Už mnohokrát jsem napsal, že k veřejnému mínění mám stejný vztah jako Karel Čapek: považuji je za ještě horší, než je vlastní mínění. Většinový názor totiž může být velmi často zmanipulovaným a napodobovacím masovým chováním mravenců či včel. Takové to: „Všechny myši za sebou…“

Krátký příběh: žil, byl v Athénách politik jménem Aristeidés. Podílel se na změně ústavy, která posílila athénskou demokracii. Dlouho opatroval státní poklad. Prý až neuvěřitelně bezúhonně. Potom byl jedním z deseti městských stratégů. Připadlo na něj velení právě v den bitvy u Marathonu. Velkorysý a nejspíš sebekritický Aresteidés přenechal velení Miltiadovi, který dobyl slavného vítězství. Rok na to byl vyznamenán za svoje chování v politice i v boji úřadem archonta. Dostal se do pře s Themistoklem kvůli budování loďstva a sám nabídl, že by mělo být vypsáno střepinové hlasování.

Ostrakismus spočíval v tom, že každý občan Athén napsal na střepinu jméno toho, kdo měl být dle jeho názoru z města vyhnán. Traduje se, že náš milý Aristeidés šel v den ostrakismu, který rozhodoval o jeho vyhnanství, po tržišti a oslovil jej negramotný nosič břemen s žádostí, zda by mu na jeho střepinu nenapsal jméno Aristeidés. Poctivě mu vyhověl a pak se jej zeptal, co proti tomu Aristeidovi vlastně má. Nosič řekl. „Ani nevím, ale mám plné zuby toho, jak ho všichni chválí…“

Možná, že je to jenom taková historická anekdota. Ovšem nezvratným faktem je, že skvělý, vlasti oddaný Aresteidés byl tehdy tímto „referendem“, „hlasem lidu“ vykřičen z města. Asi bylo víc negramotných nosičů, kterým lezl svou ušlechtilosti na nervy (neboť ji nedokázali vnímat), a gramotných politiků, zdaleka ne tak bezúhonných jako on, kteří se ho chtěli zbavit.

Všechny myši za sebou a v čele lstiví krysaři. A Aristeidés maže, až se mu za patami práší. Hlas lidu. Přímá demokracie.

Miloš Zeman rád prohlašuje, že má podporu velké většiny národa, lidu, mas, občanů. Bylo by vhodné mu připomenout, že totéž mohli s čistým svědomím křičet do světa i kupříkladu Hitler a Stalin. Otázka je, do jaké míry to legitimizovalo a opravňovalo jejich chování a rozhodnutí.

Zcela stejně můžeme namítnout politologovi Petru Robejškovi, když volá po tom, aby se ve věci imigrace vláda chovala tak, jak si přeje většina lidu. Vskutku nevím, jak řešit krizový problém přistěhovalců a zda jsou postoje naší vlády správné či ne, a už vůbec si nedovolím absolutně hodnotit, jak si počíná Evropská unie. V každém případě je ovšem Robejškův názor z principu zcela pomatený. Kdyby se vláda měla ad hoc od případu k případu chovat dle přání majority obyvatel, nemusela by vůbec existovat. Stačil by nám potom ten střepinový soud.

Vůbec je zvláštní, jak otočili politici a vykladači politiky, kteří kdysi hlásali svoji konzervativnost, k níž patřila nechuť k referendům a tzv. hlasům lidu, jak říkali, a zarputile se dovolávali zastupitelské demokracie a „zvolence“ postavili coby zlatá telata demokracie, protože ti ostatní „nemají mandát“. Zajímalo by mne, jak by se vyslovil Petr Robejšek k tomu, kdyby během vlády jeho souputníka Václava Klause volal někdo po tom, aby vláda činila tak, jak chce většina lidu, a aby v době své totální neoblíbenosti odstoupila či alespoň vyvolala referendum o důvěře.

