Tyto řádky nebudou věnovány jednomu nadnarcisovi, který se při vlastních projevech donedávna naparoval na tribunách úplně stejně jako před sto lety jeho megalomanský italský předchůdce, jistý Benito M.

Ani nepůjde o jeho obludnou neschopnost připustit si elementární fakt, zjevný mimo jeho bublinu celému světu, že prostě něco prohrál. Jde o globální chorobu, možná nakažlivější než covid, jež dokáže zachvátit a „občansky usmrtit“ nejen desítky miliónů jinak zdánlivě příčetných Američanů (ti se, doufejme, po katastrofě z 6.září, z trumpismu už léčí, i když jednou v zemi existující virus v té či oné mutaci může napadnout i Bidena a kteréhokoli dalšího politika). Diagnóza globální choroby, na níž, zdá se, v řadě zemí umírá demokracie, je zjevná. A obecně platná.

Americké delirium trumpens vykazuje až překvapivě podobné indicie jako jeho česká nutace, delirium trumpens zemanicum a babišïcum. Společnost, jíž nevadí stovky prokázaných a veřejně, i soudy potvrzených lží a usvědčené lháře si přesto paličatě, dobrovolně, bez donucení znovu a znovu volí za své reprezentanty, je společnost evidentně nemocná. Ať už je onemocnělá Trumpem, Orbánem, Erdoganem nebo Lukašenkem – ale zůstaňme raději doma.

Nemocný dvouocasý lev
Vždyť jaký je rozdíl mezi americkým prezidentem, jemuž všechny soudy země vyvrátily paranoidní lži o zfalšovaných volbách – a jeho českou hradní karikaturou? Je směšné, co teď často slyšíme od bývalých obětí tohoto bacilonosiče, kteří se z deliria zemanicum, babišicum nebo klausicum probrali a zpětně omlouvají svou volbu („když on dřív býval jiný, teprve teď mu nějak měkne mozek“ atd.). Třesky plesky! Celá Milošova kariéra, od jeho fejků na jásající letenské pláni v roce 1989 (taky jsem jásal), od korupční aféry Bamberk (to už jsem dávno dojásal, stačilo mi porovnat lhářovy věty: „nikdy jsem ty lidi neviděl“ - „vyrazil jsem s těmi lidmi dveře“), přes akci Olovo (diskreditace stranické konkurentky Petry Buzkové nesla rysy estébáckých praktik), opo-smlouvu (návod na likvidaci opozice a tím i demokracie) až po dodnes neodvolaný plivanec na člověka, který strávil pět let v koncentráku a přesto byl podle nactiutrhače příznivcem Hitlera, celý jeho bizarní pochod dějinami z Letné do Lidového domu, z Lidového domu do Strakovky, ze Strakovky na Vysočinu a z Vysočiny na Hrad, kde byl jeho orwellovský pochod dvojnásobně dokonán pod vlajkou pravda vítězí, to všechno se dá exaktně shrnout jenom třemi slov: lež, lež, lež.

Dnes už jen zapšklý, ale pořád svým mafiánským týmem nebezpečný černokněžník, který poté, co učinil z Hradu fakticky druhou ruskou a poté i čínskou ambasádu (Emil Hácha byl proti Milošovi téměř odbojář!), opevnil se v zakletém zámku nad Vltavou tak neprodyšně, že dnes bez policejní perlustrace svršků a kabelek do areálu neprojdete. Čímž vrátil temnému, po zuby ozbrojenému Hradu podobu vládnutí bez občanů, tedy do časů Husáka a Gottwalda.

Jeho lží, včetně soudně černé na bílém potvrzených, bylo nepočítaně – a přesto byl 2x zvolen v otevřené volbě. Z toho vidíme, že prazáklad deliria trumpens zemanicum nespočívá jen v samotných šiřitelích viru, ale mnohem hlouběji, v kolektivním nevědomí. V našich predispozicích pro lež, v zázračném talentu mnoha občanů na ni naletět a lháře opakovaně volit.

A co druhá polovina dvouocasého českého lva, jenž na lid príská (ano, práská je pro Babiše to pravé slovo!) nemocným ocasem jen o pár set metrů vedlw dál ze Strakovky?

Demokracie jako stínohra
Jeho pyramidální střety zájmů, dlouholeté „odklánění“ evropských dotací, určených jiným (a následně, jako kompenzaci zastaveného eurotoku, okrádání vlastních spoluobčanů), to vše potvrdil nedávnou rezolucí prakticky celý europarlament! A všechny dohlížecí eurokomise, audity a nezávislé soudy se zatím shodly v jednom: potěmkinské „svěřenecké fondy“ jsou zastírací manévr dotačního podvodu. Nález je jednoznačný: Babiš, faktický vládce agrofertí latifundie, jedné z největších v zemi a navíc mediální magnát, se musí rozhodnout: buď vrcholná politika, nebo vrcholný byznys, obojí nelze. Všichni to vidí, celá Evropa, kromě nás. Všechny relevantní instituce dávno vyvrátily premiérovy kolovrátkové lži o „kampani“. A jen naše soudy to nevidí a neslyší, ustrašeně mlčí a jak se zdá, odkládají rozhodnutí až po volbách, spoléhajíce se patrně na lhářovu pravděpodobnou porážku.

Už Platón v Ústavě (Politeia) kategoricky vylučuje z vedení obce: a) souběžně podnikající vykuky, b) jedince, bažící po moci. Ti zákonitě zasejí do obce rozbroje, zmatky a marasmus, jehož jsme v těchto dnech svědky. Stát není firma. A může ho podle Platona řídit jen ten, kdo není stižen bacilem bažení po moci a po rozšiřování svého majetku. Kdo vidí dál než za vlastní prospěch, kdo prohlédá stíny imittované svobody a imitované demokracie, pouhé stíny pravdy, spravedlnosti a práva, které nám za našimi zády na stěnu jeskyně kdosi promítá (Politeia, kniha 7). Neznám průkaznější, do očí bijící potvrzení těchto téměř dva a půl tisíce starých obav, než je současná česká realita.