(Tři poznámky k televizi – psáno pro Divadelní noviny) Za znepokojivou lze považovat nenápadnou zprávu, že veřejnoprávní televize ruší samostatnou kulturní redakci a začleňuje ji pod domácí zpravodajství. Důvod? Obrazovka by prý měla nabízet „mnohem širší záběr, než pouze vernisáže, knižní a filmové novinky“, například v ní chybí šéfům veřejnoprávního (!) média „témata z populární kultury (design, internet a trendy, kterými žijí mladí lidé“.

Já jsem se až dosud domníval, že má-li veřejnoprávní obrazovka v kulturní službě a kritické reflexi kultury jaké rezervy, pak je to naopak v přílišném příklonu k popkultuře (kdejaký efemérní muzikál, populární hudba, baviči a šoubyznys, Harry Potter, „fantasy“ či sitkom tu mívají větší publicitu než tzv. vážná hudba, včetně jejího netradičního, mladou generací vyhledávaného traktování - viz např. Komorní orchestr Berg, Agón, nová operní díla v Praze i Brně – nebo tzv. umělecké filmy, odsouvané bez jakékoli kritické či historické reflexe bezpečně na popůlnoční časy: ostatně kritická reflexe kultury jako taková zmizela z obrazovky, na rozdíl třeba od veřejnoprávního rozhlasu, takřka beze zbytku). A ejhle – pořád je prý té popkultury (a zjevně i poppublicistiky a poppolitiky) málo. Dokumentární cykly, jež původně vznikly jako cykly kulturně-historické, nikoli bulvárně relaxační, upadly do poloh typického „live-stylového“ komerčního magazínu, a to jak formálně, tak ideově. Hlavně hezké obrázky, náladová hudba, pohoda, klid a hlazení diváků po srsti. Čerstvý příklad?

VĚRU POHODLNÝ RECEPTÁŘ
Donedávna jsem se spolu s mnoha politology či s eseji Václava Havla domníval, že český fenomén chataření a chalupaření minulému režimu ve stádiu tzv. gulášového socialismu plně vyhovoval. A že právě tento masový útěk do privatissima, do apolitické sféry „masového obstarávání“ patřil do nepsané smlouvy mezi totalitní mocí a občanem. Jinými slovy, že Husák vzkázal tzv. řadovému občanovi: „Ty se nám, soudruhu, nebudeš plést do věcí veřejných (až tě budeme potřebovat na nějaké té masové manifestaci nebo na spartakiádu, dáme včas vědět) – a my ti na oplátku dáme po zbytek roku pokoj, aby sis mohl v klidu kutit a na koleně budovat své náhradní štěstí na chatě či chalupě. A vzhledem k chronickému neostatkovému hospodářství buď bez starosti, že by tě toto kutění, shánění a zapojování do systému protislužeb ve tvém volnu plně a beze zbytku nezaměstnalo.“

Ale nejnovější díl cyklu Retro (16.9.08) tyto všeobecně známé bludy usvědčil z fatálního omylu: jak moderátorka Martina Vrbová, tak Přemek Podlaha ba dokonce Václav Cílek (sic!) mě přesvědčovali, že šlo v podstatě o protirežimní činnost, že populární Receptář byl de facto odvážným protestem proti komunismu, a že pravdu má naopak, jako ostatně v našich médiích vždycky, Václav Klaus, když tvrdí, že právě chatařením a chalupařením – a ne nějakou Havlovou či Patočkovou Chartou - jsme my lstiví Češi nejúčinněji pomáhali zevnitř rozkládat a bourat husákovský režim. Věru pohodlný, všem dostupný receptář nejen na neděli, nýbrž na způsob vyjití s každým režimem a za každého počasí. Jen si nejsem jistý, zda právě takovéto generální alibi kýči a nadbíhání širokému diváckému auditoriu (a jak se v pořadu ukázalo, i vkusu) je posláním veřejnoprávních médií.

DEGENERACE ŽÁNRU
Jeden ze základních, řekl bych dokonce povinných žánrů dokumentární tvorby (ostatně i tvorby vůbec, od malířské, fotografické, sochařské až po tvorbu literární a kritickou) je umění portrétu. Srovnáme-li impozantní výsledky, jaké z tohoto žánru vytěžili třeba Jan Špáta, Olga Sommerová, Pavel Koutecký, Kristýna Vlachová, Aleš Kisil, Pavel Kačírek, Petr Kotek nebo Vít Janeček či Remunda s Klusákem, s pokleslými ubohostmi, které na běžícím pásu produkuje veřejnoprávní televize v hlavních vysílacích časech (cykly Příběhy slavných, Po stopách hvězd, o Třinácté komnatě nemluvě), pak nás napadá jediné: žánr na Kavčích horách zdegeneroval. Zmutoval v cosi, co je profesionálně i pod úrovní srovnatelných produktů komerčních televizí asi tak, jako jsou v jiném žánru pod jejich úrovní předpotopní estrády Zuzany Bubílkové, zábavná publicistická pyrotechnika Michaely Jílkové nebo vlezle užvaněné Kafé X (truchlivým společným jmenovatelem všech tří cyklů je okatá snaha o vtipnost, jež se tu ovšem stává metou stále nedostupnější).