Vím, zní to trochu demagogicky, ale když ve mně vrtá červíček pochyb o poctivosti všelijakých takových politologických a ideologických analýz. Znějí mi manipulativně. A nyní působí jako by v rámci jakési taktiky směřovaly zarputile k rozbití zbytků evropské soudržnosti a k rozvinutí červeného koberce k přivítání kremelského panovníka a ruských poměrů. Co tak, milí “konzervativci“, vyvolat referendum, jestli by lid nechtěl blíž k Moskvě? Konzervativní jako reakční, že? Asi ještě není čas, abyste to takhle otevřeně řekli. Co ale není, může být. Musíte pilně pracovat.

A pak už možná půjdou všechny myši za sebou. Je na Východ cesta dlouhá.

Taky mi na referendech vadí skutečnost, že v nich většinou nerozhodují všichni. Zcela ukázněně se zúčastňují jenom umanutci. A ti mají vždycky jenom kousek možná k fanatizmu a zcela jistě k nekritickému přijímání ideologií či názorů. Vím, že je chyba, že ti ostatní jsou k vypjatým záležitostem, jako je referendum, poněkud laxní. Ale tak to prostě je. Jednou se dostaví, podruhé ne. Mají pořád pocit, že ještě nejde do tuhého.

Všechny zapálené, ba podpálené myši za sebou disciplinovaně přijdou. Ostatní ne. Neberou sebe a svoje názory až zas tak zarputile.

Je nešťastné, když fanatici s nedostatkem kritické mysli rozhodují o všech.

Když referendum či přímá volba, pak s povinnou účastí. To bych ještě možná bral. To by bylo jasné. A fakt vůle lidu. Možná mě subjektivně proti mysli, možná objektivně pitomá, ale alespoň doopravdy reprezentativní. A ne aby se někdo, koho poctivými počty zvolilo okolo třiceti procent občanů, naparoval, jak je „prezidentem dolních deseti miliónů“. A aby bylo jasno a někdo mi nenadával „knížecích zhrzenců“: v 1. kole jsem nevolil Karla Schwarzenberga. V kole druhém pak mi problém, koho za hlavu státu chci, vyřešilo rozumové uvědomění, koho za ni určitě a z velmi mravně odůvodnitelných příčin v žádném případě nechci.

A pak velmi intimní a delikátní starost: generační stratifikace onoho „veřejného mínění“. Kupříkladu ve Velké Británii jsou pro Brexit spíše občané vyššího a vysokého věku. U nás je to podobně například ve vztahu k Miloši Zemanovi. Nedávný slovenský průzkum ukázal, že mladí jsou více „zapadniky“, staří „vychodniky“.

Staří Britové mají v sobě stále ještě mýtus „vládkyně moří“ a koloniální velmoci. Ostatní jsou pro ně podivní kontinentálci. „Čechoslováci“ seniorského věku pak jsou mnohem víc osobnostně ohnutí než mladí a mají v sobě kořeny poslušnosti k autokracii, nesvobodě a policejnímu státu, což všechno Zeman a Východ zosobňují. Navíc všichni dříve narození byli tehdy mladí a tedy samozřejmě „bylo líp“. Vím, že si teď naštvu svoje vrstevníky, ale my, dědkové a báby, budeme tu ještě pár let a při tom si osobujeme právo hlasovat a možná i přehlasovat (opět – ti mladí nejsou tak ukáznění a zaťatí jako my, navíc mají jiné zájmy, které my už nestíháme, takže jejich volební účast nebývá tolik vysoká) ty, kteří tu budou celý život a přivedou sem svoje děti. Kde bereme drzost a nabubřelost o nich a jejich žití rozhodovat? Vytvořit či znetvořit někomu budoucnost a pak si klidně natáhnout brka? Nevím, zda by nám neměla být účast na zásadních referendech zapovězena pro společenskou senilitu.

Všechny staré myši za sebou.

A poslední výhrada k referendům a vůbec přímým volbám: lidi si něco zásadního vyvolí, zvoleného se zmocní dostatečně mazané a dostatečně fašistické či bolševické výkonné osoby, které vytvoří svoje pravidla. A pak veřejné mínění zjistí, že se mýlilo, bude chtít záležitost napravit a ejhle: žádné referendum se nesmí. Ba ani ta řádná zastupitelská demokracie. Nejvýš nějaká taková ta ruská, čínská nebo syrská.

Všechny myši za sebou: držte hubu a krok.