K jedné nedávné kauze

Obchod s důvěrou, zatím poslední díl cyklu České televize Infiltrace, se moc nevyvedl. Zejména ne po etické stránce. Není proto divu, že na síti běží už řadu týdnů rozhořčená debata, zejména ze strany postižených, jimiž jsou především nešťastní rodiče dětí s poruchou autistického spektra. Ti protestovali proti ilegální partyzánské prezentaci svých dětí už od odvysílání upoutávek, jež byly pořízeny bez vědomí dětí i rodičů, pak po narychlo odvolané premiéře a vzápětí jejich nové prezentaci se zamlženými obličeji přišlo nové kolo protestů i debat. Ty jen tak neutichnou. Upřímně řečeno, nedivím se. Kdyby tvůrci pořadu z ostravské televize měli v tomto partyzánském duchu pokračovat, mohlo by se stát, že svůj nejcennější kapitál z minulých dílů (např. z dílů o „šmejdech“), totiž důvěru diváků, prohospodaří. Stejně jako Česká televize – i se svou špičkovou investigativní publicistikou a dokumentaristikou. Sebelepší úmysl neospravedlní napáchané křivdy. Nevím, snad dokumentaristkám Maixnerové a Lokajové (ta se předtím osvědčila jako úspěšná infiltrátorka) zasloužený ohlas trochu stoupl do hlavy. A tak ztratily soudnost. Jak jinak označit „odvážný“ záměr vyrazit do boje s ostrou špionážní municí (kamery v tužce) proti skupině šesti těžce zkoušených rodičů, kteří se v jejich očích provinili – čím vlastně?

Neexistující spolek?
Těžkou situaci života s dětmi s poruchou autistického spektra se rodiče – pět matek a jeden otec – snažili řešit, jak nejlíp uměli. Po výborné zkušenosti s odcházející terapeutkou v předcházejícím léčebném zařízení rozhodli se požádat terapeutku, resp. behaviorální analytičku paní magistru Katrin T. o pokračování péče o jejich děti. Za vlastní peníze (nikoli státní, jak opakovaně divákům nalhával dokument), v soukromém bytě jednoho z nich, 4. února 2020 oficiálně založili spolek s řádnými stanovami, trojčlenným výborem, zakládající listinou, po roce i s výroční zprávou a dalšími náležitostmi. Nekonala se tu tedy žádná „černota“, žádné kamuflované dojení státu údajně „fiktivním“, „neexistujícím“ spolkem. Tyto lži a polopravdy (vycházející ze zkreslených údajů z prvních dnů a týdnů fungování řádně už založeného, ale v těch dnech ještě oficiálně neregistrovaného spolku) byly účelově nakydané na malou skupinku zoufalých rodičů.

Těch pět obětavých matek a jednoho otce neznám, nikdy jsem neviděl ani terapeutku, její metodiku Aplikované behaviorální analýzy (ABA) neumím posoudit. Co snad posoudit dovedu, jsou manipulativní obrazové i komentářové praktiky filmu. Velmi jsem proto s šesticí rodičů, zvláště po přečtení jejich zděšených reakcí na síti, cítil. Neodpustitelným faulem filmu (a potažmo České televize) bylo, že rodiče, jejichž děti byly natáčeny bez jejich souhlasu, nedostali v dokumentu ani v následné debatě slovo. Vždyť právě podle rodičů byl vliv a lidský přístup terapeutky na jejich děti příznivý (a to i přes v dokumentu okatě zdůrazňovaný lehký cizí přízvuk terapeutky, vzápětí kriticky, až podprahově xenofobně komentovaný).

Rodiče ať mlčí?
Zatímco standardní psycholožka v Motole zoufalým rodičům řekne, že dcera nebude nikdy zdravá, terapeutka Katrin jim dá naději: „Ona bude mluvit. Jen nemá vyvinutou funkční komunikaci“. A vděčná matka říká: „Díky Katrin je z mé dcery slečna…“. Bohužel to ale neříká ve filmu!

