Bůh a Ďábel v podobě nejrůznějších abstraktních principů a konkrétních protikladů spolu zápolí prakticky odjakživa. Abychom to lépe pochopili, obdařme je formou a vlastnostmi a v této podobě je nechme jednat. Jako třeba onehdy.
Ďábel se přitočil k Pánubohu a řekl úlisně: „Nedá se nic dělat, když to tak pozoruju, musím uznat, že ti titul Stvořitele náleží právem. Někdy ti až závidím, co všechno jsi už dokázal. To bych snad nedokázal ani já, ale pravda, na to už asi musí být bytost přímo omnipotentní.“ Dramaticky se odmlčel a dodal provokativně: „Ale přesto vím o něčem, s čím by si ani tvoje všemohoucnost nedokázala poradit. Jsem si jistý, že něco nedokážeš.“ A spokojeně se zašklebil, když viděl, jak to s jeho protivníkem trhlo.

„Nepokoušej mne,“ pravil Pánbůh, „a nemluv nesmysly. Víš dobře, že dokážu všechno.“

„Skoro všechno!“ odtušil Ďábel. „Vím, že jsem obviňován z kdejakých poklesků, nicméně mluvit nesmysly není můj obor. Když mi nevěříš, vsaďme se. Dokážeš-li splnit úkol, který ti dám, budu ti sloužit věrněji než archanděl Gabriel. Jestliže se ti ale nezdaří splnit, co ti uložím, vyměníme si místa. Už mě to dole přestává bavit. Tak co, není to rozumná nabídka?“

„Mhm,“ pravil Pánbůh a zpytavě zvedl obočí. „Nemáš snad na mysli nějaké slabomyslné sofisma; jako třeba jestli dokážu skrze svou všemohoucnost stvořit tak veliký problém, který by pak ani moje všemohoucnost nemohla vyřešit?

Ďábel se potutelně usmál: „Bude to regulerní, splnitelný úkol. Jenomže Ty ho splnit nedokážeš! Vsaď se!“

Poněkud ješitného, bezmezně si věřícího Pánaboha napadlo, že by to mohla být skvělá příležitost, jak tomu věčně provokujícímu floutkovi dát jednou provždy za vyučenou, a navíc získat schopnou a kvalifikovanou sílu. Nedal však na sobě nic znát a jen lakonicky odvětil:

„Otázku nekomentuji, sázku přijímám,“ a s Ďáblem si plácl.

Ďábel se uklonil a řekl: „Takže, můj antipode, všemohoucí Stvořiteli, jestliže chceš sázku vyhrát, pak tvým úkolem je nebýt. Prostě a jednoduše nebýt. Přestat existovat. Nic víc, nic míň. Jasný?! A že jsem velkorysý, máš na to šest dní jako na stvoření světa. Jsem zvědav, jak si s tím poradíš. Já jsem si jistý, že ty prostě ze své podstaty nemůžeš neexistovat. Co myslíš ty?!“ A Ďábel se posměšně rozchechtal a byl pryč.

A v ten samý okamžik, ještě než smích Ďábla dozněl, se Pánubohu orosilo čelo, neboť si uvědomil, že se dostal do pěkné šlamastyky. A to se Pánubohu pranic nelíbilo. Ano, ovšem, jak by On, který je prazákladem i obsahem veškerého bytí, mohl sám nebýt? Jak by mohl nebýt, když bytí je Jeho neoddělitelným atributem? Nikdy předtím Ho podobná otázka nenapadla ani ve snu, protože byl odjakživa a cokoliv bylo, byl On nebo to pocházelo z Něho. Jeho existence byla absolutně samozřejmá a ničím nezpochybnitelná..

„U všech všudy, to jsem tomu dal,“ posteskl si posléze Pánbůh. „Inu to je z toho, když se jeden zapomene!“

Jenomže ani Pánbůh nebyl dnešní – však také měl za sebou celou věčnost - takže zdaleka nerezignoval. Přesto mu bylo nad slunce jasné, že situace je nanejvýš vážná a že je potřeba najít nějaké unikátní řešení. Věděl, že i kdyby se mu podařilo nějakými metafyzickými triky oddělit se od světa, a dalším zázrakem se třeba duchovně anihilovat, sázku by sice vyhrál a svět, který s takovou láskou stvořil, by zůstal zachován, jenomže v takovém případě by Ďábel – sázka nesázka – využil Jeho nepřítomnosti a všeho veškerenstva se okamžitě zmocnil.

I zjišťoval Pánbůh, že lest, kterou na něj Jeho protivník nastražil, je vskutku ďábelská.

Tak míjel den za dnem, a Pánbůh vítězné řešení stále nenacházel. I přišel den šestý a Pánbůh se dostal do ukrutné časové tísně. S vědomím toho, že prohrát prostě nesmí, protože milovaný svět, Jeho stěžejní dílo, by bylo vydáno napospas Jeho úhlavnímu nepříteli, se rozhodl pro božský únikový manévr.

V nouzi nejvyšší se Pánbůh zjevil v zastavárně starého Morgensterna – a zastavil čas. A jelikož byl Pánbůh demiurg vskutku výsostný, nezastavil čas tak diletantsky jako sudička v příběhu šípkové Růženky, kde se všichni dočista zastavili a znehybněli, nýbrž to zaonačil docela nenápadně. Zastavil pouze čas osobních změn, čímž elegantně vytvořil jakýsi vztahový status quo. Tím se logicky přestala vyvíjet i Jeho sázka s Ďáblem a Pánbůh tak proměnil zastavený čas v čas oddechový.

Navenek vše fungovalo jako vždycky: lidi kradli a hromadili majetek, hašteřili se, intrikovali, záviděli si, ubližovali sobě i jiným tvorům a bezostyšně drancovali přírodu.

A protože Pánbůh pravděpodobně úkol Ďábla pořád řeší, dopouštějí se lidé všemožných hanebností i nadále, bez šance to nějak změnit, když jejich duchovní vývoj se Ďáblem vynuceným Božím zásahem zastavil.

Celá situace se tak prozatím dostala do patové situace, a kdo za daného stavu věcí dokáže odhadnout, který z těch dvou je vítězství blíž? Jestli si posléze role vymění, nebo jestli Ďábel bude Pánubohu sloužit, nebo jestli všechno nakonec nezůstane tak, jak je. Někdy vzniká dojem, že to ani nelze rozeznat. A pokud to snad je k rozeznání, zdá se, jako by na to v každodenním shonu nebyl čas. Jisté je jen to, že všude kolem už zbytečně dlouho vládne zbytečný nečas, že nikdo jako obvykle za nic nemůže a že polidštění člověka je v nedohlednu.



Z knížky O oslech, lidech a jiných zvířatech, vydané v nakladatelství Primus