčivě věřit v její opak, neboť splynul se svou personou („maskou“) zachránce. „Vyvedu naše národy z krize!“, volal téměř v každém svém projevu na prahu normalizace Gustáv Husák po svém uchvácení vrcholných státních a stranických funkcí. Krátce poté, co ještě v roce 1968 stejně přesvědčivě česko-slovensky volal: „Alebo budem s Dubčekom stať, alebo s ním padnem!“ - a nepadnul potom dvacet let, smeten teprve listopadem 1989.

Vzkaz pro ovce
Psychopati tohoto typu, jež jako včely med přitahují nejvyšší funkce ve státě, mají kromě chorobné lhavosti i schopnost vyvolat v život dávno zasuté archetypy (ty Jung definuje mj. jako vyschlá koryta, připravená po každé katastrofě znovu pojmout a regulovat strhující proud). Nevědomé praobrazy a pravzory chování, jež jsou silnější než reflektující vědomí. Archetyp zachránce, vůdce, laskavého otce, který 24 hodin, zatímco my spíme, pracuje za nás. Nevzpomínám si na jediný televizní záběr Andreje Babiše přicházejícího na zasedání, kde by si nenesl jako vzkaz svým ovcím v podpaží nebo nabité tašce snad dvacetikilové materiály: i když je možné, že jde o lejstra skutečná, v každém případě je těžko kdy v tom množství na zasedání použije. Fungují tedy jako „atrapa“ pro kameru, zástupná znaková rekvizita nadlidské pracovitosti a oběti.

Zatímco vůdcové splývají s personou zachránce, stávají se „kolektivní pravdou“, což je ale podle Junga vždy „začátek konce“, nejbližšímu okolí, jež se hřeje v jejich stínu, bývá ledacos odpuštěno (alkohol, zbohatlictví, chrochtání u koryt, ohýbání zákonů, podvádění státu i Evropy). Jung píše: „Göring byl populární pro své slabosti, o jeho zločinech chtělo vědět jen málo lidí. Goebbelse lidé trpěli, poněvadž k úspěšnosti podle určitého názoru patří i lhaní, protože úspěch dle téhož názoru ospravedlňuje všechno.“ (podtrhl VJ). V aktuálním čtení Junga bychom mohli pokračovat donekonečna, vraťme se však k naší realitě.

Nevědomá volba totality
Kdyby zítra, nedejbůh, dejme tomu Petra Fialu, Jana Hamáčka, Markétu Pekarovou či Ivana Bartoše přejelo auto, budou ODS, ČSSD, TOP O9, i Piráti nejspíš existovat dál. Totéž platí o dalších stranách (Lidovci, STAN aj.). A obávám se dokonce, že kdyby pandemie skolila soudruha Filipa, i tak budou komunisté, rozkročení mezi revizionistické „Dolejšovce“ a stalinistické „Skálovce“, strašit na scéně dál.

Kdyby však zítra workoholismus zdolal Andreje Babiše (nebo kdyby skončil kvůli dotačním podvodům – jako pravděpodobně každý jiný smrtelník – ve vazbě), pozítří přestane jeho hlasovací jednotka ANO existovat. Na rozdíl od jiných stran v ní nenalézáme ani pod lupou žádné ideové tříbení či názorové frakce (rozpory typu Novotný – Zahradil nebo Dienstbier – Hašek jsou tu z definice vyloučené!). Samostatně uvažující osobnosti jsou ve firmě k nepotřebě. Ministři, čelní stranící a ostatní zaměstnanci Babišovy firmy, s mediálním impériem v zádech a v úzkosti, zda se slůvkem neodchýlí od šéfovy, pravda, dost vrtošivé linie, už tři roky disciplinovaně papouškují a strojově prohlašují jeho názory a zájmy.

Nechci lacině srovnávat nesrovnatelné, i když mě k tomu zprvu vybízel už nejapně zvolený název (za okupace znamenalo hnutí ANO fašistickou Akci Národní Obrody), ale přesnější, politologicky neutrální zkratku pro autoritativní stranu jednoho muže, než je fýrerprincip, mě bohužel nenapadá.

Pomůžeme-li si naposledy Jungem, pak už přes tři roky setrvale vysoké volební preference tohoto „bezrozporného“ hnutí jsou projekcí stínu nezreflektované totalitní minulosti. Projekcí nostalgie kolektivního nevědomí po přehledném světě bez konfliktů a rozporů každodenního rozhodování, které za nás převezme někdo jiný. „Čau lidi“ si to nikdy nepřiznají, ale jejich preference jsou preferencemi skryté touhy po totalitě.