Byl jsem blízek tomu podepsat protičínskou petici. Či lépe petici proti čínské návštěvě. Nebo ještě přesněji: petici proti nehorázně podlézavému chování našich představitelů vůči Číňanům. Zejména proto, že rubem tohoto devótního až servilního poklonkování bylo arogantní a hulvátské chování zejména Miloše Zemana k těm občanům mojí země, kteří smýšlejí jinak než on. Dokonce vykřikoval, že bychom se měli od Američanů učit, jak lidi, kteří znesvětili čínské vlajky, střílet.

Kromě toho, že zase lhal, vzpomeňme například demonstrativního pálení vlajek USA při vietnamské válce, za což nikdo nikoho nezastřelil (přestože na policisty létaly i zápalné láhve), je to výrok na hranici fašismu. Zeman navíc přece tvrdil, že bude prezidentem všech. Trochu mě zaskočilo, že víc než vlastních občanů, kteří mají kritický názor, stal se prezidentem Číňanů, zdivočele napadajících Čechy. Přesto jsem nakonec tu petici nepodepsal. Vysvětlím proč:

S peticemi to mám složité. Myslím, že jediná, která v mém životě doopravdy stála za to, byla Charta 77. Může o ní vzniknout samozřejmě tisíc kritických elaborátů. Jedno jí však nikdo a nic vzít nemůže: vyžadovala odvahu. Všechno, co si žádá odvahu (alespoň tu v pozitivním smyslu slova, odvahu proti svinstvu), stojí za to.

Chartu 77 jsem nepodepsal. Mohl bych říci, jako před časem právě Miloš Zeman: nesignoval jsem proto, že mi to nikdo nenabídl. Že s ní za mnou nepřišli. Nechci lhát a nechci být nabubřelý, proto nic takového neřeknu. Kdo byl statečný, ten si cestu k podpisu našel.

Spíš bych to vyjádřil podobně jako psycholog a slušný člověk, před třemi roky zesnulý Slavomil Hubálek. Slávek říkal: „Mohl jsem Chartu podepsat mockrát. Vždycky jsem si našel velmi relevantní a reálný důvod, proč to právě nejde. Ale to skutečné odůvodnění bylo jediné: neměl jsem v sobě dost statečnosti.“ Připojuji se. Neměl jsem tu odvahu. Neměl jsem koule.

Podepsal jsem až petici za propuštění Václava Havla po Palachově týdnu. Paradoxně tu mi přinesli, a ani mě pořádně neznali. Psal jsem tehdy sloupky do přílohy Mladé fronty pod pseudonymem Ladislav Kučírek. A tak mě taky přečetli na Hlasu Ameriky. Moje žena Daniela, pro niž byla tato stanice nezbytnou denní duševní hygienou, se mnou zalomcovala, neboť jsem zrovna klimbal, a vzrušeně mi sdělila, že mě právě hlásili. Nepovažoval jsem to za nějaký vzrušující moment, odpověděl jsem tedy: „Však kvůli tomu jsem to podepsal.“ (Poznámka na okraj: jenom, aby mě nějaký chytrák nenapadl, že to bylo vyčůrané s tím Kučírkem. A) spletli to sběrači podpisů, protože pseudonym pro ně splynul s osobou. B) víc lidí rozhodně znalo Ladislava Kučírka, než Vladimíra Kučeru, čili ten omyl byl k dobrému. C) organizace, zvaná StB, věděla, že Kučera=Kučírek, čímž jsem si jist, neboť mi to její emisaři už dávno před tím při jiné příležitosti pyšně sdělili s tím, že nejsou tak blbí, jak si myslím. Chtěli mě zaskočit svou všeznalostí. Nezaskočili; to by objevil i Pepek Vyskoč.)

Tento podpis ovšem nebyl nijakým hrdinstvím. To už se vláda jedné strany jenom škubala jako chcípající kobyla, nakažená vozhřivkou, svrabem a střečkovitostí. Záchvaty vztekliny byly hnusné, ale vyskytovaly se v nich už předsmrtné příznaky.

Tedy takový podpis neznamenal žádnou odvahu, jenom se jím člověk ujišťoval, zda v něm po dlouholetém brainwashingu zbyl alespoň záchvěv elementární slušnosti.

Po roce 1989 jsem nastoupil do novin a petice se pro mne staly tabu. Odmítal jsem je slovy: „Žiji ve svobodné zemi. Je u nás svoboda slova. Novinář nemá co podepisovat petice. Principem jeho povolání je vyjadřovat se otevřeně, neanonymně k věcem veřejným. Má-li na tu kterou konkrétní záležitost názor, má jej sdělit. Nebudu tedy podepisovat petice. Jsem povinen psát.“

Přiznám se, že to, co se odehrávalo při čínské návštěvě, mě ovšem poněkud zviklalo. Byly velmi omezeny atributy svobody a svobodného projevu. Obklíčeny podstatné části Prahy. Na dlouho omezená i veřejná doprava, včetně míst, kudy se návštěva jen mihla. Těžkooděnci vyhnali z Hradčanského náměstí ohlášenou (!) demonstraci. Záminka, že šlo o bezpečnost, je lživá: oficiální Číňané byli v té době kdesi daleko. Otravování lidí, kteří vyvěsili tibetské a ujgurské vlajky, jejich úřední odstraňování z oken. Policisté si dovolili obtěžovat kvůli tibetským vlajkám dokonce na akademické půdě! Konkrétně na FAMU.