Dokument má divákům sugerovat, že tu jde o jakési poloilegální centrum, místo legálního založení spolku jsme viděli „usvědčující“ záběry rejdů protistátního spikleneckého centra Katrin a spol., s podpultovým proplácením zaměstnanců. (Z ochoty jednoho z rodičů zaplatit v prvých dnech existence spolku ze svého novou „nuzující“ asistentku – ve skutečnosti utajenou infiltrátorku – vyrobil film konspirační korupční akt, jako v béčkové kriminálce). Ti lidé se na rozdíl od skutečných šmejdů ničím neprovinili, nikoho neokradli, pouze konali za vlastní peníze činnost, jíž považovali pro děti za prospěšnou. Naopak jejich následné ocejchování coby „šmejdů“ si o soudní dohru přímo říká. Stejně problematické je vystupování zdiskreditovaného dětského psychiatra, který podle pár natočených záběrů od boku střílí bohorovné diagnózy cizích dětí stejně, jako je nedávno střílel ke Gretě Thurnbergové, která je údajně nenormální už tím, že se veřejně přiznává k nemoci. (To on by asi nikdy neudělal – už proto, že by mu to mohlo vadit v politické kariéře u Trikolóry). Že si dokumentaristky zvolily za odborného arbitra právě tohoto experta, od jehož hrubých útoků vůči Gretě se distancovalo dokonce i vedení České psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, je spíš otázkou jejich vkusu.

U „šmejdů“, zneužívajících důvěry důchodců nebo u sexuálních predátorů, právem uvízlých V síti, jsou eticky sporné prostředky typu kamery v tužce odůvodnitelné. Ve hře je odhalení daleko nebezpečnějšího fenoménu kriminální povahy. Je ale takovým fenoménem šestičlenná skupina rodičů, kteří v situaci, kdy stát dal od léčby jejich nemocných dětí ruce pryč, založí si svépomocí spolek a vyzvou terapeutku, jež měla na jejich děti ozdravný vliv, aby pokračovala v léčbě i v soukromém bytě jednoho z nich? A není hrubým etickým selháním veřejnoprávní služby rodiče po odvysílání takto kontroverzního pořadu nepozvat k vyjádření?

Pojistka na závěr
Tohle všechno píšu nerad, protože nechci být zneužit lidmi, jejichž jedinou kvalifikací pro práci popravčích současného ředitele je, že principu veřejnoprávnosti „nerozumějí“. A každým svým skutkem to potvrzují. Proto prohlašuji, že dokumentárním a publicistickým cyklům ČT, na rozdíl od nejmenované radní a jejím bodygardům, držím nadále palce. Píšu o nich více či méně pravidelně a více či méně kriticky (to první bývá častější) už 30 let. Většinu dokumentů, reportáží i debat typu Reportéři ČT, 168 hodin, Otázky VM a Fokus VM, považuji za formáty bezkonkurenční, jedinečné a nezastupitelné (nehledě na stále vzrůstající roli ekologicko-investigativního bloku Nedej se). Vidím v nich zvláště v dnešních dnech a týdnech jeden z mála posledních ostrůvků skutečně nezávislé, kontinuální a poctivě „vyzdrojované“ kritické reflexe. A také záruku či aspoň naději, že žádnou lumpárnu a podvod, byť se týkaly nejvyšších pater politiky, fomované u nás už řadu let dvěma velmistry ve lhaní a metání věcí pod koberec, nelze ututlávat donekonečna. Jak praví lidová moudrost, na každou svini už se někde vaří voda. A ten veřejnoprávní hrnec je k tomuto úkonu pořád asi nejzpůsobilejší.

Na tom všem nemůže nic změnit ani jeden zpackaný díl úspěšného cyklu...
(Psáno pro Divadelní noviny, dvojnásobně rozšířeno)