Někdy v polovině devadesátých let minulého století vysílala Tv Nova pořad, který se jmenoval Tabu. Jistě se na něj pamatujete: Z budky příznačně připomínající něco mezi zpovědnicí a procovským suchým záchodem, obvykle vyprávěl nějaký obskurní deviant o svých problémech a neutěšeném osudu, k čemuž mu dopomáhal erudovaný moderátor, lékař. Závěrem, když se onen člověk dostatečně dehonestoval, vzbudil lítost, případně obojí, mu moderátor dal na vybranou, jestli se chce ukázat divákům, nebo zůstat v anonymitě.

Vzhledem k normotvornosti společenských jevů a procesů si představuju, jak asi by tento pořad mohl vypadat dnes, aby odpovídal měnící se realitě.

Uprostřed televizního studia stojí povědomá budka, uzavřená do světelného kužele. Přichází mladý, sebevědomě působící moderátor.
Moderátor: Vážení televizní diváci, vážení hosté zde ve studiu, dnes tu máme případ opravdu pozoruhodný, jak se sami brzo přesvědčíte. Jedná se o člověka s úchylkou v naší zemi ojedinělou a již zřídka vídanou. Z tohoto důvodu jsme si nemohli nechat ujít příležitost nedat mu zde prostor, aby se s námi o některé zvláštní aspekty svého života podělil. Tolik asi na úvod a nyní ať nám o sobě dotyčný, říkejme mu třeba Karel, poví něco sám. A protože je po dvaadvacáté hodině, pan Karel může všechno říkat naplno. Naše děti tím neohrozí. Ty už buďto spí, nebo si hrají pro ně vhodné počítačové hry. (Moderátor se obrací k budce.) Máte slovo, Karle!

Z budky se ozve nejistý, zadrhávající mužský hlas: Dobrý večer. Já nevím, jak bych...No zkrátka..., asi snad... že já už na sobě nějaký čas pozoruju, že jsem jiný. Teda...jiný než ostatní.

Moderátor: Jak jiný? Tělesně? Nebo vás přitahují zvířátka? No víte co myslím, že? Nebo snad vás vzrušují nějaké speciální praktiky? Nebo že by předměty? Křišťálové lustry, obnošené dětské botičky, volební plakáty nebo tak nějak?

Karel: Ne to ne. Tak jsem to nemyslel. Myslel jsem to tak, že se někdy červenám.

Moderátor: Červenáte se. Hm. A co je na tom tak zvláštního? To se při námaze děje nám všem. Hlavně aby námaha byla příjemná! Hehe. Nebo se jedná o nějakou vyrážku? Je to nakažlivé?

Karel: Myslel jsem tím, že se rdím, že rudnu. Když..., když se stydím, když je mi trapně. A a třeba i za někoho jinýho. Když – (Z hlediště studia je slyšet potlačovaný smích.) Když to lidi zjistí, mají mne za pitomce, a to jsem pak terčem posměchu.

Moderátor: Prosím diváky, aby se nesmáli! Máte pravdu, Karle, naše společnost má v toleranci ještě co dohánět. Koneckonců, každý jsme nějaký. Ale promiňte, skočil jsem vám do řeči.

Karel: Jenže já myslím, že za to ani nemůžu. To tak nějak samovolně. Nejspíš za to může výchova. Rodiče mi pořád vštěpovali, že se mám chovat čestně, nelhat, nepřivlastňovat si nic, co mi nepatří, a to ani zásluhy. Vlastně ani nevím, proč mě naši takhle vedli. Sami s tím přitom měli za komunistů jenom problémy. A já je mám teď taky. Ale jak říkám, nemůžu se toho zbavit, je to ve mně jako v koze. Nemluví se mi o tom snadno, ale doufám, že když se tu z toho vyzpovídám, že se mi uleví. Já třeba ještě dneska, když někam přijdu, tak pozdravím. A když mi někdo řekne dobrý muži, neurazím se. Ale je to pro mne všechno strašně náročné a vysilující. Třeba tenhle večer...

Moderátor: Jestli je vám tu s námi, pane Karle, až tak nepříjemně, můžeme sezení kdykoliv ukončit. Ovšem na vašem místě bych to nedělal, protože podobná příležitost se takhle vyzpovídat se vám hned tak nenaskytne.