Úpadek portrétování si ukažme na dvou příkladech. 10. září odvysílala ČT 1 v cyklu Příběhy slavných hodinový snímek Zlomený vlastenec, věnovaný herci, zpěváku a baviči Karlu Effovi. Domníval jsem se vždycky, že kreace tohoto oborově značně vyhraněného operetního zpěváka a groteskního komika smutné tváře (od Divadla Satiry a Divadla státního filmu přes ABC až po Karlín a Fidlovačku) a nezaměnitelného filmového figurkáře (tady by mi pouhý výčet rolí a roliček vyplnil zbytek stati) jsou typickou ukázkou tvorby pozoruhodné tu více (detektiv Střela v Radokově Jedenáctém přikázání, Pancho Kid z divadelní i filmové podoby Limonádového Joa, filmový detektiv z Čapkových povídek O věcech nadpřirozených, divadelní Hajný Štětivec v Na tý louce zelený či hrabalovská kreace v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé v Semaforu), tu zase méně (tendenční filmové agitky typu Ves v pohraničí, Nad námi svítá, Veliká cesta, Májové hvězdy – poslední dva tituly v sovětské koprodukci atd.). Dále jsem věděl, že Effa měl kvůli sklonům k podbízivé komice vážné spory už s Miroslavem Horníčkem (Divadlo Satiry) i Janem Werichem (byl proto donucen odejít z ABC). Netušil jsem však, že byl vlastně po celou dobu, od padesátých let až po léta normalizační, „zlomeným“ vlastencem, antikomunistou a pečlivě utajeným bojovníkem proti komunistickému režimu. Přesně tak jej kýčovitý portrét představoval: kdepak Radok, Lipský, Werich – velký disident to byl! V jeho „rodném“ Divadle satiry se o tomto typickém českém fenoménu - dodatečné „výrobě revoluční minulosti“ - hrálo už ve slavném Cirkusu plechovém (výstup Revoluční fotografie).

Zalistujme si v autentických pamětech tohoto disidenta: „Takový byl prezident Zápotocký, v tom nejkrásnějším slova smyslu lidový, a proto ho měli lidi rádi… Kolem půlnoci jsme všichni doprovodili prezidenta až k autu a byli jsme šťastni jako děti, že jsme ho poznali osobně a zažili s ním večer, na který se nezapomíná…“. Nebo „S filmovou delegací, jíž tvořili Světla Amortová, Jiřina Švorcová a dr. Jiří Purš jsme navštívili i Stalingrad a nikdy nezapomenu na probdělou noc, kdy jsme naslouchali vyprávění válečných hrdinů…“. Nebo „Byl jsem nominován do filmové delegace na Kubu. Ony tři neděle zůstávají v mých vzpomínkách jako místa nejsvětlejší.. Raúl Castro na mě zavolal a pozval mě doprostřed stolu…“. A nebo: „Pozvu vás do Moskvy, kde jsem natáčel v pětasedmdesátém koprodukční film Cirkus v cirkuse…“ (K. Effa: Ve znamení náhody, 1987). To všechno v době, kdy jej podle autorů velekýče měl stíhat jeden politický zákaz za druhým. Kdy už adepti portrétního umění pochopí, že má-li být portrét alespoň trochu věrohodný, nesmí z něj tlustým make-upem svého filmového matlalství přetřít všechny pihy a vrásky (za optimistického předpokladu, že o nich vůbec vědí)? A že živou tvář tvoří teprve kombinace světla a stínu, ne světla a světla?

PO STOPÁCH BULVÁRU
Stejnou nemocí – barvotiskový pohled nepoznamenaný kritickou, historickou či teoretickou reflexí či alespoň povědomím o tématu, vyretušování všech možných rozporů a peripetií životních i uměleckých, plus opět otřesná diletantská příprava i provedení – bohužel trpěl i další díl cyklu Po stopách hvězd, věnovaný velkému českému herci Janu Třískovi (16.9. na ČT1, režisér). Na Třískovo herectví můžeme mít různé názory, ale takový paskvil, jaký o něm natočil Marek Škarpa si věru nezasloužil. Podle autorů snímku – alespoň dle značné plochy i emfatického komentáře, jež tomu věnovali - totiž k Monte Everestu Třískovy tvorby patřil snad jen Široko z Rychlých šípů – a široko daleko málem nic dalšího, s tímto monumentálním činem srovnatelného (snad až na zaslouženě připomenutého učitele Hnízda v Obecné škole, paterně vůbec nejlepší Třískovu filmovou roli vůbec). Nic proti svěžímu dílku Hynka Bočana, určitě ve své době i dnes zachycujícímu „trendy, kterými žijí mladí lidé“, ale kde zůstaly vedle Mažňáka, Dlouhého Bidla a Bratrstva kočičí pracky Třískovy velké čechovovské role v Krejčových inscenacích (od Trepleva po Tuzenbacha)? Kde zůstal jeho Rafael z Konce masopustu, kde nezapomenutelný Lorenzaccio a další kreace v Divadle Za branou (od Provazu o jednom konci až po Odipús-Antigone), kde zůstal jeho aktuálně přečtený Faust s Šebestovým Mefistofelem ze sedmdesátých let, kde zůstala jeho – jevištní i filmová - Kočka na kolejích s Marii Tomášovou?

Třískův portrét zahynul už předem na smrtelnou chorobu, jíž léta nevyléčitelně trpí i televizní politické debaty: svou práci tu týden co týden hodnotí výhradně ti, kdo ji sami vykonávají. Politici hodnotí politiky, herci hodnotí herce (tu a tam přihodíme po vzoru bulváru i nějakou tu srdceryvnou vzpomínku rodinných příslušníků – to je případ Effy, nebo k posuzování divadelního herectví přizveme filmového publicistu – případ Třísky). A je pak jedno, zda jim to pak píská Václav Moravec či stříhá ten či onen režisér. Podstatné je, že jsou obě základní skupiny mluvčích v oboru kritické reflexe diletanty. Podle toho pak nemůže výsledek dopadnout jinak, než diletantsky. Jako ostatně celý náš televizní politický diskurs.