Tak jsem se včera z novinových titulků dozvěděl, že pan Kocáb, který převzal po paní Stehlíkové ministerstvo pro lidská práva, zahájí do měsíce mediální kampaně Evropa přátelská dětem a Stop násilí na dětech. Kampaním dáno za cíl poučit rodiče, jak vychovávat svoje děti, aby tyto nedocházely fyzické újmy.

Současně s novinami jsem v poštovní schránce našel reklamní leták, v němž byla i nabídka na herní konzole s údajně dlouho očekávanou kultovní hrou Killzone 2. K tomu prodejce jako bonus přidával i černé tričko s bílým nápisem KILLZONE 2 Popis hru označuje jako akční fantasy s temnou, pochmurnou atmosférou, kde jedinými výraznými světly jsou požáry, výbuchy, výstřely z palných zbraní a plamenometů. Pane jo. To už první Killzone musela mít značný obchodní úspěch. Hráči se jistě úžasně bavili při všelikých naturalistických řežbách v pochmurné atmosféře, když stálo za to vytvořit další pokračování fantasy jatek..

Do těchto dvou informací, které se setkaly v mé poštovní schránce pak symbolicky pochmurně zapadla informace třetí, a to, že těsně předtím se stal další v řadě šílených masakrů, spáchaných frustrovanými dětmi na svých vrstevnících. Trend vypadá pochmurně jednoznačně, proto je dost dobře možné, že nejvíc narůstá ohrožení dětí jinými dětmi.

Víte proč by tomu tak mohlo být, pane ministře? Protože děti jsou učenlivé. Protože nasávají i latentní násilí jako houba. Protože násilí a agrese je jim předkládáno na všechny způsoby v bezpočtu různých killzón. (Přímo hmatatelné je to znát např.i na našich silnicích.)Protože se jim nedostává opravdových vztahů, porozumění, lásky. Protože v bludišti plytkostí a náhražek, jimiž jsme je obklopili, není autorita, která by je jím provedla. Protože všichni mluví, protože nikdo nenaslouchá. Protože netuší, že mnohé by mohlo být i jinak. Těch protože je rozhodně mnoho, pane ministře, a to se pak v hlavách psychicky labilnějších jedinců může dít leccos. Není alarmující, když se dospívající mladíci zničehonic snaží zabít co možná nejvíc svých kamarádů, spolužáků? Tušíte, proč se tyto hrůzy dějí výhradně v technicky vyspělé, hmotnými statky bohatě obdařené euroatlantické civilizaci? Tušíte, co mne opravňuje soudit, že by děti byly někdy vděčné i za ten občasný malý pohlavek, který, pokud vůbec bolí, tak víc toho, kdo ho dává, než adresáta?

A co se týká Evropy, tak současná Evropa s rozpadajícími se kulturními svorníky a tradičními hodnotami, Evropa zbabělá a farizejská, Evropa plná virtuálně naklonovaných zlatých telat, Evropa, jejímž zrcadlem jsou i nanicovaté kampaně, podobné té vaší, není a nebude k dětem přátelská, ani kdybyste se s paní Stehlíkovou s podobnými aktivitami postavili na hlavu. Aby mohlo dojít k jakékoliv pozitivní změně, a nejen stran dětí, musel by se především od základu změnit étos Evropy. Vše ostatní je toliko groteskní snaha vymýtit malárii proklamativním utloukáním jednotlivých komárů a nevysušit přitom okolní bažiny, ve kterých se malaričtí komáři líhnou.

Když jste, pane ministře, dokázal zorganizovat odchod okupantů, možná byste si mohl vysoušení těch bažin vzít jako další výzvu. Bude to ovšem nevděčná fuška a štafetový běh na velice dlouhou trať. Ale někdo, někdy, někde to začít musí. V opačném případě, a věřte mi, že bych se strašně rád mýlil, dříve či později vznikne jedna pochmurná, panevropská killzóna. A nepůjde to změnit. Ani pohlavkem.





Jsem jako vy. Jsem jeden z vás. Alespoň jsem si to donedávna myslel. Ale teď už o tom začínám pochybovat. A ptám se: jak je možné, když jsem jeden z vás, že mne pořád jen ignorujete? Obcujete spolu všemožnými způsoby, ale mne míjíte, jako bych ani nebyl. Jako bych vůbec neexistoval. Ano, je to tak, setkávám se s tím každodenně. Kdykoliv vám chci něco důležitého sdělit, a to je vždy, nikdo mi nenaslouchá, nikdo mne nevnímá, nikomu nestojím za pozornost. A to mne bolí. A bolí to čím dál víc. Ale možná jsem opravdu jiný než vy. Pro vás neviditelný, neslyšitelný, nepochopitelný. Jako bůh. Hodně nad tím přemýšlím, jaké to je, být v kůži boha. Být bohem... Nikdy bych nevěřil, že bůh se může cítit tak opuštěný.

Je ve mně plno lásky a nemám se o ni s kým podělit. Je to tak intenzivní pocit neuspokojení, že bych se z toho někdy až zjevil. A to je to, čím se v poslední době zabývám skoro bez přestání. Má touha zjevit se a být vámi přijat se stále stupňuje. Ó ano, zjevím se! Zjevím se vám, a tím dokážu svoji existenci a vy mne uvidíte i uslyšíte moje poselství. Poselství vzájemnosti. Je mi teprve šestnáct, ale přesto si myslím, že je nejvyšší čas. Skoro se už nemůžu dočkat. Je ve mně tolik neopětované lásky. Zjevím se vám co možná nejdřív. A bude to velkolepé i velebné zjevení zároveň. Možná přímo v chrámu, na nějaké slavnostní mši, jak se na boha sluší. Pak spolu zůstaneme spojeni na věky věků. Ale musím být ještě chvíli trpělivý, než přijde ten správný okamžik, i když vestu s nasekanými hřebíky už mám. A zatím si seženu i semtex. Máte mé boží slovo...