Pravoslaví má vánoční svátky jinak než my. V osmačtyřicátém roce minulého století slavili v Kremlu ještě jedny navíc. Dostali v únoru dárek. Více méně nepoškozenou zemi uprostřed válkou rozvalené Evropy, stát, hrůzami bojů zasažený relativně málo, plný šikovných lidí. Rozvinutý průmysl. Fungující zemědělství. Srdce Evropy.

Ten „podarok“ ovšem do Moskvy nepřivezl děda Mráz. To Komunistická strana Československa. I když, nutno poznamenat, to poslední slovo v jejím názvu bylo lživé. Nikdy to nebyla politická partaj této země. Její existence do jisté míry připomínala Henleinovu partaj. Působila sice u nás, ale řízená byla odjinud. KSČ fungovala jako vydržovaná a poslušná filiálka cizí mocnosti - Moskvy - už od roku 1929, kdy se jejího vedení chopili „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem. Že nebyla v pravém smyslu toho slova československá, prokázala v letech 1939 – 1941. Vlastenecký odboj měli komunisté zakázaný. Ti, v nichž vlastenectví zvítězilo nad poddanstvím Moskvě, byli stranou kritizováni a trestáni. Stalin byl přece spojencem Hitlera. A bojovat proti spojenci Hospodáře se slouhům zakazuje. Že nešlo o žádnou „pokrokovou“ ideu či ideologii a jejich hlasatele, ale pouze o rozpínavost Kremlu, prokázal cynický a proradný Stalinův čin: výměnou za polské důstojníky vydal gestapu německé komunisty, kteří do Sovětského svazu uprchli před nacismem. Margarete Buber-Neumann, která si prošla gulagem a pak koncentrákem, to hezky popsala v knize Zajatkyní Stalina i Hitlera: svět v temnotě.

Před válkou řídili Sověti svoje expozitury v jiných zemích (s krycím jménem komunistických stran) prostřednictvím tzv. Kominterny. V roce 1943 ji zrušili, ale komunistům v jiných státech samozřejmě poroučeli dál. Od roku 1947 tento řídící orgán vznikl znovu a dostal jméno Kominforma.

Samozřejmě neměli na mysli nic sociálně vznešeného. „Již vzhůru psanci této země, již vzhůru všichni, jež hlad zhnět…“, je skvělý slogan pro ohlupování „těch dole“. Nešlo ovšem o pozvednutí proletářů, nýbrž o rozšíření geopolitické moci a vlivu Ruska a jeho (protentokrát rudých) carů, bojarů a popů.

„Českoslovenští“ komunisté se s tímto úkolem vypořádali poslušně a svižně. 25. února 1948 pod jolku pro Stalina položili, svázanou rudou mašlí, zem, která nebyla vpravdě jejich, neboť skutečnou vlast měli v SSSR. Oni Československo coby moskevská tajná brigáda vlastně dobyli.

Za odměnu v té zemi mohli pod sovětským dozorem vládnout. S použitím metod, kterým je učili kagebáčtí poradci: „Člověk možná zní hrdě, ale když jich pár ubude, nic se neděje!“ Zdejší sovětská filiálka KSČ povýšila. Diktovala celému sovětskému protektorátu. Funkci skrytého protektora vykonával moskevský velvyslanec.

Že komunistická strana s krycím jménem československá sloužila výhradně zájmům Moskvy, prokázala svým obratem v letech 1968 – 1970. Zpočátku reagovala na bezpříkladné ponížení ze srpna osmašedesátého poměrně hrdě, vlastenecky: mimořádným sjezdem. Jeho závěry ovšem brzo poníženě spolkla, na příkaz protektora a svých velitelů z Kremlu sesmolila vlastizrádný pamflet Poučení o vývoji ve straně a ve společnosti, podle něhož byly hanebná intervence a následná okupace v pořádku, Češi a Slováci, které tomu padli za oběť, byli taky v pořádku, i to Národní muzeum, vyzdobené kulometnými zásahy a vyhořelé domy na Vinohradské třídě byly v pořádku. O ztrátě byť jen symbolické a lživé samostatnosti nemluvě. Jediné, co nám nechali, byla hymna, lev a pražský Hrad. Byť to všechno se často muselo ozdobit Sojuzem nerušimym a sovětskou vlajkou. Československá filiálka mocenské kliky z Kremlu pokračovala v poctivé práci pro svou sovětskou vlast. Kdo s tím nesouhlasil, byl vyobcován a stal se „občanem druhé kategorie“.

