Představme se, že důstojník, který ba i vystudoval vojenskou školu, prozradí nepříteli sestavu svých vojsk, s nimiž se hodlá bránit nebo které chce vést do útoku. Zrušíme-li předpoklad, že je to lstivý zrádce, můžeme dojít k jedinému závěru o výstižném pojmenování onoho duševního giganta. To ovšem nelze publikovat. Proto nenapíši, co si myslím o Jaroslavu Tvrdíkovi, který zveřejnil před zápasem s Olomoucí sestavu týmu Slávie. Asi by mě žaloval.

Zbývá mi jenom povzdechnout: „Fotbalový Bože, proč jsi mě zase opustil?!“ Tato parafráze Ježíšova zabědování na kříži provází příznivce pražské Slávie velmi dlouho. Už, už to vypadá, že se blíží okamžik spasení, ale pak kdesi zahřmí, fotbalový Bůh odvrátí svoji tvář a slávisté vědí, že jsou zase v troubě. Nelze nevzpomenout Utrpení mladého Werthera od Johanna Wolfganga von Goetha. „Musí to tak být, že co je naším blahem, se na obrátku stává pramenem naší bídy?“ volá mladý Werther, neodvratně směřující k sebevraždě. Starý slávista prožívá podobná muka. Opakovaně.

Tvrdíkovo chování v roli kápa ve Slávii – vzpomeňme jeho nedávného ultimativního vyjádření o postavení trenéra Dušana Uhrina juniora – nesvědčí pouze o jeho schopnostech. Ty už dlouho známe. Připomeňme jeho bodrou lidovou přezdívku Luftjarda, která vznikla po jeho brilantním manažerském výkonu v českých aeroliniích. Bohužel to vypadá, že Tvrdík ve Slavii skutečně rozhoduje. A že rozhoduje tak, jak to občas ve fotbalových týmech bývá: „Přinesl jsem finance, tak, aby vám bylo jasno, fotbalu nejvíce rozumím a budu do všeho strkat nos s hlasem rozhodujícím.“ Z čehož vyplývá obava, že v klubu byl přebrán štafetový kolík sešívaných organizačních a šéfovských debaklů. Luftjarda umí proluftovat cizí peníze velmi elegantně. Rozhodl se, že bude odborníkem na letectví. Skoro se dolétalo. Nyní si umínil, že je machrem na kopanou. Možná se v Edenu i dokope.

My, slávisté, jsme byli hrdi na to, že sešívané fanouškovství mělo vždycky jakýsi nádech disidentství vůči komunistické moci. Slavia trpěla ústrky v padesátých letech. Bolševici ji málem zadupali zcela do země. Prostřednictvím občanské iniciativy se znovuzrodila v uvolněných letech šedesátých. Pak, v normalizaci, na ni ovšem znovu skočili rudí supi, všelijací Štrougalové, Kapkové, Novotní ml. a další soudruzi, podporující konkurenci z Letné. V držení červenobílých na uzdě jim pomáhal ve fotbalovém hnutí leckdo, například legendární trenér Václav Ježek, který v zájmu Sparty deptal Slavii coby rozhodující figura Komise vrcholového fotbalu: „Lavička chce jít z Plzně do Slávie? V žádném případě!“ „Lavička chce jít z Plzně do Sparty? Samozřejmě.“ (viz Josef Káninský, Stanislav Hrabě: Bělehrad 1976, nakladatelství ČAS, Řitka, str. 60)

Nyní se najednou slávisté dostali do dramatického dilematu: opustí svoje rebelantské okopy a přijmou pozici týmu, podporovaného establishmentem, dokonce jeho neonormalizační částí, která má záštitu v čínském a ruském lokajovi Miloši Zemanovi a jeho pekingské spojce Jaroslavu Tvrdíkovi? Většina ze slávistických srdcí, živořících desetiletí na „bajpásech“ (až na krátkodechá zdánlivá vyzdravění, následovaná zpravidla až klinickou smrtí), nakonec ukousla z hrdosti; poněkud zešikmila oči. Po tom dlouholetém utrpení starých slávistů jsme si řekli: „Do teď trpěli jsme nejdřív pod bolševickým jhem, potom pod knutou všelijakých darebáků, kteří plundrovali sešívaný tým i slátanou pokladnu, teď najednou přišla chvíle rozletu! Dobře, za juany. Není to úplně košer, ale vynořit se ze žumpy znamená něčeho se odříci. Všechna čest stranou!“

Nejprve šel do luftu Jiří Šimáně. Mezitím létají luftem výsledky. Zdá se, že v luftu je už i nějaká ta čínská měna za přestupy. Kolem těch se bubnovalo jako na bicí soupravu Ringo Starra Ludwig, před časem prodanou v aukci za více než dva milióny dolarů. Výkony zatím odpovídají plechovému bubínku obecního policajta Pepka Vyskoče. Všechno létá luftem a Luftjarda stojí neochvějně v čele.

Číňané jsou mistry elegantních významových obrazností. Básník Jan Skácel to v básničce Umění metafory (vydal letos Vyšehrad v jeho posmrtném výboru A znovu láska) napsal krásně: „Střelivu se zkoseným hrotem/kulkám dum-dum/ říkají Číňané v obrazné své řeči:/ ty které otevřou se jako květ//

Jak vůdci komunistické Říše středu metaforicky nazvou zatímní kontrast slávistické bafuňářské huby plné slov, hodných Mao Ce-tunga v kulturní revoluci, a úspěšnosti na hřišti, to jest otázka. Ale nejspíš jim je to jedno. Pro ně je důležité, že Jaroslav Tvrdík a ostatní z „think-tanku“ okolo Miloše Zemana jsou služební, vlezlí a devótní až do roztrhání těla. Kdyby náhodou přestali být, nazvou je neobrazně tvrdě třeba „Gangem čtyř (pěti, šesti, sedmi atd)“ a zachovají se k nim po pansku. Jak si zaslouží.

To jenom staří slávisté prožívají další periodu svého už chronického intervalového těšení se a utrpení. Pokud ovšem se chystají v případě dalších neúspěchů nadávat na Číňany, byli by nespravedliví. Stejně jako i neslávističtí občané v případě ostatních tzv. čínských investic. Číňani za to nemohou. Čínský prezident Si při své nedávné návštěvě používal hojně česká přísloví. „Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere!“, pravda, nevyslovil. Ale zcela určitě to měl celou dobu svého zdejšího pobytu na mysli. A Czechia v čele se svou hlavou se položila na záda jako pokorný pes, smířený s tím, že skončí na čínském talíři. Ba hůř, jako čokl, který se do pekingského hrnce nadšeně vrhne a těsně nad vařící vodou ještě poníženě poděkuje.