Zajíc si vyhlédl pěkné slunné místo na stráni vedle šípkového keře, udělal si tam pelíšek a ihned sladce usnul. Jen co se mu začal zdát krásný sen o vlastním záhonku šťavnaté mrkve, padl na něj stín. Zajíc otevřel oči a běda: stín byl vlčí.

„Moc se tady nerozvaluj a koukej odtud mazat !“ spustil vlk. „Todle místo se mi zalíbilo, tak tu z toho nedělej žádnou peleš lotrovskou!“

„A jéje, potíže jsou tady,“ hrklo v zajícovi a pokusil se vlkovo přání vyplnit. Jenomže vlk nemeškal a prackou si zajíce přitáhl k sobě. „Co to má znamenat?!“ vrčel zlobně. „Ty si snad myslíš, že je pod tvoji úroveň se se mnou dohadovat?! I když se jedná o tak zásadní věc, jako je místo na slunci?! Myslíš si snad, že je moudřejší ustoupit?! No jestli si to myslíš, tak to se teda mejlíš! Moudřejší jsem totiž já, a já ustupovat nehodlám, a taky se nehodlám nechat urážet. Ale i když na chviličku teoreticky připustíme, že moudřejší jsi ty, ušoune zrzavej, ani tehdy nebudeš mít pravdu. Já tě prostě ustoupit nenechám. Mně se hnusí ten tvůj zaječí svět. Svět zbabělejch rozhodnutí, svět neustálejch ústupků zlu, svět degradujícího slabošství, svět, kde se takoví, jako ty, bojí a pak se stydí podívat do zrcadla. Takovej svět já z principu nechci. Nechci, aby moudřejší ustupovali. Čili, jak vidíš, se dycky budeš mejlit, a já budu mít dycky pravdu. Tak kdo je z nás moudřejší, no!?“

Zajíc věděl, že vlka nemá smysl dráždit, a tak odpověděl: „Vypadá to, že vy, protože jak je vidět, máte ve všem jasno.“

Vlk si zajíce přendal do druhé pracky a s opovržením řekl: „Servilní, bezpáteřný mizero, hlavně mě nedráždit, co?! Tak tadle perfidnost mě dráždí nejvíc. Nebo si snad myslíš, že jsem blázen a proto mi nechceš odporovat?! Je mi z tebe nanic. A neklepej se tak, dyť mě z toho brní celá pazoura!“

Zajíc se však ve vlkově tlapě nepřestával třást, ale zato navrhoval, aby ho vlk nechal poodejít k nedaleké jedli, že si s ním pak bude normálně rozprávět.

„To je právě to, co rozhodně nemůžu udělat,“ řekl teatrálně vlk a pohodil přitom odmítavě hlavou. „Protože kdybysem tě pustil, moh by sis myslet, že jsem opravdu hloupější než ty – koneckonců bys měl v takovým případě pravdu – a ustoupil bys. A to v žádným případě nemůžu připustit. Copak nechápeš, že tydle zvrácený poměry jsou vlastně přímým důsledkem toho, že moudřejší porád ustupujou?! Je snad možný donekonečna tolerovat zbabělost? A na druhý straně hrubý násilí, který vyvolává?! Teror silnějších?! Rafinovanou krutost?!
Zastrašo – “ Tady se vlk v řeči zarazil a přičichl k zajícovi. „No fuj!“ vyštěkl. „Ty seš podělanej až za ušima! Copak chceš pořád žít v takovým prašivým světě?! A nesnaž se mi namluvit, že se ti to líbí!“

„Nelíbí se mi to a nechci takhle žít,“ odpověděl zajíc a pokoušel se z vlkova sevření alespoň mírně uvolnit. „A také bych to rád změnil, ale pravda je, že nevím jak.“

„To je proto, chlupáči podělaná, že nejseš dostatečně moudrej. Od toho jsem tu ale já, a tak ti řeknu, jak to uděláme.“ Vlk se volnou tlapou přemýšlivě poškrabal na pokrčeném čenichu, pod kterým mu z tlamy vyčnívaly tesáky s drobnými bublinkami slin, a ledabyle pokračoval: „Ta pravda, kterou teď uslyšíš, ti možná nebude příjemná, ale nejni na vybranou. Jestli totiž chceme měnit poměry k lepšímu, musíme začít u sebe. A protože už víš, že zásadně nechci, aby moudřejší ustupovali, a protože už oba víme, že moudřejší z nás jsem já, je na tobě, abys mi šel, skrčku, z cesty. Jen tak je možný, abychom v tomhlenctom odporným světě dál křivě nežili. Řešení je zároveň dokonalý i snadný; já v něm nebudu žít s tebou, a ty v něm nebudeš žít vůbec!“

Vlk domluvil, a s téměř vědeckým zájmem pozoroval účinek své řeči na zajíce. Ten byl opravdu překvapivý.

Zajíc se na vlka pobaveně podíval a řekl sarkasticky: „Tak to je mi tě už napřed líto, ty úchylnej žvanile. Jestli se mi totiž něco tvou vinou přihodí, tak s tebou zase nebude žít zdejší grizzly, který mě používá místo toaletního papíru. A pravda je taková, že – jak znám grizzlyho, on je totiž moc fajnovej –, by ho určitě nijak nepotěšilo, kdybych byl třeba jen maličko poškozenej.“

Vlk vytřeštil oči a tuhl stejnou měrou, jakou mu docházel obsah právě vyslechnuté informace, až jako by zaživa zcepeněl, takže i velký medvěd by musel vyvinout jisté úsilí, aby ho opět zvláčněl. Fáze vlkova zcepenění však záhy sama přešla do intenzivního třesu, a zajíc jasně vnímal – dokud ho vlk téměř něžně nepoložil do mechu – i zběsilý tlukot jeho srdce.

„Šedej gri – grizzly?!“ Běda!! Ten je z nás nejmoudřejší!“ zavyl pak vlk a vzal do zaječích.


* * *


Jelikož nevíme, zda zajíc skutečně sloužil grizzlymu co toaletní papír, nebo jen blufoval, můžeme s jistotou pouze tvrdit, že pravda vítězí, protože to, co zvítězí, se koneckonců vždycky ukáže jako pravda.