Pozoruhodným mužným důkazem zásadního rozporu mezi poddanstvím k Moskvě a vlastenectvím byl v té době význačný pražský komunistický funkcionář Martin Vaculík. Ten patřil v „pražském jaru“ mezi tzv. konzervativce. Kritizoval liberalizaci, bručel cosi o zásadách marxismu-leninismu, byl protivný veřejnému mínění. Po prvním ruském výstřelu se změnil ve vlastence. Před tím mužem lze dodnes smeknout. Měl asi ještě nějaké ideály, s nimiž nemusím souhlasit, ale mohu je respektovat. Jenomže ve chvíli, kdy se po něm žádalo, aby se stal nyní už otevřeným prokremelským kolaborantem a zrádcem své země, odmítl. Se všemi důsledky.

Většina ostatních komunistů ne. Jakpak se ve všech učebnicích historie nazývají ti, kteří přísahají na dokument, který označuje okupaci jejich vlasti jako správnou, ba nezbytnou věc? Přece kolaboranti. A bez souhlasu s tím vlastizrádným „Poučením“ nebylo možné v KSČ zůstat a ani do ní v dalších letech „normalizace“ vstoupit. Milióny Čechů a Slováků se po srpnu stávaly přímými kolaborujícími podřízenými moskevských vládců. Neboť, jak řečeno, zdejší komunistická strana nebyla zdejší, ale kremelská. Řízená a podléhající ÚV KSSS a KGB.

Dalším a neméně důrazným důkazem nikoliv vřelého vztahu k socialismu, komunismu, chcete-li k bolševismu, ale poddanství ke Kremlu, ať tam vládne, kdo tam vládne, je chování přejmenované komunistické strany po roce 1989. Přestože partaj nadále hlásá sociální spravedlnost, projevuje zájem o nejchudší a vyčleněné, proklamuje, že nikdy neopustila ideál socialismu (nyní však toho demokratického, nadneseně řečeno „s lidskou tváří“), v zahraniční politice je neochvějně spjata s Moskvou; a přenáší to vehementně do politiky místní. A co je dnes Rusko? Autoritativní stát vůdcovského typu, s korporativním až protofaštickým odérem (říkají tam tomu „řízená demokracie“) s výraznými prvky šovinismu, s až fanatickým vlivem pravoslavné církve, plný nabubřelých oligarchů, kteří ovládají politiku, společnost, naprosto se neohlížející na „bědný“ lid, který čas od času podle potřeby mění buď v holdující či rozzuřený dav, země se značně imperiálními ambicemi, nedodržující dohody ani sliby. Systém ze všech hledisek vysloveně protisocialistický. To má být spojenec českých a moravských komunistů na cestě k vytouženému ideálnímu socialismu? Levičáci vzhlížejí k mocnosti zcela extrémně pravicově vymodelované?

Buď je to nějaký omyl v chápání idejí a systémů, nebo velmi pádný důkaz, že Komunistická strana není žádná partaj Čech a Moravy, ale dál expozitura Kremlu v Čechách.

Není bez zajímavosti, že v zahraničněpolitických otázkách, zejména ve vztahu k Rusku a Západu, se postoje komunistů blíží extrémistickým pravicovým a rasistickým okamurovcům. A je také pozoruhodné, že sjezd KSČM v čase výročí oněch „druhých“ sovětských Vánoc z roku 1948 navštíví Miloš Zeman. Ten v současnosti za cenu ztráty posledních zbytků úcty vyvíjí trapný nátlak na ministra spravedlnosti: zadrženého hackera Nikulina vydejte Rusku! Byť Moskva vede proti NATO (a Západu vůbec) nesmlouvavou „hybridní“ válku, jak to nazval náčelník ruského generálního štábu a první náměstek ruského ministra obrany Valerij Gerasimov, Zeman nechce Nikulina vydat našemu spojenci USA.

Mám rád úsloví Marka Twaina: „Dějiny se sice neopakují, ale velmi často se rýmují.“ Nerad bych strašil nějakým novým přemodelovaným Únorem. Proto neříkám, že se svazuje nějaký český balíček pentlí s ruskou trikolorou. Ale chtěj, nechtěj: vystoupení z EU, po němž tu mnozí volají, jeví se mi velmi podobným počinem, jako bylo v roce 1947 odmítnutí Marshallova plánu. Což jsme učinili na přímý rozkaz Moskvy. Bylo to konkrétní proroctví blížícího se otevřeného vazalství…

A že jsou odstředivé tendence vůči EU výrazem vůle značné části lidu? S českým a moravským (dříve i slovenským) lidem uměla ruská věrchuška a propaganda vždycky dobře pracovat. Vzpomeňte na ten spontánní davový řev, když se Gottwald na Václavské náměstí „právě vrátil z Hradu“!