Karel: ...něco změní.
Moderátor: Aha. A vy fakt nelžete?
Karel: Opravdu ne. Jen z hlediska vyššího principu.
Moderátor: Aha. A můžete nám vysvětlit, co tím myslíte?
Karel: Jestli ta lež třeba pomůže zabránit nějaké hanebnosti.
Moderátor: Aha. Ale zní to nějak starobyle.
Karel: Ano, k tomu mě přivedla klasická literatura, dřívější filmy, a tak...
Moderátor: Chcete říct, že dříve se to takhle –
Karel: Dříve i filmové umění kladlo dobré otázky.
Moderátor: Aha. A dneska?
Karel: Dneska dává špatné odpovědi.
Moderátor: Aha. A proč si myslíte, že to tak je?
Karel: Protože dříve se zabývalo životem, hledáním, krásou, nadějí.
Moderátor: Aha. A dnes?
Karel: Dnes se zabývá smrtí, násilím, ošklivostí, destrukcí.
Moderátor: Aha: A znáte příčinu té změny?
Karel: Protože dříve bylo prvotní sdělení, dneska zisk.
Moderátor: Aha. A vy snad máte něco proti zisku?
Karel: Když je za každou cenu.
Moderátor: No dobrá, pojďme dál. Jak vás tak vnímám, tak vy asi ani nepodvádíte svou ženu, co?
Karel: Ne. Vlastně jsem nepodváděl.
Moderátor: Teď už ano? Co se změnilo?
Karel: Žena ode mne odešla s jedním nyní nezvěstným ředitelem kampeličky.
Moderátor: Aha. S ředitelem kampeličky... Na začátku jste prohlásil, že nekradete. Je to tak?.
Karel: Ano, je. Dokonce bych řekl, že se nebojím nekrást..Nebát se nekrást, tak nějak to říkal i děda s babičkou, když jsem byl malej.
Moderátor: Kolikpak je vám vlastně let, pane Karle?
Karel: Je mi už přes padesát.
Moderátor: Takže si právě prožíváte svoje padesátá léta?
Karel: Víte, že nevím, jestli víte, co jste zrovna řekl? Co myslíte vy?
Moderátor: No nic, vraťme se k té vaší poctivosti. Chcete říct, že jste nikdy nikomu nic nevzal?
Karel: Když se takhle ptáte, tak připouštím, že vzal.
Moderátor: No jasně, vždyť vy nelžete, hehe. A co to bylo?
Karel: Poštovní obálka. V práci.
Moderátor: A na co jste ji tak nutně potřeboval, že jste ji musel vzít? Snad ne na úplatek, hehe?
Karel: Nechce se mi o tom mluvit, ale když jste mne dotlačil až sem, tak na šek, který jsem pak v té obálce hodil do schránky nadace PP, čili Pomoc potřebným.
Moderátor: Tu kterou vytunelovali?!
Karel: Ano. Tuhle nadaci jsem nevynechal.

Moderátor: Panebože, pane Karle, vy snad nechcete zbohatnout, vy si nechcete dopřát co možná největší luxus? Žít si na vysoké noze, jak se říká? A když tedy nekradete, půjčil jste si aspoň někdy nějaké peníze, abyste si mohl opatřit po čem toužíte?

Karel: Tak zbohatnutí se principiálně nevyhýbám, ale nijak po něm nebažím. Hlavně si nemyslím, že všechno musím mít hned. Mám takovej vnitřní pocit, že by mě to ani tak netěšilo. A vlastně nevím o ničem, co bych chtěl mít natolik, abych si na to musel nakrást nebo půjčit. Myslím si, že poctivá, každodenní práce, skromnost a spořivost – (Karla přehluší hurónský smích z hlediště studia, přičemž zakolísá i snímaný obraz.)

Moderátor napomíná diváky a s těžko potlačovaným cukáním v koutcích úst se obrací k budce: No tak to vám, pane Karle, vážně nijak nezávidím, vy jste opravdu, ale opravdu, jak to jen... V češtině pro to ani nemůžu najít vhodný výraz..., no řekněme, exot, hehe. Chcete nyní předstoupit před televizní diváky? Chcete se jim ukázat?

Karel: Nechci. A nejen proto, že se zrovna červenám.

Moderátor: Nechcete? Ani se vám nedivím, opravdu by to nebylo moc prozíravé, to dá rozum. (Obrací se na kameru) Ano, vážení televizní diváci, jak jste se mohli přesvědčit, i takoví stále ještě žijí mezi námi. Zkuste být proto shovívaví, potkáte-li je, přestože jsou v naší společnosti prvkem velmi cizorodým a proto i mizejícím.

Pozn.:Po skončení pořadu a následné reklamní přestávce s automaticky zvýšenou hladinou hlasitosti, by nejspíš následovala nějaká kultovní hororová fantasy komedie, jíž by mohl slušet název Šest nekřtěňátek a karbanátek kanibala Mordovalla.