Před dvaceti lety, jedno podzimní pondělí roku 2000, museli mít diváci ČT v první chvíli dojem, že právě vypukla válka. Televize ve 21.09 přerušila vysílání s patetickým oznámením, že odvysílá mimořádně závažnou zprávu.

A vzápětí už zářivky v řídícím středisku jaderné elektrárny Temelín osvětlují slavnostní scénu. Premiér Miloš Zeman důstojně kráčí ke stuze, drží nůžky a vedle jeho rozevláté, golemovsky mohutné postavy působí poněkud komickým, nechci-li říci trpasličím dojmem tehdejší ministr průmyslu Miroslav Grégr.

Oba s triumfálním výrazem ve tváři stříhají pásku, premiér si část pásky „šibalsky“ schovává do kapsy nepadnoucího saka, Grégr ho pejskovsky následuje. V krátkém projevu Zeman zesměšňuje „hloupé“ protesty rakouských sousedů.

Zapomíná, že on i strana, kterou vede, v otázce dostavby Temelína nedávno otočil o 180 stupňů. Původně měl na dostavbu stejný názor jako rakouští sousedé. Z původních odpůrců jádra, kdy kvůli invektivě o údajně „uplacené“ propagaci dostavby Temelína dokonce premiér prohrál soud s projaderným novinářem, se Zemanovi soudruzi stali nadšenými příznivci jádra.

Lidové noviny, tenkrát ještě nezávislé, druhý den napíší: Státní, pardon veřejnoprávní televize se zachovala příkladně a informovala v intencích strany a vlády (komentátor Martin Zvěřina, tehdy ještě nezávislý komentátor, ani moc nepřeháněl: Zemanova strana a vláda opravdu po 20 letech naplnila usnesení ÚV KSČ z prosince 1981 o společném, tehdy československo-sovětském jaderném projektu). A komentář prorocky končí: Premiérova věrohodnost utrpěla obrovskou ránu, od včerejška víme, že kvůli dvaceti minutám slávy a zájmům velké polostátní firmy nám všem příště klidně naplije do obličeje.

Nepřipomínám tuto událost jen kvůli kulatému výročí. I teď, pod kouřovou mlhou koronakrize, si vláda tiše schválila dva mnohamiliardové tunely do rozpočtu. Jeden je znovu jaderný (na Dukovany si polostátní firma půjčí s výhodným úrokem od státu, a tím, že oškube stát, prý ušetříme: až na to, že oškubeme sami sebe).

A druhý tunel je plavební: salámovou metodou schválená prvá 15 miliardová fáze absurdního nesmyslu Odra/Dunaj/Labe. Zatímco němečtí sousedé od obou megalomanských reliktů minulosti, za něž považují jak jádro, tak gigantické průplavy, upouštějí a chrání si ve druhém případě říční okolní přírodu, my jedeme plnou parou vzad. Kdy už si navykneme po vzoru Komenského Poutníka trvale posouvat brýle různých mámení, jež nám nasazují na nos politici i média?

Střet mediální virtuality s realitou přitom nejlépe ukazuje právě příběh Temelína, jehož reprízu chystají Dukovany. Původně uváděná cena i doba výstavby se už tehdy ukázaly jako pustá hausnumera. Obé se časem až ztrojnásobilo.

Připomeňme si dvě teze, jež se tehdy přijímaly jako písmo svaté.
1) Temelín je životně nutný pro odstavení hnědouhelných elektráren a definitivnímu ukončení těžby.
2) Dostavba je v národním zájmu kvůli národní energetické soběstačnosti.

Vzpomínám na tehdejší dementní palcové titulky Temelín je ND dneška! Jinak prý budeme svítit loučemi! A dnešní realita? Limity několikrát prolomeny, uhlí jako zdroj jede zatím dál, a zhruba čtvrtinu proudu po celých 20 let vyvážíme.

Neměl osamělý hlas Lidovek tehdy pravdu? Nešlo, tehdy jako dnes, víc o kšeft, než o národní zájem?

[Text původně psaný pro Český rozhlas, objednáno, neodvysíláno]