„Pane, okamžitě vstaňte z té pololežaté pozice! Je nanejyýš nepatřičná!!“ vyjede lady Bracknellová na Jacka Worthinga v prastaré hře Jak je důležité míti Filipa od Oscara Wilda. Připomeňme, že sám Wilde byl pro svou dobu a tehdejší veřejný prostor nepatřičný. Dotáhl to až do žaláře v Readingu, o čemž napsal velmi pochmurnou baladu.

Nepatřičnost je průvodním rysem světa. Bylo by dobré napsat, že jejím protikladem je patřičnost, ale nebývá to většinou pravda. Nepatřičnost pojmenováváme snadno. A co je patřičné? Kdo se špetkou pokory v duši si dovolí stanovit patřičnou míru patřičnosti? Víme jenom, že ji potřebujeme k životu, aby měl nějaká pravidla a meze.

Dovolím si ovšem tvrdit, že k tomu je nám nutná i nepatřičnost. Občasné vybočení z patřičnosti činí z nás živé. Bez nepatřičností bychom byli zombie.

Vím, že v mém věku a s mým vzezřením je důležité míti kliniku. Občas mi na ní změří tlak, vysají něco krve na analýzu, čímsi do mne nahlédnou, což vše činí proto, aby mi sdělili, že lepší už to nebude a co bych taky očekával se svým celoživotním stylem.

Vlastně i to byl nepřímý důvod, proč jsem před pár dny došel k závěru, že je důležité míti také Kliniku. Přítomnost mladých, říká se, omlazuje. Staří kozlové to tvrdívají pouze ve vztahu k dívkám, někteří z nich se však domníváme, že občas je mladistvý především duch a ne tělo, a to že uhlazuje naši stařeckou okoralost, o níž si myslíme, že je velebností.

Zdá se mi, že současná doba je uprděná, páchne, lže a krade, válí se po jazyku jako nechutné sousto; alespoň většina jejích veřejných představitelů. Je potřeba se osvěžit.

Zašel jsem proto do žižkovské Kliniky, kterou chtějí úředníci sebrat squatterům, nejspíš zbourat, vybudovat tam možná něco veřejně prospěšného či prodat pozemek hodnému developerovi, který na něm postaví zcela jistě něco veřejně prospěšného. Na kteréžto rozhodnutí mají úředníci nesporné právo. A je to patřičné.

Co činí ta banda mladých, je naopak nepatřičné. Porušují právo vlastnické. To především. A taky žijí v jakési vzpřímené pozici. My, co už nás život naučil plazit, vnímáme i polohu pololežatou coby nepatřičnost. Natož vzpřímenost!

Měl jsem z Kliniky stejný pocit jako Martin C. Putna, který o ní psal v Lidovkách. Čekal jsem hordu zatvrzelých anarchistů, na hlavách kukly, z nichž horečnatě září pichlavé a vizionářské oči, kterak chvějícíma se rukama kutí Molotovovy koktejly. Potkal jsem vnímavé, inteligentní lidi, kteří se usmívají a mají pro daný čas zakázané drogy. Nevím, zda jejich nejistota v okamžicích kontaktu vznikala plachostí nebo nedůvěrou. Pro vlastní upokojení si říkám, že obojím, ale vzpomínám, že i my jsme s Lennonem říkali: „Nevěř nikomu, komu je přes třicet.“ I když při mém věku už by to mladí nemuseli pociťovat tak úkorně: „Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem,“ říká se.

Všichni tam, na Klinice, na mě působili velmi slušně, ale kdo ví, třeba později po večerní hodině mezi psem a vlkem, se ti hodní doktoři Jekyllové proměnili v temný šik pánů Hydů a vydali se vraždit a olupovat poctivé občany. Znáte to, moji milí souvěcí patřiční: „Nevěř nikomu, komu je pod třicet!“

Pivo na Klinice dají až v podvečer. Cena dobrovolná. Přednášel jim tam den před tím už řečený profesor Putna. Když jsem tam byl já, tak k squatterům vedla řeči Jiřina Šiklová. Řekli jsme si s ní, že být nám dvacet, asi bychom tu byli taky.

(Aby si mladí nemysleli: už na začátku 60. let a později byl v Praze jakýsi squat. Stál pod Vyšehradem, obývala ho a pobývala v něm všeliká pakáž umělecká, nepřizpůsobivá, nepatřičná. Říkalo se tam Hanzlberg a zdi toho baráku pamatují leckterou významnou osobnost dne už váženého postavení a věku. Pravda je, že snad tam někdo někomu platil jakousi symbolickou činži. Ale nevím.)