A hlavně: naše policie nebránila české občany před útoky, někdy i brachiálními, které si vůči nim dovolily bojůvky Číňanů. Ty jako by spadly z nebe, najednou těch drzých výrostků byla plná Praha, prudili lidi, ba je napadali. Překáželi domorodcům v pohybu tam, kam oni – okupanti – rozhodli, že se nesmí. Česká policie je nechala. Vadili jí jen protestující Češi. „Čechy Číňanům!“, dalo by se skandovat. Věru, pozoruhodné v zemi, která v poslední době unisono vykřikuje, jak musí hájit svoji kulturu, svoje zvyky a svoje hodnoty. Najednou jsme tu měli ty čínské a většině čecháčků je to jedno.

Obávám se, že bychom většinově byli ochotni přijmout čínská pravidla hry i v jiném: proč nezrušit svobodu slova, svobodu shromažďování, či lépe – znovu ji povolit jenom jedněm, těm, kteří jsou nositeli „kolektivní pravdy“, „pravdy lidu“, „pravdy většiny“? Proč nepozavírat pár rebelantů? Nevím, do jaké míry by se líbily veřejné popravy na stadiónech, ale dozajista by se nějaké obecenstvo našlo. Ostatní atributy – obchod s lidskými orgány, dětská práce… inu, chybičky se vloudí, když se kácí les, létají třísky. Ekonomika nade všechno.

Ostatně hlava našeho státu přece při své nedávné návštěvě Číny prohlásila: „Nechceme poučovat o lidských právech, naopak bychom se od vás rádi naučili, jak (…) udržet sociální stabilitu.“ Výše uvedené metody jsou součástí tohoto „udržování“. To by jeden zvracel.

Jinak vůbec mluvit o Číně jako sociálně stabilizované může jenom ignorant. Stačí si poslechnout sinology. Sociální zabezpečení v plenkách. Totéž důchodové pojištění. Rostoucí nezaměstnanost. Zbídačelý a sociálně v zásadě negramotný venkov.

To tady Zeman chce? Za to, že mu Číňané splní sen a postaví průplav?

Podle toho, jak se Miloš Zeman choval během čínské návštěvy a zejména, jak ho nechali chovat ostatní politici, kteří až na výjimky mlčeli, nabízí se otázka: nevyhovovalo by jim vlastně takové okleštění svobod nás, poddaných? Známe to budovatelské heslo: „Držte hubu a krok!“ Třeba by to dělalo dobře i nám. Jinak bychom byli ostražitější k Zemanovu přesvědčení, že většinová lidová volba mu dává jakési vládcovské pravomoci a právo na vliv a rozhodování bez oponentury. Chová se jako panovník-feudál a touží po panovnicko-feudální moci. Mám strach, že by většina občanů byla ochotna mu tuto moc svěřit. Že jí ani nevadí jeho obdiv nejen k Číně, ale i k autoritativnímu Rusku i s tamními občasnými protofašistickými výstřelky, jako jsou vraždy politických odpůrců, novinářů, omezování svobody slova atd.

Ostatně s tím souvisí, že jsme se neozvali proti politické „vizi“ Andreje Babiše: stát bude nejlépe spravován a řízen jako podnik. Jak to, že politika, který přišel s tak nehoráznou tezí, by pořád většina lidí volila? On bude ředitelem a my jeho zaměstnanci? Bude nám dávat výpovědi na hodinu nebo dohodou, když nebudeme dělat a chovat se tak, jak jeho koncepci či dokonce momentální náladě a zájmům vyhovuje? Uvědomme si, že s tímto názorem Babiš málem vyhrál volby a nyní je jejich favoritem i nejoblíbenějším politikem. To nesvědčí o něm, ale o nás. Vždycky jsem si myslel, že v demokratické zemi je to opačně: politici jsou mými zaměstnanci. Ejhle, homo bohemicus volí jiné řešení. Chtěl by soudruha generálního. Jsme vskutku národem lokajů; předurčeni geneticky k poddanství?

(Pro zajímavost: existuje stará poučka, že demokracie končí před branami podniku. Prý ji rád užíval i Lenin. My jako jeho po desetiletí učenliví a poslušní žáci, zdá se, tuto větu tvůrčím způsobem obohatíme: demokracie končí před branami státu!? Alespoň toho našeho.)

Všechny tyto podivné znaky se mi začaly v poslední době skládat do boschovského či dalíovského děsivě absurdního obrazu, který by se dal nazvat: „Vrchnost se chystá postupně omezit svobody a lid tomu tleská.“

Proto jsem měl velké nutkání podepsat onu petici, která se objevila v souvislosti s „čínskou nehorázností“ Lákalo mě dát najevo, že mě trápí, jak my, zdejší občané, či spíše lidská masa (neboť občanské ctnosti poněkud absentují) je ochotna nechat se omezovat i de facto urážet a při tom mít pocit, že je tomu tak dobře a správně. Věru, nevadí mi ani tak čínská návštěva, ani Zeman či Babiš. Hrozím se skutečnosti, že většina lidí kolem mě to tak bezvýhradně a bez kritiky přijímá, ba podporuje.

Nakonec však jsem si řekl, že ještě jednou nepodepíši. Jsem totiž, co se týče osudu, až připitomělý optimista, a ohledně lidí? Držím se slov G. B. Shawa: „Nedůvěra je moudrost hlupáků“. Problém ovšem je, že sám Shaw, když v 30. letech minulého století překročil hranice sovětského Ruska, vyhodil svačinu z okna s tím, že ji nepotřebuje, protože přijíždí do země, kde je všeho dostatek. Zde se moudrostí (užitečného) idiota ukázala jeho důvěra. Ale nešť, risknu to. Tak jsem to napsal. Ještě pořád novináři smějí.