Letošní souběh dvou událostí – kulaté výročí „bratrské internacionální pomoci“ Československu v srpnu 1968 a vpád ruských „mírotvorných sborů“ v Gruzii na území suverénního státu přesně o čtyřicet let později – nelze nedávat do souvislosti (už jen podoba té vražedné verbální smyčky „dočasného pobytu“ – vojska tu měla být v roce 1968 původně jen do doby, než se situace uklidní – situace se však zřejmě „uklidňovala“ 21 let; v Gruzii a jejích provinciích budou zase okupační vojska do doby zajištění míru a bezpečnosti - ty však může v zemi těžko zajistit právě okupant).

MALOMOCNÁ VELMOC
Jakoby ten souběh obou událostí pro nás Čechy někdo shůry narežíroval, abychom se v poslední chvíli vzpamatovali. Z čeho? Z lhostejnosti a apolitičnosti, z trapného zapomínání nedávné minulosti, z apatie k vlastním dějinám a zkušenostem, z alibistické hry na pacifismus uprostřed zuřící agrese, z laciné frajerské hry na bezstarostnou pepickou suverenitu a´ la „dejte nám s politikou pokoj, vystačíme si sami, nechceme tu ani ruské, ale ani americké vojáky“! Poláci se vzpamatovali dřív než my, přestali licitovat a získali od Američanů spolu s antiraketovým štítem i vcelku spolehlivé garance bezpečnosti; snad to jednou dojde i nám a nebudeme k tomu potřebovat žádný Katyňský les s 25 tisíci zavražděnými důstojníky.

Vypadá to opravdu, že si zase jednou budeme muset vybrat - a to nám v Čechách nikdy moc nešlo, mnohem líp než v roli aktivních hráčů se cítíme v roli kibiců. Ba hůř, vypadá to, že naše řeč bude muset znít tentokrát dle biblického „ano – ano“, „ne – ne“ (a na to už jako ateisti vůbec nejsme stavění). Nejnovější demonstrace hrubé ruské síly a nestoudné „dočasné“ prodlužování agrese na území suverénního státu o další dny a týdny nás totiž staví před rozhodnutí: buď se budeme dál tvářit i my suverénně, populisticky si tahat triko před vlastním obyvatelstvem, popřípadě si pilátovsky hrát na neutrálního pozorovatele zla, jež se nás přece netýká (a jako čerstvý Putinův laureát, malý český Chamberlain Václav Klaus odmítat vidět jen „zlatou Gruzii a zlé Rusko“ a odsuzovat „gruzínský útok na Jižní Osetii“). Popřípadě zpozdile kritizovat „dobrodruha“ Saakašviliho za to, že „neodhadl situaci a nepromyslel důsledky konfliktu“ a rozhodl se udělat si pořádek na vlastním suverénním území, kde se mocný severní soused začal chovat, jako by mu už patřilo: dokonce i korektní „četka“ pod nadpisem Svět udivují Saakašviliho výroky pozastavuje se nad prezidentovou reálnou obavou, že „ruské jednotky míří na Tbilisi a chystají se tam dosadit proruskou vládu“, zatímco ruské tanky prý pouze „směřovaly na jih od Gori“ – tj. na Tbilisi! – a Moskva, podle „četky“ nejvěrohodnější psychiatr na zeměkouli, přece o Šaakašvilim „hovoří jako o šílenci“. To je argument jako hrom! Má asi stejnou sílu, jako dovolávat se obdobného výroku, který před sedmdesáti lety použil Goebbels o Benešovi. (Od příslušníků národa, který vždy „odhadl a promyslel situaci“ tak dokonale, že raději před agresí mocného souseda sklonil hlavu, v roce 1938 stejně jako 1968, zní mi taková zpozdilá kritika Saakašviliho – jako jindy stejně zpozdilá kritika vůdce maďarské vzpoury Imre Nagyho – dvojnásob trapně).

To všechno znamená zavírat oči před něčím, co musí po gruzínské a předtím čečenské či afgánské tragédii už vidět snad i slepý. Že totiž malý stát, a k tomu půlstoletý vazal impéria, které se sice načas rozpadlo, ale dnes chce tím impériem evidentně znovu a snad ještě brutálněji být, nemá a nikdy neměl šanci se sám největší kontinentální velmoci ubránit. Zvláště, když po ulicích hlavního města té malomocné velmoci pochodují zfanatizované davy mankurtů a beztrestně oslavují na transparentech patrně největšího masového vraha dosavadních lidských dějin, jehož v nacionálním pominutí smyslů považují po carovi za druhého největšího Rusa (ač paradoxně pocházel právě z gruzínského Gori). Představuji si, jak by u nás kryptokomunističtí vlastenci a z hrobu vstalí slavjanofilové křičeli, kdyby naši západní sousedé stejně beztrestně uctívali svého masového vraha z Braunau!