Pro mě je věru zábavné, když co chvíli se o sobě v nějaké internetové diskusi dočtu, že jsem hajzl pravičácký. Někteří tím myslí pravičácká svině, ale to nenapíší, protože se i anonymně bojí, přinejmenším banu. Pobaví mě tohle označování vždycky, v souvislosti s klinikou ještě víc. Fakt nevím, ve které ze škatulek si ustlat postel. Jestli v té pravé nebo v té levé. Nasaďte si je na hlavy, vážení přátelé, bratři, soudruzi, pobratimové, pánové a dámy, a slepí a hluší bluďte krajem. Já si je nasadit nedokážu, odstávají mi uši, což mi taky někteří někdy zásadově vyčítají. Což je ovšem věc tatínka a maminky, na ně se, prosím, v této záležitosti obracejte.

Jistě, že teď už jsem v mnohém konzervativní. Mám rád svoje navyklé. Někteří z mých vrstevníků to v tomto ohledu dotáhli tak daleko, že se těší i na kliniku v obecném smyslu slova, protože je součástí jejich zaběhlosti. Včetně léků, co nám tam předepisují. Žižkovskou Kliniku znám z časů, kdy tatínkové jejích současných okupantů ještě tahali kačera. Maminka mě do ní vodila na snímkování plic. Teď jsem měl pocit, že tu sám sobě snímkuji srdce. Jestli v něm zůstal ještě kousíček mládí.

Přiznávám, že v mládí jsem měl taky blouznivé touhy a sklony. Jestliže v mé od dětství oblíbené knize Dva divoši od Ernesta Thompsona Setona se píše, že hlavního hrdinu Yana Yeomana udržely jenom pevné domácí otěže od toho, aby se nepřidal k tlupě cikánů nebo potulných indiánů, mě od toho vždycky především odvrátily velmi buržoasní předsudky: nemám rád společné hajzlíky a sprchy a můj nos špatně snáší mix mnoha těl, připouštím -- po jednom jistě ušlechtile vonících.

Samozřejmě, že tu válku s námi patřičnými nepatřičná Klinika nemůže vyhrát. Ctíme přece zákony. Přesto bych rád upozornil, že jsem tam potkal jednoho známého žižkovského bezdomovce, který tam nejspíš nějaký čas měl kde složit hlavu. Což u nás, patřičných, nebývá.

V řečeném článku v Lidových novinách připomíná profesor Martin C. Putna velmi naléhavě a přesně také to, za jakých okolností a v jakých souvislostech na Kliniku už zaútočili náckové. Právě tak jako upozorňuje, že v knihovničce Kliniky má čestné místo Karel Marx, což není právě Putnova káva. Hele, Marxe též nemusím; je to ve mně. Kromě jeho ideových a politických východisek a závěrů i podprahový pocit nechuti z donucení. Znáte to: Oněgin byl taky Rusák… Ale kliničtí levičáci jsou levičáci jiného druhu než nám známí starokomunisté, vlastizrádci a kolaboranti z let před listopadem 1989. Ti si radostně notují právě s nácky. Podle věštby Adama Michnika ze začátku let devadesátých minulého století: „Posledním stádiem komunismu bude nacionalismus.“

Napsal jsem báseň: Komouš, nácek: jeden tácek.

Marx na klinice mi připomenul starý moudrý výrok Winstona Churchilla: „Kdo nebyl ve dvaceti komunista, nemá srdce. Kdo jím zůstal po třicítce, nemá rozum.“ Kolik má Klinika rozumu, nevím, netroufám si soudit. Nepobyl jsem tam příliš dlouho. Věděl jsem, že tam nepatřím, že i kdybych s nimi chtěl skočit, dopadnu s ostudou jako prastarý chromý vlk Akéla. Ale v mnohém s nimi souzním a jsem ochoten je bránit, co dokážu. Protože vím, že Klinika je srdce. A že srdce by mělo občas bít nepatřičně i nám, patřičným. Zvlášť v časech, v nichž obecnou míru patřičnosti začínají určovat podivní, zlí, nenávistní, psychopatičtí, narcistní potvoři. Hlavně proto bych chtěl upozornit, jak je důležité míti Kliniku.

P. S. Milý pane profesore Putno, pokud Vám něco bude připadat jako opsané z Vašeho článku, není to plagiátorství. Když jsem Vás četl, už jsem to svoje měl v hlavě sesumírované. Najdete-li někde podobnost, přesto není zřejmě náhodná. S úctou
Vladimír Kučera