Následující příběh je volný záznam vyprávění mojí neteře - barokně sošné, roztomile svérázné mladé dámy, - kterému v jedné pražské kavárně předcházela moje všetečná otázka, jestli její krásy od našeho minulého setkání ještě nepřibylo.

Přibylo“, pravila vyrovnaně, pojídajíc laskonku. „Čtyři kila! A víš, co to způsobilo? Moje nadměrná inteligence a můj přítel. Ten mizera mi totiž poslal k narozeninám letní šaty. Šaty to byly opravdu skvostné, jenže poněkud menší. Na přiloženém lístku stálo, že model manekýnce úžasně slušel a že jistě bude slušet i mně. ,Já ti dám manekýnku!‘ křičela jsem na popsaný papír a trhala jsem ho v zastoupení přítele. Když mě zlost přešla, koupila jsem si lázeňskou kúru, která nabízela výrazné zlepšení kondice a zhubnutí. V den D nás odjíždělo stejnou autobusovou linkou z Prahy několik a bez problémů jsme se poznali.

Cestou, sblížené tušeným utrpením, adeptky zdravého životního stylu dílem bědovaly nad svými osudy, z čehož si pamatuju výroky: ...on mi na to řek, že by radši byl mou tasemnicí než mým mužem, ... ,a v hospodě chlapi řvali, že když hasiči vyhořeli, můžou ještě díky mně vypsat prácheňskou soutěž o královnu krásy bez rozdílu vah, aby naše vesnice zase jednou něco vyhrála‘, a dílem prohlašovaly v jakémsi vnitřním vytržení, že až shodí těch třicet kilo, půjdou na zábavu a budou odmítat tanečníky nebo že si oblečou svoji před lety odloženou minisukni a na ulici budou vrtět zadkem, aby starej žárlil. Nejvíc spolucestujících však toužilo po tom, aby po jejich návratu ty flundry sousedky pukly závistí.

Po ubytování a obědě tvořeném ředkvičkou a plátkem šunky, skrze který bylo vidět okolní krajinu, jsme do ní byly vyhnány lázeňskou dietoložkou, která svou sugestivní, demagogickou řeč zakončila slovy ...,a uvědomte si, že případný pocit hladu nejen sužuje, ale i zužuje!‘

Psychicky labilnější účastnice zájezdu utrpěly šok hned po zaslechnutí dvanáctikilometrové délky cvičné stezky. Většina adeptek zhubnutí, včetně mne, však nutkání se rozplakat odolala a po rozcvičce se vydala na trasu, která vypadala jako ideální terén pro výcvik speciálních komand. Některé kolegyně toužící po zdraví až nezdravě, navrhovaly zpočátku i komandům podobnou rychlost našeho přesunu, ale brzo je to přešlo a jejich tváře začaly vyzařovat směsici nadpozemského utrpení a naprosté apatie. Pouze obratná argumentace cvičitelky, která pracovala s faktem, že nedává smysl se hroutit teď, ale až po návratu, protože zde se jim pomoci nedostane, tyto nešťastnice dostala do stavu, kdy ze sebe vydolovaly zbytky sil a dovlekly se zpět do lázeňského domu.

A tady se poprvé začala projevovat ta věc s mojí inteligencí, která víc než dokonale potvrzovala skutečnost, že mozek hladového člověka pracuje mnohem líp než nedokrvený mozek člověka nasyceného. Po obdržení topinky s hořkým čajem, což místní personál skandálně nazýval večeří, mi vyburcovaný mozek intenzivně signalizoval, že situace je vážná. ,Podívej se na ty šaty, jestli po nich opravdu tak toužíš,‘ nabádal mne. Když jsem se podívala, uzavřel den poněkud nelogicky: ,no jak myslíš...‘

Podobně proběhlo i pár dalších dnů, ve kterých jsem zjišťovala řádově procentní váhové úbytky a skokové přírůstky mentálních schopností, které čekaly na příležitost se projevit.

To se stalo čtvrtý den v poledne po zničujícím dopoledním strečinku a dalším kulinářském podvrhu, kterému jeho pachatelé v místním argotu říkali oběd. ,Jsi v rukou sadistických trapičů,‘ ozývalo se mi neodbytně v hlavě. ,Jdi je všechny udat a cestou se najez. Sněz první, co uvidíš! Dělej, dokud je čas! Je přece lepší být trochu silnější, ale živá, než útlá za každou cenu. Tělo samo dobře ví, kolik má vážit! Nebo snad chceš být v nejlepším případě vychrtlou anorektičkou, na které budou sebelepší šaty splihle viset?‘

Proti této logice se nedalo nic namítat, zejména poté, když jsem v sousedním pokoji přistihla jednu z adeptek zdraví a hubnutí při podivně horečné činnosti, a která na otázku co to dělá, s pološíleným svitem v očích zahuhlala že nic, ačkoliv jí z plné pusy vyčuhovaly kousky staniolu a všude kolem se povalovaly obaly od nugátových pochoutek.

Nechtěla jsem dopadnout podobně, a tak jsem posléze v nedaleké zastrčené restauraci preventivně vyjedla většinu jídelního lístku. Následkem toho jsem však opět ztratila soudnost, takže při placení jsem vrchnímu na jeho dotěrnou účast: ,Nedá se to vydržet, viďte, slečno?‘ odpověděla s převahou, že dá a že zítra začnu doopravdy. ,Tak hodně štěstí,‘ popřál mi obveseleně, ,to už jste tuhle sezónu šestá!‘

Příští den jsem se opět naivně uvrhla do pohybu a diety. Projevy mé inteligence se začaly prudce zlepšovat a ve večerní fázi geniality jsem si nechala oknem pokoje doručit maxi pizzu Margheritu. Tehdy jsem zároveň pochopila, že s tak skvělým duševním fondem nemůžu nikdy radikálně zhubnout, a navíc mi konečně i došlo, že to ani nechci, protože bych pak neměla mimo ty letní šaty nic na sebe. A na obnovení šatníku nemám a přítel by se, jak ho znám, určitě taky nepřetrh, aby to zafinancoval. A tak, abych mohla zbytek dní v lázních prožít podle svých představ, rozhodla jsem se pro korupci a vyměnila s cvičitelkou ty nádherný malý šaty za to, že na mne zapomene.

Vidím na tobě, že si myslíš, že celej ten podnik byl jedno velký fiasko. Nebyl. Díky němu se změnilo několik věcí. Za prvé, jak sis i všiml, jsem trochu přibrala, za druhé jsem se rozešla se zlomyslným přítelem a za třetí se rozhodla, že odejdu z naší skomírající reklamky a budu manekýnkou.“ „Ty chceš být manekýnkou?“ užasl jsem. „A proč ne?“ řekla neteř sebejistě hned jak polkla sousto sachru. „Silnějších, dobře stavěnejch manekýnek s elegantní chůzí po mnohaleté baletní průpravě je na předvádění nedostatek. To vím na beton. A v jednom ze svých lázeňských záchvatů geniality jsem k tomu vymyslela i slogan: Když tento model svatebních šatů báječně sluší i devadesáti kilům, dovedete si představit, jak úžasně bude slušet vám?“