Ondráček tvrdil, že hájil vlast. Je hnusné bít lidi, kteří pokojně protestují (Že to bylo pokojné, dokud nezačali Ondráčkové mlátit, dosvědčuji; byl jsem tam.). Že Ondráček byl zrovna v těch časech dobrovolně policajtem, taky není nic povznášejícího. V takových dobách jde k „pořádkovým službám“ většinou jen někdo, kdo si musí spočítat, že dříve či později bude tlouci a ponižovat občany, kteří se provinili pouhým názorem. Neboť okamžik, v němž takový rozkaz přijde, byl v onom čase euroasijské okupace neodvratný.

Udeřit pendrekem cizí dívku svědčí o jisté úchylce, kterou bych nazval „mindrák polomužíka“ Zvlášť, když nenásleduje pocit studu a znepokojení sama ze sebe. Což Ondráček nepředvedl. Ba naopak. Ani nepřipouští, že dobrovolně sloužil odpudivému systému. Leda že by si myslel, že ten režim byl v pořádku.

Dovolává se rozkazů a zákonů; a jeho komunisté s ním… Je už banální připomenout, že rozkazů se dovolávali i zločinci před Norimberským tribunálem, a že, vezmeme-li to přísně „jejich logikou“, šel Fučík na smrt vlastně oprávněně. Porušil tehdejší zákony? Porušil. A když k problému dodá komunistický předseda Filip, že zákrok 17. listopadu byl vlastně dobře, neboť bránil veřejný pořádek, nelze než dodat, že brutální rozehnání demonstrace 17. listopadu 1939 bylo také „v mezích zákona“ Neměli buřiči Opletal a Sedláček narušovat pěkný protektorátní pořádek.

Vskutku – ve všech souvislostech je souběh argumentace nástupců „jediné vládnoucí strany“ a jejich příznivců poněkud nechutný.

Naprostou mravní nehorázností jsou Ondráčkova slova, že „sloužil vlasti“. Copak to byla vlast, ten sovětský protektorát? Jeden z důvodů, proč jsem zarputile „bojoval“ o „modrou knížku“ byla skutečnost, že bych v případě konfliktu stál na úplně opačné straně, než jsem vlastenecky cítil. Po boku okupantů své země.

(Samozřejmě dalším významným důvodem byla představa nuceného kasárenského spolužití se všelijakými Ondráčky, a vědomí, že s nimi budu muset plnit rozkazy, ba od nich rozkazy přijímat. Myslím, že povinnosti poslouchat a dávat rozkazy v pokořené, okupované zemi, se má vlastenec vyhýbat, ne jí kráčet naproti.)

Tenkrát, v Ondráčkových dobách, nám byla vlast v pravém smyslu toho slova ukradena. Zdeformována. Prosovětští kolaboranti ji zprznili. Ponížili. Močili na ni a plivali.

Vlast tu v pravém smyslu nebyla. Tu jsme měli nejvýš v sobě. V některých kouscích historie. Možná v části disidentů, jimiž jsme se báli být. A v exulantech.

V ponížené zemi samé ani omylem.

Když kolaboranti vlast potřebovali, vzali si ji do svých nevymytých hub. Převalovala se jim tam, pošpiněná lejny z hnojnice.

Bohužel tato „tradice“ vlasti trvá. Nejen Ondráček pokračuje v té hnusné manipulací s „vlastí“. Kolik vítězů a polovítězů posledních voleb užívá slovo „vlast“ s přízvukem, který vyvolává nauzeu. Jen si poslechněte Okamuru, když to (samo o sobě vznešené) slovo vysloví. Brrr.

Takoví, od Ondráčka po Zemana - alespoň v mých uších – slovo vlast neříkají. Oni je zvrací.