(Veselé letní přemítání)


Novodobé nekrofily domácího chovu můžeme rozdělit na tři poddruhy.

A) Nekrofil žabař, neboli nihilista
„To už musí být nihilista úplný břídil, aby se prohlásil za nihilistu. Pravý nihilisms je naopak optimistický a slavnostní jako nacistické divadlo“. To řekl autor, který byl kdysi obecně, a speciálně u nás, jako dramatik označován za nihilistu (ne-li za nekrofila), protože ve svých hrách jako podmínku dramatičnosti každé situace vyhledával vždy její nejhorší možné řešení: Friedrich Dürrenmatt. Lidé se dodnes domnívají, že kýžená katarze neboli očista nastává nikoli poté, co autor dovede příběh do nutně tragického konce, ale že to musí šťastně řešit už na scéně (na plátně, v knize, v jakémkoli vyprávění). Myslí si to svorně vyznavači socialistického i kapitalistického realismu, budovatelé světlých zítřků třídních, rasových, náboženských i tržních (bez přívlastku). Trh u nás už třicet let, tvrdili nám klausovští marxisté naruby, vyřeší vše. Výsledky jeho neviditelné ruky, jež v přítmí této ideologie kradla stamiliardy, protože jsme si to nechali líbit, vidíme, kam se vrtneme. A protože trh tvrdě vyžaduje happyend, musí všechno, od politického marketingu až po marketing kulturní či mediální, slibovat úsměv od ucha k uchu i pod šibenicí. Zdá se, že přitom čaulidem nevadí, že to úsměv křivý. A nepomůže-li maska úsměvu, vstanou noví nihilisté - „prodavači apokalypsy“ (U.Eco). A nasadí stejně populistickou masku hrůzy. Hrůzy z pandemie, z běženců, ze sudeťáků, z kůrovce, z pokrokářů, z homosexuálů, z cizích národů, obyčejů i náboženství. Trvale platné heslo: Zabav a panuj!, teď často střídá heslo: Vystraš a panuj! Ale princip politiky jako divadla zůstává. Není divu, že pod těmito dvěma krycími maskami jsme to dotáhli k jedné z nejsobečtějších, s cizím i vlastním utrpením nejméně solidárních, zato nejvíce zkorumpovaných zemí Evropy.

B) Nekrofil betonový, vytrvalý
Tohoto nekrofila jsme zdědili, jako mnoho jiného, po otcích a dědech ještě z časů komunismu. Ti nejstarší v populaci dokonce snad nevědomě opakují vzorce chování z časů nacionálního socialismu. Jisté je, že v posedlosti zalévání krajiny betonem si nejvíc libují hlavně diktátoři, vůdcové, císařové, generálové i generální tajemníci. A také Miloš Zeman, který je po Putinovi pravděpodobně nejprolhanějším prezidentem světa. Ne, nebojte se, nekrofil v Zemanovi nehrozí zalít betonem Hrad a okolí (našemu černokněžníkovi stačí, že ho pro veřejnost uzavřel na sedmero Kafkových zámků, neprodyšněji než kdy byl za Husáka či Gottwalda). Zato vytrvale hrozí české krajině svým paranoidním stamiliardovým blouzněním o kanálu Odra – Dunaj – Labe. Nesdílím optimismus některých Zemanových kritiků, že jde i podle Academie věd přece o tak absurdní, matematicky vyvrácený a idiotsky megalomanský projekt, že z něj netřeba mít strach. Že při nevratně klesající hladině vody z toho stejně nikdy nic nebude. Opravdu? Vždyť už teď, dnes a denně, do něj tečou miliony na přípravné práce, výkopy, výkupy a studie s pedzjednaným výsledkem (když už se nepodařilo uplatit akademiky). Už teď, se stranou mediální pozornosti, zahryzávají do krajiny bagry a teče beton, přinejmenším na úseku Odry. A postupuje se podle osvědčeného receptu nesmrtelného českého stratéga Saláma.
Podobně v duchu betonové nekrofilie ostatně postupují nejen vládcové států, ale i vládcové obchodních řetězců: nestačí jim, že umrtvují přirozenou rozmanitost drobných obchodů a služeb, ale masově likvidují louky i ornou půdu tím, že je zabíjejí velkoplošnými sklady. Udeří-li v létě hororová sucha, podílejí se na nich stále větší měrou právě oni. Nedivme se, dělají svou práci. Ale páchají zločin na krajině pouze v té míře, v jaké jim to dovolíme.

C) Nekrofil travnatý, nejhloupější
Tato nekrofilie, zvaná také Mountfieldová, devastuje krajinu ne méně než beton. Jedou v tom rovným dílem nekrofilové městší i místní, mladí i staří, muži i ženy. Začne to už v dubnu, někdy koncem března, hned jak sleze sníh. A trvá to až do prvních říjnových či listopadových jinovatek. Pátek co pátek se kolem mé chalupy zleva i zprava, zdola i shora slétají jako žravé kobylky mechanizované bojové výsadky, vyzbrojené traktůrky, sekačkami, křovinořezy, trávořezy a dalšími pojezdy, a vyhlásí celoplošnou válku trávě. A neustanou, dokud není louka dohola. Cílem je místo přirozeného, nepravidelného porostu jednolitý, hladký zelený koberec (nebo lino?). Přinést si prostě do přírody kus bytu nebo kanceláře. Příroda je fuj a roste si, kde chce a jak chce, pryč s tím šlendriánem! Traktůrky z Mountfieldu nesmí zahálet. A sotva za týden o centimetr dva tráva povyroste, už je tu nová genocida. Týden co týden až do podzimu. Je to jako s vousama: čím víc je holíte, tím víc rostou. A slunce do těch rovných koberců bez kousíčka stínu pere, vyholený trávník zvyšuje horko násobně víc než přirozená tráva, téméř jako dlažba nebo panel. Nejde o jednu zahrádku – devastují-li takto denně živý porost miliony a miliony lidí, to už se na celkové schopnosti zadržovat vodu v krajině nemůže neprojevit. A tak zatímco na naši lehce „zenedbanou“ zahradu, kde jako jiní podivíni plánujeme trávu sekat maximálně dvakrát za kvartál, a ještě ne všude (riskuji přitom, že budu právem považován za lenocha), zatímco k nám létají běžně včely, čmeláci, šídla a motýli, u sousedů je mrtvolný klid a pořádek. Pokud jim zrovna neřvou a nesmrdí motory, což je, jak tak pozoruji, většina doby, kterou tráví ve volné krajině.
Ale přesto netřeba lomt rukama. Tytéž vzorné, vyholené porosty titíž sousedé obdivovali před třiceti lety vedle v Bavorsku, sotva se otevřely hranice. A jděte se tam dneska podívat – sterilní koberce už jsou většinou ty tam, jen ti trpaslíci občas zůstali. Ale jinak převládá rozmanitost a nepravidelnost. Idea rozmanitosti, vůdčí idea tamního národního parku, pomalu ale jistě vítězí v myslích i tam. Snad je to i tady jen otázka času…