Pravda – někdo může namítnout, že Hitler Němcům prohrál válku, kdežto Stalin ji Rusům vyhrál. A prohráli ji (totiž tu studenou, jíž právě Stalin už už hodlal přeměnit v horkou) teprve jeho nástupci. Co jim generalissimus vybojoval, to oni, všiváci liberální, ztratili. Proto pryč s nimi, zavelel Putin – a kormidlujme zpět k Džugašvilimu! Jedním z průšvihů 20. století je, že proběhl sice Norimberský proces s nacionálním socialismem, nikdy však neproběhl podobný proces se stalinským komunismem, který má na svém kontě v konečném součtu podstatně více obětí. A ne-li větší, pak rozhodně delší utrpení nesčíslných lidí a národů. Už jen tento fakt vlastní nezreflektované, vytěsňované, ba velebené zločinné minulosti je neklamným indikátorem aktuální ruské choroby.

Je tedy nejvyšší čas střízlivě, bez emocí konstatovat: největší kontinentální euroasijská velmoc je uvnitř těžce rozežraná nemocí, podobnou té, která zachvátila Německo třicátých let. A je třeba se před ním mít stejně na pozoru, a neopakovat přitom chyby demokratických mocností 30. let. Bacil rozpínavého nacionalismu a zhrzených imperiálních ambicí totiž i tentokrát nezachvátil zdaleka jen kágébáckou hlavu velmoci v Kremlu, ten bacil zasáhl i totalitně zmanipulované veřejné mínění: dávno koluje v žilách napadeného organismu, jenž se jeho poryvům zevnitř brání vnější agresí.

Afganistan, Čečna, Gruzie, na řadě je patrně Ukrajina. Kdo další? Slovensko, baltské státy? Bombardování střední Evropy? Není nic pro svět nebezpečnější, než je frustrovaný, dočasně malomocný, dříve mocný obr. Zvláště pak pro jeho malé sousedy je takový frustrovaný obr o to nebezpečnější, jestliže nedávno přišel nějakým potupným mírem o své byvší pozice a državy, a vůbec nejzlověstnější bývá jeho pocit, že se ho okolní svět přestal bát. To obr nesnese, to se pak rozzuří a nevidí si do úst: „Zatím vás nebudeme bombardovat!“, uklidňoval nás v Praze nedávno obr ústy bohorovného ruského generála; „Přijel jsem obsazovat Prahu v roce 1968 a i dnes to považuji za jedině správné!“, vyhrožuje obr ústy dalšího omedailovaného maršála. „S Ruskem se nežertuje!“, křičí v těchto dnech do světa uražený obr ústy jiných svých představitelů, a snad ani neví, že tím doslova opakuje vzkaz, který posílal před osmdesáti lety světu jiný dočasně uražený a ponížený obr ústy Adolfa Hitlera.

Nepojistí-li se proti takto frustrovaným obrům malý soused a bývalý vazal včas, a to nejúčinněji ozbrojenou a smluvně pevně zakotvenou přítomností jiné, tentokrát zámořské velmoci na svém území, velmoci, s níž sdílí stejné demokratické hodnoty a která už v minulém století 3x tahala Evropu z totalitní bryndy, pak svět takového ať již ustrašeného či hrdého trpaslíka navzdory své rétorice a verbálním projevům sympatie nakonec zpravidla nechá na holičkách. Tak jako včera nechal na holičkách Čečence, dnes (možná) Gruzínce, předevčírem Maďary, Lotyše, Estonce, Litevce, Armény, Finy... A jako nechal na holičkách v září 1938, v březnu 1939 a v srpnu 1968 Čechoslováky.

KRVAVÁ KOLÁŽ, TANKOVÁ ROLÁŽ A LIDSKÁ MUCHLÁŽ

Kalendář ještě pár minut ukazoval 20. srpna. Šli jsme s přáteli z Malé Strany z divadelní zkoušky, zakončené jedním z nekonečných letních mejdanů. Kolega filosof M. B. hrál o půlnoci na Staroměstském náměstí smutnou, podivně zlověstnou melodii na flétnu, obrácen směrem k východu: v tu chvíli netušil, že divadlo na tom náměstí pokračuje a on v něm hraje roli krysaře z Hammeln. Netušili jsme to nikdo, noc byla horká, omamná a slibná, vyprahlé chodníky toho léta zdobily stále delší vlasy a stále kratší sukně pražských dívek. Jak asi teprve chutnal pohled na ně sexuálně vyhladovělým sovětským vojákům, připraveným svými politruky na kontrarevoluční kulometná hnízda snajperů, na granátomety a zcela jiné zbraně hromadného ničení, než které na ně v Praze vykukovaly zpoza halenek a minisukní?

