Nelíbí se mi, když někdo navádí děti, aby házely hlínu na obraz prezidenta. Tak jak učinila aktivistka neziskové společnosti ShineBean. Když dva českoslovenští vojáci u Dukly trénovali střelbu a jako terč použili deník Pravda s portrétem Stalina, měli být popraveni, píše Vilém Sacher v knize Pod rozstříleným praporem. Inu, někteří jsou nedotknutelní. Aktivistku jenom vyhodili a celé politické spektrum, včetně Kalouska, se pohoršilo, až pobouřilo, že tohle se portrétu hlavy státu lidem pomazané nedělá.

Je to tak v pořádku. Podobné hry nejsou především intelektuálně slušivé a blbne se jimi dětem hlava. A rozeštvávají se tím mezi sebou. Protože vždycky se najde někdo, kdo udá, a je pak v kolektivu neoblíben.

Což by si nějaká aktivistka neměla dovolit. Protože na obojí --na rozeštvávání i na udávání mají patentované státní právo jiní, nám všem známí, aktivisté vyššího postavení.

Takové hraní s hlínou a prezidentem je více méně idiotské, ale nemyslím si, že překračuje hranici normality svobodné, demokratické země. Někdo házel hliněné kuličky na karikaturu prezidenta, no a co? Vy jste to ve škole nedělali? Pamatuji si, že jsme skrze tužky versatilky „flusali“ na obraz hlavy státu Antonína Novotného rozžvýkaný piják. Kdo trefil oči nebo špičku nosu, byl šéf. A Novotný byl taky prima prezident a jak ho všichni měli rádi. Na rozdíl od tohohle byl navíc hezký. A stejně po té palbě vypadal jak při neštovicích. Nikdo nás nepráskl jako studenty ve Vyšším principu. Stejně jako rozverného poslance za ANO Martina Komárka, který se přiznal k oběšení figuríny Gustáva Husáka na chlapeckém WC. Pravda, v případě Zemana a hliněných kuliček u toho byla ona vychovatelka. Porušení subordinace. Jak pravím idiotské, ale ne za hranicí normálnosti sebevědomé, ucelené země, se sebevědomým, uceleným prezidentem. Bylo-li by tomu tak.

Za hranicí normálnosti je ovšem země, v níž děti jsou povinny klást témuž prezidentovi otázky, které musely mít napsané na papírku a předem schválené školskou vrchností. Tak se totiž chronicky láme páteř.

Pořád ještě je normální, když někdo hází po prezidentovi vajíčka. Byť s tím taky nesouhlasím, stále to má cosi společného s normalitou. I když při tom někdo z davu křičí sprostá slova. Občan se zlobí na svého prezidenta. Tak.

Nenormální země je ovšem ta, jejíž prezident mluví ke svým občanům veřejně jako prase.

On je povinný od občanů sprostoty poslouchat. Občané od něj ne. To jaksi přináší funkce. A prezidentská mužnost, je-li jaká.

V každé zemi se prostě občas z protestu pomalují vlajky částí občanů neoblíbeného státu. To je normální.

Nenormální země ale je ta, ve které prezident pochválí policajty za to, že bez povšimnutí nechali mlátit „jeho“ občany bojůvkami jakýchsi Číňanů, které si on a jeho kamarád Si pozvali na pomoc.

Dá se považovat za normální země, v níž občané prezidentovi a vrchnosti vůbec lžou, aby ji ve svůj prospěch obalamutili.

Není normální země, jejíž prezident lže svým občanům, jako když Rudé právo tiskne, až ho proto odsuzují u soudu.

Země, v níž občané zesměšňují svého prezidenta, je normální, je to jakýsi lidský ventil. Země, v níž prezident zesměšňuje své občany, ovšem už normální není. A nejméně a definitivně nenormální země je ta, v níž se prezident pokouší zesměšňovat své občany a zesměšňuje tím sám sebe.

Normální je země, v níž alespoň část občanů není spokojena s jejím prezidentem. Nenormální pak ta, jejíž prezident není spokojen s částí jejích občanů. Když se Bertolt Brecht dozvěděl, že vláda není spokojena s chováním některých občanů, řekl: „Vláda není spokojen s chováním lidu? Nechť si vláda zvolí jiný lid!“ To by se dalo vzkázat Miloši Zemanovi, ale vzhledem k tomu, že nejsme normální země, obávám se, že by za pomoci Číňanů nechal vyklidit kavárny, a pak v nich navždy nařídil čepovat nějakou upatlanou desítku a tuzemský rum a coby hosty by povolal své voliče.

Země, v níž občané nadávají svému prezidentu, je, věřte, normální.

Nenormální je ta, v níž její prezident nadává jejím občanům (třeba do obecních bláznů a duševně nemocných).

Taková země by potřebovala nakopat do zadku.
Což on činí.
Stále víc.
A nám to stále méně vadí.

Asi nás příliš často nutili v dětství předčítat papalášům předem připravené otázky z papírku. Asi jsme málo flusali na Novotného sežvýkaný piják.