Spal jsem snad dvě hodiny – víc jsem ostatně nenaspal ani v následujících deseti dnech – a už tu byl telefonát, jakých bylo tu noc miliony: „Obsazujou nás Rusáci!“ Následoval hukot tanků, první výstřely, první dýmovnice, první výjimečný stav nad Prahou. A také první debaty v ruštině. Ale i nekonečný pražský happening, malování plakátů, satirických kreseb a hesel, výbušné šrapnely songů, obracení cedulí. Na ulici nádherná solidarita neznámých lidí (trvala bohužel jen týden), solidarita, jakou jsem pak zažil až za jedenadvacet let v listopadových dnech (taky to moc dlouho nevydrželo). Ale pod tím vším gejzírem vtipu, fantazie a občanského odporu byla – zejména po návratu falešných hrdinů, až na jednu výjimku kolaborantů, z Moskvy - bezmoc.

Bezmoc byla jediným výsledkem absurdních dialogů, které jsem – stejně jako statisíce mých spoluobčanů – po celý srpnový týden vedl rusko-česky v pražských ulicích s prázdnými klony sovětského impéria. Po zuby ozbrojený, dezorientovaný Homo sověticus , samopal ostře nabitý, mysl tupá k argumentům, automaticky jak zaseklá deska opakující fráze o ohrožení míru virtuální československou kontrarevolucí, západoněmeckým revanšismem a americkým imperialismem, tento snový Homo sověticus, který náhle přistál na tanku či na obrněném transportéru doprostřed Prahy jako padákem svržený anděl absurdity, to byl v onom nezapomenutelném létě vlastně nádherný, byť krutě syrový surrealistický obraz. Vojenská koláž, tanková roláž a krvavá muchláž. Čirý automatismus bez jakékoli rozumové kontroly. Setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole Střední Evropy.

Carl Gustav Jung kdysi diagnostikoval Hitlerovu chorobu – jíž tento bacilonosič infikoval povážlivé množství svých klonů - jako pseudologia phantastica: člověk (národ) tímto bacilem postižený není obyčejný chladnokrevný lhář, je to někdo, kdo svým lžím bezmezně věří. On a lež jedno jsou. Ne on lež, ale lež jeho stvořila si k obrazu svému. Homo sověticus je ztělesněním těchto lží: většina tehdejších sovětských maršálů i jejich podřízených skutečně věřila, že jsme my i svět smrtelně ohroženi, že nám přicházejí na pomoc a že tím „zachránili svět před 3. světovou válkou“ (generál Pavel Kosenko). Ach ti mírotvorci! Mnozí ruští generálové, politici a miliony jejich médii zpracovaných klonů tomuto bludu věří dodnes (ve vztahu k nám i ke Gruzii). A náš odpor k jejich okupaci cítí dodnes jako strašný nevděk.

POŘÁD TEN STEJNÝ ORWELLOVSKÝ SCÉNÁŘ.
Ať hledám jak hledám, klíčové slovo je opravdu bezmoc. Bezmoc je společným jmenovatelem srpna 1968 i srpna 2008 v Gruzii (alespoň prvních týdnů ruské okupace). Bezmoc před dusivou bratrskou pomocí. V obou případech totiž agresor rozjel vražednou mašinérii pod heslem nezištné pomoci. Přijel přece pomáhat „ohroženým menšinám“, které si ovšem nejdříve jako své strategické předpolí v okupované zemi sám uměle vytvořil (v Gruzii ruskou „pasportizací“ a vyháněním původního obyvatelstva z odštěpeneckých provincií – viz 250 tisíc pomocí ruských zbraní vyhnaných Gruzínců z Abcházie; v ČSSR a předtím v Maďarsku či v NDR to byla podpora mocensky ohrožené menšiny stalinistických aparátníků).

Estonsko, Lotyšsko, Litva, Čečna – pořád ten stejný orwellovský scénář: vraždění ve jménu míru, agrese ve jménu nezištné pomoci a ochrany vdov a sirotků. Z krásného slova „mír“, mimochodem, se stala v posledních sto letech snad vůbec nejprodejnější verbální kurva v historii. Mír k nám přijel nastolit Hitler, když vzal české země „pod ochranu Říše“ v roce 1939, mír přijel hájit „omezený kontingent sovětských vojsk“ do Afganistanu přesně o čtyřicet let později, stejně jako ho jel předtím hájit do Finska, Litvy, Estonska, Lotyšska, NDR, Maďarska. Pořád ten stejný scénář…

Nikoli účelové, mediálně oblíbené, ale na všechny čtyři nohy kulhající analogie Kosova, legálně uznaného pěti desítkami států jako reálná obrana před věru nikoli virtuální srbskou genocidou, ale všechny uvedené historické analogie bychom si my v Čechách měli dnes a denně připomínat. Je jich tolik a mají natolik stejný autorský rukopis, že nemohou být náhodné. Ani účelové. Tyto historické analogie nepatří jen do povinných hodin dějepisu, měli by být i učebnicemi našeho chování v kritických hodinách dnešních. Právě my bychom měli mít pro Gruzínce a ostatní malé oběti rozpínavosti velkého souseda zvláštní historické pochopení. Takzvaní „sudetští Němci“ (činím uvozovky, protože myslím i na brněnské, karpatské a jiné „naše Němce“, a píšu „takzvaní“, protože oni byli našimi panovníky přes pohraniční hory vskutku „tak zvaní“) přišli do české kotliny ne nepodobně jako Osetinci do Gruzie. Přišli k nám v míru a to před mnoha staletími. Pak se stali víc objektem než subjektem cynické velmocenské hry, pro Hitlera vítanou záminkou k agresi a k rozpoutání nejničivější války v historii, na níž tvrdě doplatili i oni sami. Čechoslováci nemohli připustit jejich odtržení především ze strategicko-vojenských důvodů – jejich sotva vzniklá republika, jak se názorně ukázalo později, by bez pohraničních hor ztratila poslední zbytky obranyschopnosti.

Totéž v bleděmodrém platí i pro současnou Gruzii. Tamní prezident v legitimní snaze udělat pořádek ve vlastní zemi, jejíž hraničních provincií se nechtěl a nemohl vzdát právě z těchto strategických, ale i historických důvodů, nepočínal si o mnoho jinak, než jak si počínali uznávaní evropští demokrati, prezident T. G. Masaryk a jeho ministr zahraničí Edvard Beneš krátce po . světové válce. I oni vyslali do odštěpeneckých provincií armádu (ta vstoupila na své vlastní, mezinárodně uznané území, nikoli že „přepadla Sudety“, jako Saakašvili „nepřepadl Jižní Osetii“, jak tvrdí kágébácká ruská propaganda, čeští komunisté a Václav Klaus), a na tomto výsostném československém území použila ozbrojeného násilí, včetně střílení do civilistů. Například 4. března 1919 československá branná moc i za cenu 52 zastřelených a 84 těžce raněných civilistů v Kadani a jinde definitivně zabránila snahám o odštěpení „sudetských provincií“ („Deutschböhmen“) od nově vzniklého státu, snahám, jež od října 1918 podporovala naprostá většina tamního obyvatelstva. Český krvavý zásah se tehdy lišil od dnešního gruzínského snad jen tím, že naše vojsko střílelo do neozbrojených, pokojných demonstrantů za autonomii sudetských provincií, jež svolala tamní sociální demokracie (sudetští Němci chtěli tehdy kandidovat mj. do rakouského Národního shromáždění, v čemž jim bylo násilně zabráněno a Beneš následně vyslal do světa nótu, z jejíž dikce dodnes mrazí: v ČSR bylo odhaleno a potlačeno „špionážní a propagandistické spiknutí“ a Rakousko prý „mělo v úmyslu vtrhnout do Československa vojenskou silou“).

Kdyby stál tehdy za pohraničními horami Hitler a nikoli otřesené, poražené Rakousko a demokratické „výmarské“ Německo, jistě by tohoto incidentu bohatě využil k invazi, podobné té Putinově. Samozřejmě, historie nezná žádné „kdyby“ a žádná historická analogie, včetně námi uváděných, nemá všechny čtyři nohy rovné. Přesto se lze z některých z nich poučit a neopakovat notoricky známé evropské chyby, z nichž ty nejnebezpečnější jsou: chamberlainství, mnichovanství a appeasement, jež bychom mohli česky shrnout pod dva pojmy, sebevražedné pro demokracii: „ustupování zlu“ a snaha „nedráždit agresora“.